KAHAN

Svítí. Září jako všechna světýlka v celém vesmíru. Svítí jako kahan všeho a ničeho. Ano, kahan. Směle jako plachá srnka na louce si přestavuji svůj kahan. Samozřejmě, že to není věc. Samozřejmě, že nemůžu říct, že není moje. Bože to ne. Miluji ji a ona mě. Jsme vedle sebe. Vidím ji. Celou celistvost. Je krásná, zvláštní jak výrazně do nekonečných výšin se zvýšila gradace slova "krásná". Ona není slova. Ona je vše. Je vodou v potoku, hvězdou ve vesmíru, vločkou na Everestu, je prostě a složitě vše. Nepotřebuji to chápat. Prožíváme se. Zrovna teď se chceme políbit. Naše rty se přibližují. Chci ji před polibkem pohladit vlasy. Má kouzelné vlasy. Má ve vlasech neustále vítr. Ale co to? Rukou jsem prošel její hlavou a v tom okamžiku zmizela.

"Pane... pane... spadla vám hlava" řekli mi muž, který křečovitě předstíral zájem. Opravdu má hlava byla na zemi a pozorovala své tělo. "Děkuji Vám..." odpověděl sem muži, který mě už nemohl slyšet, sezobl ho obrovský holub. Popadl jsem hlavu, zavřel oči a nasadil jsem si ji na krk. Podíval jsem se a uviděl jsem onoho holuba. Utíkal jsem. Musel jsem se schovat za tělo jiného už mrtvého holuba. Ten holub taky neměl hlavu a na noze měl šrám. Holub zaútočil znovu. Mrtvé hnijící tělo mi nebylo dobrým útočištěm. Utíkal jsem a otevřel jsem víko od kanálu. Holub mě nedostal. Utekl jsem mu.

Vydal jsem se po žebříku dolů. Všude byla hustá černočerná tma, opak bílého mléka. Slézal jsem už snad hodinu a pořád nic. Byl to nekonečný žebřík. Myslel jsem, že zblázním. Už jsem tu snad tři čtyři hodiny, možná míň možná víc. Čas je tu zkreslený. Kéž bych tu měl svůj kahan. Posvítil by mi. Jak já ji miluji. Najednou jsem začal něco slyšet. Byl to můj hlas. "Pusť se!" říkal mi. "Nemůžu, nevidím, kde je dno. kéž by tu byl můj kahan"říkal jsem si. "ale ona je tu. Je všude kde jsi Ty." Pustil jsem se.

Čím déle jsem padal, tím bylo vše světlejší. Blížil jsem se ke středu Země. K jádru mé Země. Mého světa. Za chvíli byla záře tak silná, že mi začalo hořet oblečení. Padal jsem nahý.

Dopadl jsem do postele vedle mé lásky. Už si nepamatuji jestli na sobě něco měla. Pamatuji si jen, že si broukala nějakou písničku. A ta písnička mě doprovázela až do mé nesmrtelnosti.

"Jsi nádherná. Jsem tak rád, že Tě vidím. Copak to mluvím, všechno víš. znáš mě." mlel jsem. Nemohl jsem zastavit. Bál jsem se, že znovu zmizí. "Chci Ti říct, že Tě... Já Tě..."nevím proč jsem se ptal, vždyť jsem to věděla a ona taky.  "Tak kdy?!"

"Kdy co?" zeptal jsem se překvapeně. "Kdy se potopil Titanik?!" Celá třída na mě zírala. Co dělám ve škole? "Odpovězte mi. Já čekám na vaši odpověď. Pokud ji neznáte, nezvládnete závěrečnou zkoušku. Já se vás tedy opět ptám: Kdy se potopil Titanik?" profesorka zdůraznila slovo "já" stejně jako svoji aroganci. "Ale mě je jedno kdy se potopil. Já jsem tam nebyl. Vy možná." sebral jsem se a běžel jsem do jídelny. Měl jsem hlad. Všechno to jídlo bylo dělané pro stovky konzumentů, ale mě chutnalo, neboť jsem cítil ze všeho pouze ji. Kahan. Ta představa mě velice příjemně zasytila. "Sněz to všechno. Děti v Africe nemají co žrát a ty to odnášíš..." hystericky pronesla stará paní. "Tak za prvé my si tikáme? A za druhé, jak asi pomůže hladovým dětem v Africe, když sním tuto porci jídla? Nashledanou." překvapil jsem sebe sama. Nikdy bych toto neřekl. Vypadl jsem z jídelny. Utíkal jsem pryč do lesa.

Našel jsem ji tam. Vlasy jí vláli, však má vítr pořád ve vlasech. Její krásné nohy stáli na stejné zemi jako mé nohy. Bylo to nádherné. Vždy stála na stejné půdě jako já. "Chtěl jsem ti říct, že si lásku přestavuji jinak... přestavuji si lásku jako něco, co časem roste. Štěstí roste, aby pak samo sebe přerostlo a prasklo. Ale já k Tobě cítím něco jiného. Nekonečnou lásku. Lásku, která nenosí hodinky. Je to něco nekonečného, co vnímáme, aniž by to ztrácelo na své nekonečnosti. chtěl jsem ti to říct, protože..."

Jsme ve vesmíru. Zvláštní, i když je nekonečný, cítím, že jsem v jeho středu. a nejsem v něm sám. Je tu se mnou kahan. Dáváme energii celému vesmíru. "Jak jsme se sem..." Padal jsem.

Padal jsem celým vesmírem. Dopadl jsem do oceánu. Na dně byla temnota, chlad a obrovský tlak. Byl jsem moc hluboko. Nadechl jsem se. Dýchal jsem. Plaval jsem vzhůru. Ale kde je vzhůru? Bál jsem se. Ne tmy, avšak mých přestav. z každé představy mě dostal kahan. zasvítil i na nejhorší. Poznala mou mimiku strachu. "Lásko," překládám skrze bubliny, "vysuším ty temné vody."

A opravdu. Voda pomalu mizela. Kahan zářil. Poslední kapky vsákla země. Objevil jsem se na náměstí nějakého města. To město bylo plné kahanů. Byla všude. Usmíval jsem se radostí a blahem, leč úsměv patřil pouze jedné. Byla opravdu všude. Její tvář, tělo, vlasy… Musel jsem být jí zaslepen, ale tak krásně. Chtěl jsem najít tu pravou. Všechny byli stejné. Jen jedna měla vítr ve vlasech, zářila a byl Kahan. Uviděl jsem ji. Stála na kamenné dlažbě a usmívala se na mě. Rozběhl jsem se k ní. Objali jsme se. Podíval jsem se ji do očí, ve kterých jsem uviděl sebe a kometu. Kometu? Ano byla tam. Padala z nebe. Podíval jsem se na ni. Chtěl jsem ji kometu ukázat. Uklidnila mě pohledem. A stačilo to, abych v kometě neviděl nebezpečí.