Zmrtvýchvstání

  Cestou, vedoucí mezi skromnými políčky nedaleké vesnice, se prodírala kupecká kára. Její majitel na kozlíku co chvíli klimbal v rozpáleném letním dni. Povoz byl sice docela plný, jako vždy při cestě z pražských trhů, ale vzadu zbylo ještě dost místa pro dva cestující. Nastoupili u Vyšehradu za Táborskou branou. Tudy se táhl nekončící průvod lidí a vozů na obě strany – putovali do pražských předměstí i dál na venkov, nebo naopak zvenčí do pražských měst.

  Stávalo se často, že spěchající, nebo majetnější cestující si za branou zastavili nějakého kupce mířícího z Prahy, aby je za nějaký drobnější peníz odvezl s sebou. Tihle dva – mladý muž ohnutý pod těžkými vaky plnými věcí a starý vousáč jen s koženou kabelou a dlouhou holí, o kterou se při chůzi opíral, - asi spíš spěchali, než že by měli na rozhazování za lenošení ve voze. Hádali se totiž o každý grošík, který si – ale upřímně řečeno dost vydřidušsky – řekl kupec za svezení, když viděl, jak se starý belhá za mladíkem.

  Vozka nakonec s pečlivě hranou otráveností přerovnal zboží na korbě a cestující usadil vzadu. Zatímco mladý v prvních chvílích cesty spíš sakroval nad utracenými grošíky, starého to očividně moc nedojímalo. Sotva se uvelebil na korbě, usnul s torbou pod hlavou, a když se pak v červencovém vedru probudil, začal si docela nahlas prozpěvovat podivnou odhrovačku:

„Ježíš Kristus říká,

slovy Orličníka:

Večer, v půldne, k ránu,

na dno pohleď džbánu.

Krve spasitele,

pijme bratři směle.

Chlebem zajídejme,

chválu Kristu pějme.

Připomenou hrozny,

osud jeho hrozný.

S vínem víra naše

zhubí Satanáše.“

  Sotva dozpíval to opilecké krédo, začal se hlasitě smát a pošťouchl svého společníka:

  „Je vedro! Petře! Měli jsme vzít jinačí pití než ten měch s vodou. Jak říkal můj mistr, bez inspirace múzy nezazpívají a ty moje divže neleknou žízní.“

  Petr, kterého očividně ještě stále mrzelo, jak je kupec oškubal, a který se marně před sluncem chránil kusem plátna, místo slušné odpovědi jen zavrčel. Zahrabal v jednom z vaků a hodil po starém měch s vodou. Ten si řádně přihnul, otřel si ústa pohybem zkušeného pijáka a pak si ještě hrst vody chrstl na čelo a do řídnoucích vlasů.

  Zdálo se, že ten studený doušek vnuknul starému cestujícímu nápad, protože hned zavolal na klimbajícího chlapa na kozlíku:

  „Hej, ty zloději, vsadil bych se, že vezeš z Prahy v tom všem harampádí do Budějovic nějakou tu láhev vína. Když jsi nás tak okradl na penězích za cestu, můžeš nám teď udělat cenu a ulehčit svědomí.“

  Kupec byl v tu chvíli nevrlý, protože ho jeho zákazník vyrušil z docela příjemného snu, který na něj to horko seslalo, zatímco jeho koně šlapali úvozem. Byl to sen přesně dobrý pro jeho nevynalézavou a hltavou povahu – ležel v něm obklopený hromadami knedlíků z nejbělejší mouky, posypaných voňavým bělounkým sýrem a přelitých vepřovým zlatavým omastkem.

  Zrovna se jeden krásný knedlík na vrcholku utrhl a valil se mu do pusy, když najednou na něj začal křičet nějaký rarach s dlouhým plnovousem, který se dožadoval vína. Proto sotva se probral a zjistil, co se děje, zahuhlal jen dozadu, že jestli se jim něco nelíbí, můžou taky jít pěšky, a že všechno víno, co veze, mají už v Budějovicích sjednáno dopředu páni měšťani.

  Odpovědí na to mu bylo hlasité sakrování a pár dalších urážek na jeho adresu, které přerušil až bručivý hlas mladšího cestujícího, který se prozměnu pustil do svého společníka. Kupec se jen ušklíbl.

  Společně přenocovali v Prčici a na druhý den si dohodli společnou cestu do Veselí, odkud se pak měli dát svou cestou - jak se totiž ukázalo, putovala dvojice do Třeboně.

  Nazítří bylo stejné vedro jako první den. Odpoledne, když se už blížili k Veselí, kde se měli rozdělit, začala voda v měchu docházet, a starý zase loudil o nějaké to víno. Kupec ale ani tentokrát nebyl svolný vydat trochu pití. Starý se už docela rozčílil a chtěl zas spustit svou včerejší litanii. Pak ho ale něco napadlo. Chvíli jen tak lelkoval a rozhlížel se po kraji a poté mohl kupec na kozlíku docela zřetelně slyšet hluboký staříkův hlas:

  „Víš, Petře, slýchával jsem v mládí příběh, jak se jednou jakýsi kupec chtěl ženit. Byl to ale tuze velký hříšník. Bral, kde mohl, šidil, lichvařil, hamonil a přesto se zpovídal vždycky jen na půl huby. Tak se stalo, že když vstupoval ve svatební den do kostela, zakývala se na římse socha lichváře a upadl z ní velký kamenný měšec, vydřiduchovi rovnou na hlavu. A ten bezbožník byl hned na místě mrtvý. Nestačil se ani vyzpovídat ze všech zamlčovaných hříchů a nebo vrátit nečestně získané peníze…“

  Zatímco vyprávěl, mladší cestující – Petr – obracel oči v sloup a ušklíbal se. Vůz vjel na lesní cestu a vozka zničehonic utáhl otěže. Vyskočil z kozlíku a oběhl vůz ke svým cestujícím.

  „Už toho mám dost!“ zahromoval na překvapené muže na korbě. Starý se nedal ale vyvést z míry a s předstíranou nechápavostí se optal:

  „Čeho prosím pěkně?“

  „Takové nactiutrhání nemusím poslouchat!“ soptil dál uražený kupec. „Můžete si sbalit svoje věci a šlapat dál po svých.“

  Mladík Petr už už chtěl vyjet na kupce, že slyší trávu růst a že to volá do nebe, vydírat z cestujících takové peníze, ale předešel ho starý, který s nejnevinnějším úsměvem trpělivě začal vysvětlovat a mluvil při tom pomalu, jako by oslovoval dítě:

  „Ale člověče náš dobrý. Já jsem přeci jen zbožným podobenstvím poučoval tuhle mladého Petra. Abys rozuměl: Jmenuji se Jeremiáš a mám s Boží přízní na Menším Městě malířskou dílnu. Sám náš král ráčí milostivě shlížet na mou práci a toho času jsem se s jediným svým učedníkem vydal za prací k ctihodným bratřím do Třeboně. A jelikož jsem mravů a cti dbalý mistr, starám se mravoučnými promluvami i o duši svých žáků – jako tuhle Petra. Každý den ve volnou chvíli tak vykládám mravoučná vyprávění, jak jsem si je zapamatoval z kázání a zbožných promluv bratří kazatelů a našeho faráře. Nechápu, co tě na tom tak rozčiluje. Vždyť tu okolo jsme všichni dobří a bohabojní lidé a nikoho z nás nemusí znepokojovat, když jako podobenství pro výstrahu vyprávím o hříšnících spravedlivě potrestaných.“

  Vozka zrudnul, zbělel a do tučných podbradků huhlal nakvašeně něco o drzosti a pošetilém stáří, ale to všechno jen tak pro sebe. Sotva se na něj mistr Jeremiáš obrátil s nevinně udiveným pohledem, zmklnul a nakonec nasupeně prohodil:

  „Tady zastavuju, musím napojit koně!“

  A zmizel na druhé straně vozu.

  Starý mistr nezaváhal ani vteřinu. Se svou kabelou, která pro něj představovala, jak se zdálo, nejlepší polštář, vyskočil podivně hbitě z vozu a aby ulevil zádům od ležení na dřevěné podlaze vozu, uložil se pod stromy na mechu. Petr ho následoval a za chvíli už oba podřimovali v příjemném stínu.

