Možná to je tak...

Otevřel jsem oči a strnul jsem.

Modré světlo se do mě vpíjelo jako obsah pera do savého papíru.

Chtěl jsem ho setřít.

Nešlo to.

Pálilo a já měl pocit, jako by se mé tělo měnilo v prachovou clonu.

Poklekl jsem před sílou té bolesti.

Poklekl jsem před sílou únavy.

Poklekl jsem před samotným časem.

Pak záře ustala.

Bolest jako by nikdy nebyla.

Otevřel jsem oči a spatřil modré hvězdy tančit okolo mé hlavy.

Chtěl jsem se jedné dotknout, ale nešlo to.

Protékala mou dlaní jako malý rtuťový obláček.

Bezděky jsem nahlédl pod sebe a pocítil poslední záchvěv.

Pod mýma nohama se točila Země.

Otáčela se rychle a světadíly se spojovaly jeden k druhému.

Až se planeta zastavila a zůstala jediná pevnina uprostřed obrovského oceánu.

Pochopil jsem.

Všechno se odehrává znovu a znovu.

Zemřel jsem tedy na té křižovatce.

Nemusím zemřít jednou provždy.

Jak tedy poznáte, že jsem pořád ve hvězdách?

Vždyť pohlédněte vzhůru.

Pořád se snažím dotknout jedné z hvězd…