  Žízeň ale nepřestávala, a tak, nějaký čas potom, co vozka odvedl koně napojit k nedaleké říční tišině, vydal se stejným směrem i starý malíř. Stavil se předtím u vozu, odkud popadl měch s vodou, aby ho u řeky doplnil. Sešel stezkou, kterou tu asi prošlapal nejeden tažný kůň odpočívající na delší cestě. Ocitl se na nízkém břehu nad řekou, sešlapaném kopyty a místy zarostlém travou. O pár stop dál stáli dva hnědáci, vypřažení z kupcovy káry, zatímco jejich majitel ležel vedle s konci otěží pod hlavou, aby mu neutekli, zatímco se zase odebral do toho snivého království obžerníků.

  Jeremiáš klekl a umyl si zpocený obličej, pak polkl pár hrstí studené vody a nakonec nabral měch a namočil si ve vodě cípy pláště, aby se jimi mohl při cestě trochu chladit.

  Sotva se napřímil, kdesi v křoví nad řekou to podivně zachrastilo.

  Aby tak kanec! blesklo Jeremiášovi hlavou a ohlédl se trochu vyplašeně po koních, kdyby potřeboval hledat nějakou ochranu před nebezpečným zvířetem. V křoví ale bylo zase ticho. Jeremiáš pokrčil rameny a otočil se směrem k vozu, ale pak zachrastilo v křoví znovu a ozvalo se bolestné zasténání.

  Kdepak kanec! Jeremiáš se tím směrem rozběhl. Párkrát nejistě zašlapal v blátě a zdálky si prohlížel křoví na svahu řeky. Nejprv se mu zdálo, že nic nevidí, ale pak se přímo proti němu z větví vyvalilo hubené lidské tělo. Nešťastník byl při vědomí a bolestivě zavzdychal, když se převalil přes kořeny, ale zdálo se, že se nemůže moc hýbat. Měl na sobě jen roztrhanou halenu a spodky a skrz ten chudičký zevnějšek bylo znát, že dostal poslední dobou co proto.

  Hrudník měl ošklivě poraněný od větví a trnů, kterými se někde prodíral, na nohou měl dokonce kousance od nějakých zvířat. Ruce i nohy mu pokrývaly modřiny a jeden kotník měl ošklivě nateklý, což byl asi důvod, proč se tu tak bezmocně válel po zemi. Obličej měl ztrhaný únavou a napůl překrytý ulepenými zacuchanými hnědými vlasy. V podobně žalostném stavu byly i jeho trochu delší vousy, oči měl unavené a opuchlé. Nemohlo mu být víc jak pětatřicet, ale vypadal hrozně.

  Jeremiáš se nad ním sklonil, obhlédl rány a zachytil, jak mumlá německy s nějakým těžko určitelným přízvukem: „Mensche… rett‘ mich… muoz verstecken…“

  Malíř mu položil ruku na čelo, které bylo rozpálené horečkou a nakonec ho chytil za ruku a poplácal po rameni, aby mu nějak dal najevo, že se nemusí bát a že se o něj postará. Pak zavolal směrem k vozu na Petra. Ten se objevil za krátkou chvíli, spolu s očividně otráveným probuzeným vozkou.

  Když viděli příchozí nešťastníka, Petr se hned sehnul, aby mu prohmatal kosti a když zjistil, že snad nemá nic zlomeného, strčil do vozky, aby s ním trochu pomohl. Ten ale jen stál a dopáleně zíral na ubožáka.

  „Přece ho nechcete tahat s sebou,“ vyhrkl najednou, když se Petr s Jeremiášem pokusili neznámého zvednout ze země a Jeremiáš taky strčil do kupce, ať jim taky pomůže. „Kdo ví, co je zač!“

  V tu chvíli se už ale neudržel Petr. Zbrunátněl, na jeho ještě hladkém čele vyskočila modravá žíla a z úst se mu vyřinul nebývalý proud nadávek, kleteb a obvinění. Nenechal na kupci nit suchou, vyčetl mu hroznou sumu, kterou je stála cesta, očividně špatnou péči o oba koníky a nakonec ještě sobectví a nekřesťanské smýšlení. Chtěl by snad toho nebožáka nechat napospas zvěři a kdo ví čemu všemu? Křičel a láteřil až z okolních křovisek začali vylétat ptáci a z korun stromů utíkaly vyplašené veverky.

  Obtloustlý kupec stál jako opařený před tou spoustou vzteku, co se v Petrovi nashromáždila a začal se pomalu bát, aby ho malířský učedník nakonec nepřetáhl přes záda řemenem od nohavic, za který se mladík v křiku chytal. Nakonec si jen povzdechl a pomohl svým cestujícím naložit nebožáka na svou káru.

  Do Veselí tak vjeli navečer hned čtyři cestující: rozčilený kupec, který se zapřísahal, že už nikdy v životě pro pár mizerných grošů nikoho na vůz nevezme, dobře naladěný malířský mistr se svým nerudným žákem a jejich neočekávaně nalezený společník, který v horečce z útrap a poranění ležel bez sebe mezi nimi na voze.

  Jeremiášova dobrá nálada pramenila z toho, že nastalou situaci obratně využil k tomu, aby zabavil kupci jednu menší láhev vinné pálenky, kterou omyl nešťastníkovi rány a sám si pak posloužil zbytkem. Ve jménu křesťanského vyrovnání za ni zaplatil obvyklou nákupní cenu na pražském trhu, kterou očividně znal zpaměti. O to šťastnější kupec byl, když se jich za branou zbavil a pak se vydal počínajícím večerem na další cestu, aby zkusil dohnat ztracený čas.

  Oba malíři pošťouchli jednoho z pobudů u brány, aby se zachoval trochu jako dobrý křesťan a pomohl jim s nalezeným chudákem do nejbližší hospody. Nesli ho společně s Petrem, zatímco Jeremiáš se vláčel s cestovními vaky.

  Před krčmou dostal pobuda drobnou minci od cesty a pořádný kopanec do zadku, když se pokusil si stěžovat na malou odměnu. Nato malíři vtáhli vyhublého do nálevny.

  Vstříc jim vyrazil hospodský, který - soudě podle břicha - byl bratrem jejich známého kupce. To se ví, že mu nebylo moc po chuti, když mu při spáse jeho duše Jeremiáš přísně nařídil projevit trochu té lásky k bližním a uložit je všechny do jednoho pokoje, přičemž se svolil zaplatit navíc jen jídlo a pití za neznámého společníka. A ten nevypadal, že by si chtěl pochutnávat na pečínce a vínu, pokud rovnou neměl brzy vypustit duši. Jeremiáš se ale dokázal tvářit tak přísně, že se krčmář radši vůbec neodvažoval odporovat.

  Společně uložili nebohého muže do jedné z postelí a na hrubém plátně ho umyli. Ošetřili mu znovu rány a ty nejhorší natřeli trochu mazání, co měla doma hospodského žena pro všechny případy. Jeremiáš i Petr pak už jen trochu něco snědli a bezmyšlenkovitě zapíjeli únavný den. Hostinský se samozřejmě činil s naléváním jen aby si trochu vynahradil to, oč ho jeho tak trochu vynucená křesťanská péče o neznámého hosta připravila.

  Na noc zůstali se zraněným sami. Petr se uvelebil na svém lůžku, zatímco Jeremiáš si zamyšleně prohlížel nešťastníkův obličej. Útrapy na něm byly sice dál znát, ale už zdaleka ne tak, jako když ho odpoledne našli. Byl to docela vzhledný muž. Vlasy mu při mytí učísla krčmářka na pěšinku, jen malá lokýnka mu tak splývala na vysoké čelo. Měl výrazné, a hluboké oči, úhledný nos a menší ústa s trochu nápadnějšími rty, jež obklopoval krátký plnovous.

  Jeremiášovi najednou něco blesklo hlavou. Začal se hrabat v cestovním vaku. Nakonec vytáhl kousek rudky a pokřídovanou dřevěnou destičku, kterou s sebou vozil na drobné náčrtky. Posvítil si na spáčův obličej loučí a začal ho rychle zkušenou rukou skicovat na destičku.

  Čmáral tak už delší dobu, když vtom se zavrtěl Petr na svojí posteli.

  „Na ty lichvářské peníze, co si počítají za louče, padne hodně velký kus z platu,“ vrčel v polospánku na mistra.

  Ten ani neodtrhl oči od svojí práce, která mu pěkně šla od ruky, a zamyšleně, ale trefně odpověděl:

  „Měl ses stát radši obchodníkem, když každičkou věc hned přepočítáváš na peníze. Kdybys neměl tak zručnou ruku, hned bych tě poslal do učení k Židům. Ale možná by se spíš oni ještě něco naučili od tebe.“

  Petr něco zamumlal, otočil se a zase zavřel oči a zkusil spát. Jeremiáš pár tahy dokončil svůj obraz, pak se zamyšleně prošel po temné místnosti a nakonec začal zase hrabat ve vaku. Pečlivě zabalil svoje noční dílo do plátna a potom vytáhl jeden z drobných kožených váčků. Sáhl do něj, nabral špetku prášku, který se v něm ukrýval, a vysypal ho do dřevěného kalíšku, kde měl poslední doušek vína.

  To už ale zase učedník vykukoval zpod svojí houně:

  „Co to má být?“

  Jeremiáš se na něj otočil a pak do sebe obrátil pohárek.

  „Hnědá barva, co jsem si přivezl z Florencie.“

  „To už vás omrzel život?“ otráveně mumlal Petr a zase se na posteli převaloval.

  „Jeden místní malíř si ji tam sám míchal,“ vysvětloval Jeremiáš, zatímco se ukládal na svoji postel. „Říkal, že když nemůže spát, stačí trocha barvy v prášku do vína a člověk hned usne. Tahle cesta a ten náš mučedník mi vzali klid k spánku.“

  „Jen abyste se ráno taky probudil,“ vrčel Petr. „Pořád pijete, a když usínáte střízlivý, nemůžete spát.“

  „Bez starosti, Petře,“ ušklíbl se starý mistr. „Už jsem to párkrát zkoušel. A mimochodem – ta hnědá je ohavná. Navíc se špatně roztírá a dělá hrudky. Je dobrá nejvýš tak pro spaní.“ Nato se zachumlal do houně a netrvalo dlouho a skutečně pravidelně oddechoval.

***

  Druhý den ráno probudil starého malíře hluk. Ze svého snu se probouzel pomalu a dlouho, takže než se docela rozkoukal, stáli už kolem něj Petr, hostinský i jeho žena v kruhu jako tři divní andělé nebo sudičky.

  "Co se děje," mručel v polospánku, zatímco hostinský se ženou cosi brebentili a Petr byl zase rozčilený, jako vždycky.

  "Co by se dělo," rozhodl Petr rukama. "Ten náš rozlámaný Němec se k ránu vzbudil a hned se vyplazil ven z pokoje. Hostinskou k smrti vyděsil, když na něj narazila dole v kvelbu. Popadl tam nějaký chleba a zmizel. A tihle teď po nás chtějí náhradu," ukázal na rozčilené manžele.

  Ukázalo se, že hostinský žádá náhradu dvou pecnů chleba a džbánu s vínem, který rozbil neznámý, když utíkal z hospody. Petr byl zase vzteklý, protože prý džbán vína rozbil hostinský včera večer a ráno jen narafičil střepy na podlahu a pocákal je čerstvým vínem.

  Jeremiášovi blesklo hlavou, z jakého důvodu neznámý asi utíkal. Bylo jasné, proč na něj narazili v lese a proč vypadal tak zbědovaně. Před někým se schovával a nepotřeboval, aby ho tu ve městě někdo našel. Ale proč? Snad to byl nějaký uprchlý lotřík.

  Mezitím Petr na sebe s hospodskou křičeli. Ona, že je dá zavřít, že jsou všichni jen banda podvodníků, co se chtějí jen zadarmo najíst a ožebračit je. On zase, že hospodský s ženou jsou vykutálený párek, že to volá do nebe a že by jim tu měl rychtář všechno prošťárat. Že z vína je cítit olovo, co do něj sypou, aby mohli prodávat i zkyslé splašky, že u všeho šidí na váze a do chleba zapékají snad piliny, takže se jím Petr večer málem zadávil. Hospodský brunátněl a pobouřeně vykřikoval, že on je ten nejslušnější z místních a že se nepotřebuje dát urážet.

  Jeremiáš zatím našel vedle pelesti uloženou desku s kresbou, kterou maloval včera v noci a docela bez zájmu o to, co po sobě pokřikovali všichni ostatní, si ji prohlížel a tu a tam nasliněným palcem a olůvkem opravoval svoje včerejší tahy. Když byl se svou prací hotov, znechuceně odložil malůvku. Vstal z postele, oblékl se a pak, jakoby bez zájmu o věc pronesl prostě:

 "Petře, jdeme!"

  Hostinský i Petr se zasekli v půlce slova, zatímco hostinská se chystala pronést: "To by tak hrálo, utéct bez placení!" Všechny je ale umlčel podivný výraz Jeremiášovy tváře. Zasyčel, zcvakl zuby a rozčileně se obrátil na hospodského:

  "Pro tebe je peněz škoda, ty krkoune," pronesl do náhlého ticha zastřeným hlasem a v očích mu něco zablesklo. "Čelo se ti potí, tváře máš fialové, podbradek tě už musí šimrat na prsou. Pepka ti sedí za krkem a už jen čeká, až se zase napráskneš večer masa, aby se ti zahryzla do hlavy!" Pak prudce sáhl do kapsáře a vytáhl malou minci. "Ale tu máš," podal ji hostinskému, "za svoji dobročinnou péči. Už na tebe čekají s účtem nejvyšším a budou rádi, že za ten jediný dobrý skutek, cos kdy vykonal, sis dal zaplatit. Aspoň s tebou nebude práce a půjdeš rovnou do nejspodnějších pekel. Schovej si ji dobře, tahle je na rubáš."

  Hostinská se pokřižovala, hospodský zasípal a jak rychle hmátl po nabízené minci, po poslední Jeremiášově větě stejně rychle ucukl a stříbro zazvonilo na podlaze. Petr na nic nečekal, popadl všechny věci a s očima v sloup odcházel pryč z nevábné ložnice. Starý sbalil svůj narychlo dělaný obrázek a pár svých věcí a vydal se za mladým učedníkem. Hostinský se zatím chytil za svoji tučnou hruď v místech, kde pod vší tou spoustou loje tlouklo jeho vyplašené srdce a sípal čím dál víc a zděšeně se odtahoval od kousku stříbra na podlaze.

  Vtom se do místnosti se vrátil Jeremiáš, klidně se pro minci shýbl, sebral ji a hodil zpátky mezi své ostatní. Zubil se při tom na celé kolo a pronesl jen:

  "Nechceš? Nech být, neubude!"

  A zmizel.

***

  Slunce se ještě ani nevyhouplo k poledni, když dvojice malířů zahlédla na obzoru první domky patřící k Třeboni. V dálce se zvedala v průseku mohutná stavba augustiniánského kláštera. Petr šel unaveně a zamlkle pod tíhou všech malířských zavazadel. Jeremiáš si vykračoval v klidu a rozvaze svého stáří, které ho zbavilo nutnosti vláčet se s těžkými vaky, a opíral se při tom o svou hůl. Co chvíli se ale zastavoval a pátravě se rozhlížel po okolních úvozech a krajích lesa. Petrovi už začalo být Petrovi na obtíž pořád čekat na svého mistra, který očividně nespěchal a něco jakoby hledal.

  "Takhle to do oběda nestihnem," zavrčel nakonec. "A bratři nám stejně nic zvláštního nepředloží. Budeme rádi za nějakou kaši nebo placky."

  Jeremiáš ho přísně změřil pohledem.

  "Zase myslíš na svoje břicho. Ale myslím, že nejsi sám, komu tu kručí v břiše. Nemluvím teď o sobě," ohlédl se a pak zakřičel docela nahlas směrem k lesu pár kroků za jejich zády: "Mluvím o tobě, ty šelmo jedna chromá. Vylez ven a neschovávej se jako raubíř."

  Petr si pomyslel, jestli mistr nechytil na té cestě úžeh, ale pak se v místech, kam Jeremiáš zavolal, vynořila pomalu a jako vyplašené zvíře postava zničeného a unaveného neznámého Němce, který ráno utekl z hostince. V náručí jako svátost nesl dva pecny chleba - jeden trochu načatý, jak ho hlad nutil z kořisti hned uždibovat. Pomalu a nejistě se pak přibližoval k dvojici řemeslníků:

  "Co bys rád, člověče," povzbudivě se zeptal Jeremiáš nejistě vypadajícího muže.

  "Rozumí?" zeptal se nedůvěřivě Petr. "Není to nějaký zloděj?"

  Protože neznámý zatím mlčel, Jeremiáš se obrátil na svého společníka:

  "To se ví, že rozumí. Jestli se nemýlím, žije tu už nějakou dobu. A zloděj to taky nebude. To by teď nepřišel za námi. Nemám pravdu?" otočil se znovu na neznámého.

  Ten se nervózně usmál a pak pomalu spustil:

  "Ja... Anton mi žikali... šeleso... koval..." vyslovoval každé slovo opatrně a přemýšlel nad nimi. "Dekuju vam. Ale ja to... musel odjít... Bat se. Schovat."

  "To jsem si myslel," přikývl Jeremiáš. "Ale proč ses za námi vrátil."

  "Vam víra... já... věra... vám. Chtela dekovala. Ale nemala nic. Chtela pak prosit... šadat..."

  Petr nad ním mávl rukou, ale Jeremiáš z té hatmatilky pochopil, že nešťastník, Anton, potřebuje pomoct.

  "A co potřebuješ?" ptal se starý malíř.

  "To," ukázal nešťastník na dva chleby, "malo je. Víc tžeba."

  Jeremiáš si povzdechl, Petr založil ruce v bok - těžké vaky už dávno shodil - a rozčileně se pustil do neznámého.

  "Takže ono to pobíhá po lese, okrade hospodského a nechá nás, ať se tam hádáme s těmi vydřiduchy. A teď si to přijde a začne žebrat o chleba. Nemáš dost, hltavče?"

  Jeremiáš ho zarazil:

  "Počkej!" Obrátil se znovu na Antona a zkoumavě si ho prohlédl: "Ty nejsi sám viď? Vás je víc! Co jste zač?"

  Anton sklonil hlavu.

  "Nemoct žikat!" povzdechl.

  Petrovi i jeho pánovi svitlo.

  "Mistře," začal se najednou vyděšeně třást, "s takovými věcmi nejsou žerty. Kdyby na to tak někdo přišel! Nechme ho, ať si běží, ale už se s ním nebudeme tahat. Kdo ví co za tresty to na nás přivolá. To není žádná legrace."

  Jeremiáš se zamyslel a pak se zeptal nešťastně se tvářícího Němce:

  "Kolik vás je? Kde se schováváte? Tebe poslali abys sehnal jídlo?"

  Anton se zatvářil nešťastně. Ale bylo znát, že se mu trochu ulevilo, když už ostatní prohlédli, co bude asi zač.

  "Pet rodyn... nas. Nechtela nyc zeleho. Tam v lese. Je hlad... nyc chleba... Ja poslat. Nyc nemela. Ale ja davno bylo delat zle, tak poslat ja. Kdyš víc zle na moje duše, nevadit."

  "O čem to proboha mluví?" zavrtěl hlavou Petr.

  "Nevím jestli to chápu," pokrčil rameny Jeremiáš, "ale jestli patří k těm bláznivcům, co se radši schovávají v lese, než aby vyznávali pravou víru, možná že je to tak, že ho poslali krást, když už měl jiné hříchy na svědomí."

  "Blázni," ucedil Petr a vzpomněl si na svoje obavy. "S tímhle já nechci nic mít, mistře. Jdu napřed a vy byste měl jít taky." Pak sebral věci a vykročil směrem k městu. Na obzoru se objevilo pár postav a Anton se bázlivě začal poohlížet po lese.

  Jeremiáš se chvilku rozmýšlel a pak řekl pomalu vyplašenému uprchlíkovi:

  "Budeme teď žít nějaký čas tady, v Třeboni. Zítra večer! Západ slunce, rozumíš? Tady v lese. Když bude čistý vzduch, donesu ti nějakou mouku. Vydržíš tu pár dnů a pak si to všechno odneseš k těm svým, rozumíš?"

  Anton si to jen krátce přebral v hlavě a pak rychle přikývl. Za moment zmizela jeho hubená postava mezi stromy. Jeremiáš vykročil, aby dohnal svého pomocníka. Podařilo se mu to skoro uprostřed Třeboně. Petr nafoukl hubu a nechtěl moc mluvit. Nakonec z něj vypadly jen další obavy. A přesvědčení, že pomáhat těmhle sektářům jim nepřinese ani prospěch na zemi, ani odpuštění hříchů na onom světě.

  Jeremiáš se zasmušil.

  "Jsou tam celé rodiny, slyšel jsi? Malé děti, ženské! Chcípají teď přede žněmi hlady a ti malí ani nemůžou za to, že se narodili z matek, co nechodí do kostelů a nedají na svátosti. A krást za sebe posílají ty nejhříšnější."

  "A co chcete dělat?"

  "Co můžu dělat? Donesu mu zítra a pak ještě třeba několikrát trochu mouky, když tu nějakou koupím. Možná slaninu. Mně nepřísluší, abych soudil. A co bude dál, to už necháme na Pánu. Bližní zůstává bližním, i když třeba pochybí v pravé víře."

  "Pochybí!" odfrknul si Petr, ale už dál neprotestoval.

  Tak došli až ke klášteru, který se na mnohých místech teprve zvedal z hromad kamene a vápna. Uvítal je brebentivý kličník a dovedl je k opatovi. Ten, společně s převorem je zavedli do novotou vonícího klášterního kostela. Ještě docela čerstvě nabílené zdi jenom svítily a lavice pořád voněly čerstvým dřevem. V presbytáři stál zatím jen provizorní dřevěný oltář.

  Jeremiáš se příliš nerozhlížel po kostele ani po budovách a hned se začal starat, kde že je dílna a kde můžou uložit svoje věci. V jedné z vedlejších budov, nedaleko kostela jim vykázali dvě světlé místnosti. Ložnici a dílnu. Opat je ujistil, že bude-li potřeba, pomocníků tu najdou dost. I mezi bratry i mezi laickými klášterníky je spoustu šikovných lidí od řemesla a další z nich se určitě rádi přiučí. Pak se rozloučil a nechal je, ať s časem nakládají po svém.

  Starý malíř se po cestě pohodlně natáhl přímo v dílně na jediný větší kus nábytku a zatím pobídl Petra, ať začne chystat připravené desky, které řezbář měl později zavěsit k oltáři. Největší z nich se měla malovat přímo v kostele, ale čtyři menší na křídlech oltáře tu mohli malovat pohodlně a v klidu, nerušeni zedníky a tesaři. Opat se dal zřejmě dobře poučit o tom, co potřebují ke své práci. V dílně byl všechen potřebný nábytek, bytelný stojan a hlavně sádra, fermež, terpentýn a všechno co dalšího bylo jen zapotřebí, dokonce i pár sáčků s barvou. Zbytek potřebného si ostatně donesli malíři s sebou, včetně Jeremiášových oblíbených barev, štětců a jiných věcí na vlastní receptury.

  Petr se pustil do práce a začal připravovat na desce podklad pro malbu. Vrčel a prskal, zatímco se z truhlice pod oknem ozývalo Jeremiášovo chrápání.

  Starý malíř, jak se zdálo, měl už dávno jasno, čím ozdobí křídla pašijového oltáře a když se po dobrém spánku pustil ten den ještě trochu do práce, neváhal s ničím ani minutu. Snad tam někde mezi poháry vína, které do sebe často po večerech obracel, nacházel - stejně dobře jako zábavu - taky trochu toho božského vnuknutí pro práci.

  Petr si vzpomněl, že před časem, když s tovaryši z dílny posedávali na Menším městě v hospodě u koželužny a jeden z mladších učedníků přebral vína, Jeremiáš jakoby mimoděk nakreslil rudkou jeho spící tvář na desku stolu. Petr nedovedl pochopit, jak může mistr narozdíl od ostatních, kteří ke své práci potřebovali klid a ticho, pracovat uprostřed té největší vřavy v lokále. Naopak, když se Jeremiáš usadil sám a v klidu k práci, za chvíli vstal od stojanu a začal všetečně bloumat po domě, vyhýbajíc se dílně. Jako by ho ruch přiváděl k práci víc než poklid. Tehdy večer pak přes protesty krčmáře odnesli z hospody stůl sebou. Mistr na tom trval a zaplatil hospodskému u koželužny nový.

  Další den mistr začal s prací až skoro k polednímu. Do té doby od božího rána všetečkoval na staveništi a prohlížel si práci. Pak mluvil dlouhou dobu s řezbářem o oltáři a ošklivě se spolu pohádali. Petr ani nevěděl proč. Jak se ale zdálo, po hádce byl Jeremiáš v dobrém rozmaru a z jedné vody načisto se pustil do práce. Na obraze mezi spícími apoštoly vyrůstala postava Krista na Olivetské hoře.

  "Rudé nebe?" zeptal se Petr, když mu mistr řekl, jakou barvu má naklást do vyznačených míst. "To má být západní móda?"

  "To je natruc tomu přetrhdílovi z kostela," uchechtl se Jeremiáš. "Jen ať se pěkně trápí při zlacení. Chtěl malovat dřevo načerveno, tak mu jí dám na obraz tolik, že by se všecek oltář ztratil v té krvavé záplavě. Na mě nikdo nebude křičet!"

  Petr, jako už tolikrát při hovoru s mistrem, obrátil oči v sloup.

  Po jídle je navštívil opat. Byl nadšen mistrovou prací a opakoval, jak dobře mu jeho excelence arcibiskup poradil. Bylo vidět, že sice pramálo rozumí malování, ale dovede ocenit vzhledný výsledek. Jeremiáš si s ním moc hlavu nelámal.

  Ještě navečer se mistr vytratil do města. Petra nechal v klášteře, aby odháněl z dílny všetečky, ale i proto, že učedník s tím vším příliš nesouhlasil. U krupaře se mu podařilo koupit menší pytel mouky a ten pak, podle dohody odnesl na místo, kde se měl setkat s nešťastným kovářem Antonem.

  Na smluveném místě se naštěstí nikdo nepotloukal, takže na sebe vyhnanec nedal dlouho čekat. Zajíkal se díky za mouku a když mu Jeremiáš slíbil, že když počká ještě pár dnů, donese mu víc jídla po malých kusech, aby to nebylo nápadné, málem mu líbal ruce.

  Pro jistotu se spolu moc nezdrželi, rychle smluvili další schůzku a malíř se nezvykle lehkým krokem vydal zpět ke svému dočasnému příbytku, zatímco uprchlík zmizel na noc do lesa. Jeremiáš se musel nad jeho odvahou žít v noci v hvozdu za městem obdivovat, ale pak mu došlo, že hlad je asi horší hrozba než povídačky o nečistých silách. Ještě tak nějaký divočák by si mohl přijít pro trochu snadné kořisti, ale na to snad stačí potravu přivázat v pytli k nějaké vyšší větvi.

  Když malíř dorazil zpátky, Petr - z nedostatku lepší práce, a protože mu ani mistr nic zvláštního neporučil - chystal pro další malování zbylé desky oltáře. Starý malíř zajásal a nedbaje na rozmalovaný obraz Olivetské hory, začal malovat na holou desku črty, které dlouhou dobu nemohl Petr rozpoznat. Ze svého vaku si k tomu Jeremiáš vytáhl náčrtek, co pořídil po cestě, když Anton usnul v hostinci ve Veselí. K učedníkovu zděšení se kovářova tvář objevila na obraze přímo v centru. Jeremiáš ji dal samotnému Kristu!

  „Mistře?“ zeptal se opatrně, když viděl s jakým nadšením malíř pracuje.

  „Neruš!“ vyštěkl podle očekávání dotázaný a s vrčením pokračoval v práci.

  Petr založil ruce v bok a rozhodl se pro jednou být zas neústupný.

  „Mistře, tohle nemyslíte vážně!“

  Jeremiáš se otočil a změřil učedníka pohledem, který nebyl ani tak rozzlobený, jako spíš otrávený a přezíravý.

  „S veškerou vážností, Petře,“ oslovil ho tím tónem, kterým před časem častoval vydřiducha s kupeckou károu, „kterou jsem kdy přikládal své práci. Co zas máš?“

  „Přece nemůžete Pánu dát tvář…“ Petr se odmlčel. Váhal jak by měl toho kacíře nazvat.

  „Ale Petře,“ povzdechl si Jeremiáš a otřel si prsty od rezavé barvy, kterou mu rudka zanechala na kůži, „tohle přece je tvář Páně. Je krásný a dokonalý jako vše božské nebo Bohem stvořené v prapůvodu bylo.

  Anton má tvář zjizvenou od trní a vyčerpanou potloukáním se po lesích. Je ale božím tvorem stejně jako cokoliv na tomhle světě. A tím pádem si zaslouží úctu stejnou jako každý boží tvor. A tím přece byl zpola i Ježíš. Malujeme přece to lidské, co na něm bylo k vidění.

  Ty víš, že tvář Krista se nezmění jen proto, že si nějaký mazal před prací trochu víc přihne a namaluje mu oči křivě jako machometánovi. Já viděl tvář trpícího Krista, když se na mě ten ubožák vyvalil z křoví. A když jsme ho pak uložili ke spánku, viděl jsem ho tak jako tady na obraze,“ zapíchl prst pod svou malůvku, „zvítězit nad smrtí.“

  Petr zavrtěl hlavou a začal raději rozmíchávat základové barvy podle mistrových přání. Bylo jisté, že Jeremiáš se od práce nehne, dokud nebude padat únavou. A tak se taky stalo: Petr už dávno složil hlavu na posteli. Až k ránu v polospánku zachytil, jak mistr skládal práci ve chvíli, kdy už se z kostela ozývaly první ranní zpěvy.

  Druhý den se Petr taky probudil až ve chvíli, kdy mistrovi při práci upadly štětce na zem. Učedník se vyhrabal se z postele, zatímco slunce už pomalu stoupalo přes poledne a viděl, že Jeremiáš s prací pokročil.

  Na obrazu se rýsovala velká šedá tumba, nad níž se jakoby vznášela postava vítězného Krista. Z naznačených drapérií pláště vystupovaly dvě holé nohy s ledabyle předmalovanými ranami od hřebu. Štíhlé tělo se vynořovalo z roucha, stejně jako dvě asketické dlaně. Pravá žehnala, levá třímala podivně samozřejmým gestem praporec. Nejvíc ale lákala a zároveň děsila Spasitelova tvář. Petr v ní poznával známé rysy, ale sám sebe přesvědčoval, že tomu tak není, že je to skutečně tvář Páně, přísná a přitom díky výrazným očím podivně laskavá. Vlasy měl rozčísnuty na pěšinku, z níž jakoby hravě vystupoval krátký pramínek, který se vlnil nad vysokým čelem. Spodní část tváře zakrýval krátký vous, obklopující neuvěřitelně jemně tvarovaná ústa.

  Petr stál u vytržení nad tou tváří a všechny jeho pochybnosti se pomalu víc a víc ztrácely pod dojmem z mistrovy práce. Jistá ruka, která pracovala na obraze jako by nedávala šanci pochybovat o tom, že tu na hříšníka před obrazem hledí sama tvář Krista, který zvítězil nad smrtí pro každého, kdo ho bude následovat.

  Jeremiáš si až teď povšiml učedníka, němě zírajícího na tvář na desce, a porušil celé kouzlo okamžiku tím, že po něm napůl hodil štětec a poslední barvu, kterou měl v ruce, se slovy: „Dost, že jsi vzhůru, já se jdu najíst!“ Otřel si hadrem ruce, vyšel z dílny a za chvíli kráčel hbitým krokem směrem ke kuchyni, kde se vařilo pro dělníky od kostela. Sedl si tam jako by nic mezi udřené nádeníky a pranic nedbal na to, že Petr mezitím obhlížel jeho práci a smutně vrtěl hlavou, jak jen mohl Jeremiáš tak snadno a přezíravě stvořit podobu Boží.

***

  V podobném duchu pokračovala práce několik dnů, možná i nějaký ten týden. Jeremiáš se každý den dost dlouho potuloval po staveništi a jen tak klábosil s lidmi od řemesla, ale pak se zničehonic vrhal do práce, ať už byla denní doba jakákoliv, a odvedl vždycky dost práce na to, aby další den mohl strávit tím zdánlivým bezúčelným chytáním lelků. Opat viděl odvedené dílo a byl s ním spokojen, o práci samu se moc nezajímal.

  Tu a tam se Jeremiáš - pokaždé v jinou denní dobu, na to zvlášť dbal - vydal do některého z krupařských krámů, aby nakoupil trochu mouky. Jednou zašel k řezníkovi a odnesl si v pláténku zabalený velký kus slaniny. S nakoupenou potravou - vždycky jen s tak malými kusy, aby to nebylo nikomu při procházce městem nápadné - pak oklikami odcházel za město, kde ji předával nadšenému a vděčnému kováři.

  Na Petrovy marné námitky, že v době jeho pochůzek práce stojí, odpovídal mávnutím rukou a při jednom odchodu odbyl stížnosti svého učedníka:

  „Jestli tě to tak mrzí, vem si barvy a můžeš do volných míst na obrazech malovat třeba sýkorky. Obrazu to neuškodí a ty nebudeš muset přemýšlet o tom, kam chodím z města.“

  Petr si povzdechl a natruc začal dělat přesně to, co mu otrávený mistr poručil - plnil všechna místa v pozadí obrazů ptactvem nejrůznějších barev a tvarů.

  Jeremiáš se z cesty vrátil trochu opilý, protože se cestou stavil u přátel ze stavby na pár číškách vína, pobaveně si výsledek práce prohlížel a se smíchem pak svému učedníkovi při práci cvrlikal, aby ho co nejvíc rozčílil. Když šli spát, na usmířenou Petrovi řekl, že už se nemusí bát. Zítra prý donese do lesa hroudu másla a pak už o Antonovi nemusí nikdy ani jeden z nich slyšet.

  Když ráno vstal, neváhal ani vteřinu a vyrazil rovnou na trh, kde koupil velký kus másla a rychle ho nesl nejkratší cestou za město. Na smluveném místě ale čekal na ukrývajícího se kováře marně, přestože se výslovně domluvili, že tu na sebe mají čekat ještě před polednem.

  Jeremiáš sešel pro jistotu dál z cesty, aby tu nevypadal moc nápadně, ale udržoval si na dohled místo obvyklých schůzek. Čekal nějakou tu hodinu a občas si při tom nervózně pohazoval hroudou másla v pláténku. Po cestě zatím prošlo pár lidí, dokonce i dva jezdci na koni, ale Anton se neobjevil.

  Bylo už dost po poledni, když se starý malíř vracel zpět a přemýšlel, co dál. Možná se uprchlík rozhodl, že je půda už příliš horká a zmizel dřív, než se domluvili. Ale co když ne? A jak zjistit, jak se věci doopravdy mají?

  Jeremiáš si nemusel bohužel lámat hlavu dlouho. Sotva se vrátil do města, zaslechl, když procházel mezi krámky za náměstím, hovor, z kterého se mu málem zastavilo srdce.

  Jakýsi výrostek tam právě vykládal pekařce, že kdesi v lese za hradbami prý rychtářovi lidé při obchůzce náhodou objevili skrýš nějakého tuláka. Vypadal prý na Němce a ustrašeně se schovával a utíkal před nimi. Z toho usoudili, že provedl jistě něco špatného a odvedli ho do městského vězení. Hned je prý napadlo, že je to nejspíš jeden z těch hrozných bezbožníků, kteří sem do kraje utekli z Alp a z Marky. Když se ho vyptávali, začal poplašeně skučet a když prý přišel kněz, odmítl se zpovídat a nakonec s křikem zapřel pravou víru.

  Pekařka měla oči na vrch hlavy a okatě se při tom křižovala.

  Jeremiáš se zasmušil. Teď už záleželo jen na tom, jak se Anton zachová. Snad kdyby projevil trochu lítosti a když už ne srdcem, tak aspoň na oko přijal pravé krédo, nemuselo být ještě všechno ztraceno. Třeba by ho pak pustili. Ostatně - o jídle se výrostek nezmiňoval. Možná zapomněl, nebo to nepovažoval za důležité, ale třeba taky dokázal Anton jídlo nějak dobře schovat a pak by mohl donést, co mohl, těm svým a nenechat je pochcípat hlady.

  Jenže taky věděl, že leckteří z těch bloudů, co sem utekli před inkvizicí, už dopadli špatně. Z podivné zarputilosti nechtěli přijmout zpět správnou víru a radši se dali upálit, než aby odpadli od svého nerozumného učení. Malíř nad tím vším rozmrzele uvažoval a zasmušile se vrátil s hroudou másla do klášterní dílny.

  Petr nemusel dvakrát hádat, co se přihodilo. Nejprve si oddechl, že je vlastně po starostech, pokud se někdo nezačne rýpat v tom, odkud se vzala ta mouka, kterou musel Anton mít u sebe. Když ale z otráveného Jeremiáše dostal, že o tom jídle nepadlo na tržišti ani slovo, uklidnil se docela.

  Co mu ale ještě týž den a po pár dalších dnů začalo dělat starosti, byla mistrova nálada. Jeremiáš byl pořád posmutnělý. Pracoval sice, ale pomalu a namáhavě. Na kvalitě práce to nebylo až tak znát, ale co bylo zvláštní - mistr odmítal sáhnout na nedomalovaný obraz Zmrtvýchvstání. Petr se snažil, jak jen mohl, mistra rozptýlit, vyrážel s ním dokonce i na občasné pijatyky se zedníky a tesaři z klášterní stavby, ale bylo to vše málo platné. Jeremiáš se trápil osudem nevěřícího kováře Antona a hlavně jeho ostatních blízkých, kteří hladověli někde v lesích za Veselím.

  Nakonec nemohl učedník pro svého mistra udělat nic lepšího, než sbírat po městě drby o tom, jak se vede zavřenému v městském vězení. Časem se taky dozvěděl odkud brát nejlepší informace - v jedné z hospod nedaleko šatlavy vysedávali každý den rychtářovi pacholci a dávali dokola k lepšímu, co je nového, aniž by se jich člověk musel dvakrát ptát.

  Tak se Petr postupně dozvídal a svému mistru nosil novinky, které se udály v dalších dnech a týdnech. Zatímco postupně přibývalo svatých na zadní straně křídel oltáře a v kostele na oltáři vznikal krásný velký obraz Ukřižování, zjišťovali s Jeremiášem, který nakonec začal sám do hospody za šatlavu chodit, jak Anton odmítl se všemi mluvit, nakonec plivl knězi na hábit a jak se ve vězení při soudu objevili dva bratři kazatelé, pověření takovými vyšetřováními. Bylo jasné, že je zle.

  Jeremiáš maloval čím dál zamyšleněji. Trápil se a smutnil stejně jako na začátku, když nevěděl vůbec nic. Dokončil zadní strany desek, domaloval už většinu z pašijových výjevů, jen na Zmrtvýchvstání sotva sáhl a tu a tam bezmyšlenkovitě dotáhl něco, co se mu snad nepozdávalo z už hotové malby. Kristova postava ale zůstávala nehotová a Petrovi ptáčci na tom všem vypadali skoro nepatřičně.

  Nakonec přišla špatná zpráva, že s Antonem ve vězení ani bratři kazatelé nic nepořídili. Přestal prý docela mluvit. A to znamenalo jen jediné - hranici na umrlčím vršku za městem. Ve Třeboni se to všechno brzy rozkřiklo. Taková věc se nestává moc často. Petr s Jeremiášem ani nemuseli na pravidelnou obchůzku do hostince. Jeremiáš vzteky zlámal štětce, co měl v rukou a nebylo s ním do řeči. Nakonec přestal malovat úplně a práce stála.

  Tak to šlo další dva dny. Mistr seděl v dílně, místo práce jen zamyšleně obhlížel díla a jejich peníze utrácel za víno. Petr už nevěděl, co by pro nešťastného malíře udělal. Nakonec vzdal všechnu snahu a začal se taky opíjet, protože si přišel stejně bezmocný jako jeho učitel.

  Třetí den se ale Petr probudil a našel dílnu prázdnou. Napřed se vyděsil, protože ho napadla spousta věcí, co by mohl Jeremiáš ve svém rozpoložení provést. Pak se ale dal trochu do pořádku a vyrazil klidně a promyšleně po mistrovi pátrat. Netrvalo mu moc dlouho a mezi zedníky se doptal, že starého Jeremiáše viděli, jak zrána kráčí do opatova příbytku.

  Petr se chvíli potloukal kolem a když zahlédl okno do opatovy pracovny, docela bezostyšně se k němu postavil a předstíral, že si opravuje botu. Ve vzdálených zvucích ze staveniště nebylo slyšet nejlépe, ale přesto rozeznal důrazný opatův a příjemný, ale o něco hlasitější mistrův hlas.

  „Nemám v zásadě nic proti tomu, ale mohl jste si vybrat potřebnější, soudil bych,“ slyšel Jeremiáš právě opata.

  Mistr mu bez váhání odpověděl:

  „Kdo už je potřebnější než ten, který v očích církve stojí mimo lidské stádo a který za to bude potrestán.“

  „Ne trestán. Je to smutný, ale poslední pokus o spásu jeho duše,“ přísně napomenul opat.

  „Samozřejmě. Z pohledu obyčejného člověka je těžké to rozlišit,“ omluvil se Jeremiáš.

  „Každý trest má přece být jen ulehčením z očistného trestu a nebo pokusem odvrátit trest věčný,“ připomínal opat a bylo vidět, že svůj úřad jako duchovního učitele bere opravdu vážně. „Nečiníme tak přece pro bezbožnou a krutou pomstu. Chceme zachránit zbloudilou duši. A jsme přístupni jakémukoliv milosrdenství. Můžeš jít a cokoliv v tom smyslu učiníš, má moje požehnání.“

  Nastalo ticho. Jeremiáš zřejmě opustil opatovu pracovnu a Petr se rozmýšlel, kterým směrem se má ztratit, ale nakonec vyběhl jen vstříc svému mistrovi, který právě nejbližšími dveřmi opouštěl dům. Vrhl na svého učedníka zamyšlený, ale upřený pohled a beze slova se vydal směrem k dílně tak rychlým krokem, že mu Petr, dotírající zvědavými otázkami, sotva stačil.

  Jeremiáš ale mlčel. Petr z něj nedostal ani slovo, i když se starý v dílně hrabal v jejich věcech. Učedník nepostřehl ani, co hbité mistrovy ruce zabalily do kožené brašny. Jeremiáš si ji hodil přes rameno a bez jediného slova vyšel ven. Zmatený Petr zůstal s vrtěním hlavy stát mezi zárubněmi a bezmocně sledoval jeho postavu mizející směrem k východu. Mistr opustil klášter a vyrazil směrem do města.

  Jak se ukázalo, šel nejkratší cestou k vězení. Cestou se jen zastavil na tržišti, kde koupil kus uzeného a pár placek, v hospodě dva džbány piva a s tímhle nákladem dorazil k rychtářovu domu. Tam s odvoláním na opata prohlásil, že přišel vykonat pro odsouzeného pár milosrdných skutků, a odešel na dvůr, kde jeden džbán piva dal k lepšímu mezi rychtářovy lidi. To všechno mu bez obtíží otevřelo cestu i do šatlavy, kde seděl zbědovaný kovář Anton.

  Seděli tam spolu dobrou hodinu. Anton vděčně hltal to, co mu malíř donesl a s planoucíma očima sledoval jeho řeč. V šatlavě nebyl sice přikován, ale měl ruce a nohy spoutány dvěma krátkými řetězy, takže mohl sotva stát a chodit. Jeremiáš si v duchu oddechl, když viděl ten kus solidního, ale přece jen už trochu rezavého železa. Prohlédl si ho dobře, chvíli se hrabal v brašně, vytáhl z ní malý hnědavý flakónek a vylil jeho obsah zdánlivě bez účelu na podlahu přes řetězy. Sláma v loužičce na zemi zčernala.

  Krátce na to se malíř zvedl, se vztyčeným prstem zopakoval některé z věcí, které Antonovi řekl, a pak - krátce a rychle se křižujíc - zabouchal na dveře šatlavy. O pár minut později byl už na cestě zpět do kláštera. Na nádvoří potkal opata a prohodil s ním pár zdvořilých slov. Přísný představený byl právě na cestě kontrolovat poslední stavební práce, ale rozhodl se udělat malou zacházku, aby si prohlédl výsledek práce.

  „Je úžasné vidět ty pokroky,“ ohodnotil uznale Jeremiášovo dílo a zeptal se, jak malíř odhaduje dobu, která mu zbývá.

  „V létě barvy dobře schnou,“ předstíral mistr zamyšlení. Ve skutečnosti by mohl naplácat zbytek barev na desky za den či dva a byl si jistý, že by opat nepoznal rozdíl, řekl si ale o týden. Co kdyby…

  Petr, který nečekal na návrat svého mistra, se vrátil z města až po pár hodinách. To už věděl o tom, jak Jeremiáš navštívil Antona ve vězení, a navíc ještě přinesl zprávu, že stran jeho soudu je jasno - pro zatvrzelou duši nebylo možné nic udělat, než očistu ohněm. Jeremiáš přijal tu zprávu až neuvěřitelně klidně. Vše se mělo odehrát za tři dny, v nedělním odpoledni na šibeničním vršku.

  „Máme týden na dokončení obrazů,“ sdělil na to jen starý malíř svému překvapenému učedníkovi. „Dneska a zítra s prací trochu pohneme, v sobotu si odpočineme a v neděli…“ zaváhal a vyděšenému Petrovi se rozklepala kolena, co si mistr vymyslel. „V neděli půjdeme na pořádný oběd do hospody,“ dodal, zatímco Petrovi poklesla čelist. Nemohl tomu věřit, ale mistrův zájem o zavřeného kováře Antona jako by docela zmizel.

  Oba malíři do pátečního večera dodělali vše, co bylo zapotřebí na hlavní desce i na všech závěsných. S jedinou výjimkou - Jeremiáš nesáhl ani trochu na Zmrtvýchvstání a ani Petrovi v tom směru nic nenařídil.

  V sobotu přišlo opravdové letní dusno. V dílně bylo k zalknutí a Jeremiáš s Petrem si raději vyšli za město. Petr přemýšlel celou dobu, co je za změnou mistrova chování, ale ptát se neodvážil. Vždyť byl konec konců od začátku proti celé té podivné věci. Teď se naopak zdálo, že má o osud toho kacířského kováře větší zájem než jeho pán.

  Jeremiáš se jako by nic procházel světlejšími místy v lese za městem a z nedostatku lepšího nápadu opakoval Petrovi pár receptů na kvalitní barvy. Učedník už je znal nazpaměť, ale neměl sílu mistra přerušovat. Chodili sem tam, jako by bez smyslu, až se nakonec Jeremiáš zastavil, pobaveně usmál a vydal se svižným a rychlým krokem nejkratší cestou zpět do města. Petr se chvíli rozhlížel, co jeho učitele tak potěšilo, ale ničeho si nevšiml. Až ho nakonec ptačí výkřik přinutil zaklonit hlavu a v hustých větvích prozářených letním sluncem zahlédl siluetu dvou visících pytlů na mouku.

***

  Neděle byla stejně rozpálená jako předchozí den. Městečko bylo od rána vzrušené, to bylo znát. Jeremiáš se ráno vydal s Petrem na mši. Tovaryš celou dobu váhal, co má znamenat ten podivný klid, který se mistra poslední dobou zmocnil. Nezdálo se, že by chtěl nechat věci tak, jak jsou, ale nezdálo se ani, že by chtěl něco udělat sám. Když si žák svého učitele pátravě prohlížel, zjistil, že se trochu chvěje. Přece jen se asi něco mělo stát. Ale co?

  Po mši vyrazili na slíbený oběd. Jeremiáš mlčel a když byl vůbec ochotný se o něčem bavit, tak nanejvýš o práci, která je čekala v Praze. Nad Petrovou zmínkou o odpolední popravě jen mávl rukou. K učedníkovu překvapení je mistr zavedl přímo do hospody za šatlavou. U vedlejšího stolu se už notně posilňovali rychtářovi lidé, kteří měli odpoledne provést všechno nezbytné k vykonání trestu pro zatvrzelého. Nejvíc je v tu chvíli ale očividně zajímalo víno a v hovoru spíš to, že do městečka prý dorazil i druhý kat z Budějovic a taky někdo z Rožmberkových lidí.

  Jeremiáš se dobře napil ještě předtím než jim donesli oběd. Pak hltal jídlo, jako by pár dnů neměl v žaludku a smál se řečem od vedlejších stolů. Petr už nerozuměl vůbec ničemu a skoro se zapomněl zatvářit kysele ve chvíli, kdy zničehonic Jeremiáš chytil kolem pasu děvče, které tu roznášelo víno, a neslo zrovna dva džbány na stůl rychtářových lidí. Chvíli se smál, docela bezstarostně laškoval a naoko se jí snažil vytrhnout jeden džbán za hrdlo z ruky. Zrzavá děvečka se jen uculovala, nakonec se vysmýkla. Když se vracela s prázdnými džbány zpět, šťouchla Jeremiáše zlehka loktem do boku. Petr tu celou scénu jen napůl zděšeně sledoval. Vypadalo to jako by se mistr ani nemohl mít lépe. To by nemuselo udivovat nikoho z místních, ale Petr mistrovo počínání nedovedl nijak pochopit.

  Když vycházeli z hospody, Petr zaváhal. Uvažoval, jestli Jeremiáš zamíří tak, jako všichni, na popravčí vršek za město. Jak se ale ukázalo, malíř docela poklidně zamířil směrem ke klášteru. Před branou se otočil na váhajícího učedníka a řekl mu:

  „Běž se klidně dívat, jestli na to máš sílu. Já jsem moc starý, abych si tak zbytečně týral oči a srdce.“

  Petr zaváhal. Nakonec si řekl, že na to možná mistr čeká. Že sám vidět konec nešťastného kováře nemůže, a tak doufá, že aspoň Petr se půjde za město podívat, jak se to celé odehraje. Přikývl a vyrazil rovnou za nosem směrem k návrší za Třeboní.

  Jeremiáš odešel do dílny, rozevřel okno dokořán a rozmíchal si barvy. Pak se dlouho nehnul od svého posledního obrazu. Ani když se kostelní zvon rozezněl na poplach, ani když se brebentící zástup mnichů, přítomný u toho divadla za městem, vrátil do kláštera. A když jeho pomocník vtrhl do dílny, stál tak u žehnajícího Krista a oháněl se štětcem.

  „Mistře!“ vyrazil ze sebe Petr ve dveřích, „on utekl!“

  „Co povídáš?“ neotočil malíř hlavu od desky, ale pozornému oku by neuniklo, že sebou trochu trhl.

  „Zrovna když vyšli za město do jediné trochy volného placu. Ten kacíř sebou trhl a nějakým podivným kouzlem mu pukly řetězy na nohou. Všichni pacholci byli opěšalí, navíc byli prý jako omámení. Snad taky nějaké kouzlo nebo co. Jeden vedle druhého málem usnuli, místo aby se za ním hnali, zatímco on zmizel v lese. To snad byl nějaký záz…“

  Petra zarazilo jak by nepatřičně znělo slovo zázrak u něčeho, co se přihodilo kacířovi. A všiml si klidu, s jakým Jeremiáš vyslechl ty novinky. Místo aby vyzvídal, co se dělo s jeho bývalým chráněncem, sáhl po druhém štětci a poopravil něco na jedné z pečetí uzavírajících víko Božího hrobu.

  „Buď měl ten člověk vážně spolky s nečistými silami,“ pokračoval Petr už pomaleji a s podezřívavým výrazem, „a nebo snad…“ Větu ale nedokončil a začal se prohrabovat barvami uloženými na stole. Nakonec mu padl zrak na hnědou lahvičku s pevnou zátkou. Zvedl ji a proti světlu zjistil, že je docela prázdná.

  „Mistře,“ obrátil se na malíře, který bez zájmu pokračoval v drobné práci na obrazu, „v téhle lahvičce byla římská lučavka.“

  Jeremiáš se otočil a s pozvednutým obočím pohlédl na hnědou nádobku.

  „A není?“ vrátil se zas k práci.

  „Je prázdná,“ zavrčel Petr a bylo mu jasno.

  „To je škoda,“ povzdechl si docela přesvědčivě starý malíř. „To je drahá věcička. Drahá a nebezpečná! Prohlédni pořádně vaky, jestli v nich někde není díra. A obhlédni barvy. Umí to nadělat neplechu.“

  Petr se místo prohlížení malířského živobytí postavil Jeremiášovi za záda, jako by chtěl obhlížet jeho práci, a pak jakoby bez zájmu pronesl:

  „Neměl bych se taky podívat, jestli nám nedochází ta florentinská hnědá barva?“

  Jeremiáš zrovna domalovával tvář jednoho ze spících římských vojáků a místo odpovědi jen sáhl do záhybu svých nohavic a vytáhl prázdný plátěný pytlík. Natáhl s ním ruku za sebe, aniž by spustil zrak z obrazu.

  „Říkal jsem, že se s ní malovat nedá,“ hlesl.

  Petr vzal do ruky pytlík, obrátil ho naruby, vytřepal a pak s povzdechnutím pokrčil rameny.

  „Jak budete, mistře, ale teď spát?“

  Jeremiáš se na něj konečně ohlédl:

  „Klidně, Petře!“ odpověděl a usmál se. Poodstoupil a pokochal se svou poslední prací. „Vracíme se domů, Petře,“ dodal po chvíli a překvapenému učedníkovi vtiskl do ruky náčiní. „Jdu si lehnout. Dones víno a opovaž se mě probudit, až se vrátíš!“ poručil a podal Petrovi groš.

  „Zbytek je tvůj. Zábavu si snad najdeš sám.“

  Petr zůstal stát s hlavou upřenou na stříbrnou minci a přemýšlel. Přemýšlel, co si o tom všem má myslet. Zauvažoval, jestli hrál v celé té divné hře vděčnou úlohu a jestli to vůbec byla hra správná. Napadlo ho, jestli se z toho všeho půjde vyzpovídat. Pak se pousmál. Možná za deset let, řekl si a hodil štětec a barvu na stůl.

***

  Dvojice unavených poutníků dorazila do Prahy při pozdním odpoledni. Zaprášené šaty se jim lepily k tělu, jak se do nich nasákl pot z celého horkého letního dne. Jeremiáš si zase zpíval a Petr se zas vztekle plahočil se vším nákladem. Starého malíře ještě očividně neopustila dobrá nálada posledních pár dnů. Odměna za práci byla štědrá, dílo se vydařilo a stejně tak i podivný dobrý skutek, který si vyžádalo mistrovo svědomí.

  Provlekli se až na Malou Stranu, kde bylo ten večer podivně rušno. Petr by nejradši vyrazil nejkratší cestou domů, shodil všechen náklad a pak šel hned spát. Jeho mistr ale začal větřit a na prvním větším rynku se hned zastavil u hloučku všetečků.

  „No co vám mám povídat,“ vykládal důležitě jeden otrhaný řemeslník, podle zástěry možná kameník, „taková hezounká. Mladá. Tý je škoda.“

  „A co se taková zaplete do těchhle věcí?“ vrtěl hlavou druhý.

  „Znáš je? Slyšels už o nich někdy něco? Jsou posedlý. A zarputilý jak blázni. Komu se rozumnou hlavou by se chtělo pro plameny pekelný do plamenů pozemskejch.“

  Petrovi na tom hovoru nic zvláštního nepřišlo. Vztekle se díval na mistra, který nechtěl jít dál a v tu chvíli vypadal, jako by se mu zatmělo před očima. Najednou se rozběhl stařeckým poklusem směrem k hlavnímu malostranskému trhu. Když doběhl do konce uličky, náhle se zarazil. Supící učedník mu sotva stačil.

  Zastavili se na rohu tržiště. Oba je ozařovala nazlátlá záře, která se jim divoce odrážela v unavených, ale rozčilených očích. Chvíli se oba dívali směrem, odkud šlehaly plameny, než Jeremiáš něco řekl.

  „Víš Petře, občas si říkám, v jaké době to žijeme. Od jedné hranice jsme utekli, aby nás tu druhá hned uvítala. Copak to tak bylo vždycky?“

  Petr, který až doteď nesmýšlel stejně jako jeho mistr, ale tak jako tak byl tím ošklivým přivítáním doma zničený víc než tou cestou, se asi nejvíc se bál toho, že Jeremiáš z toho všeho přijde o rozum. Opatrně pokrčil rameny. V hlavě se mu všechny události posledních dní rozležely a najednou dostal velký vztek. Hrozný vztek na ty, kdo musí zapalovat hranice ve jménu Páně. Odfrkl si a otočil se na Jeremiáše, jako by čekal na další příkaz:

  „Co budeme dělat, mistře?“

  „My?“ usmál se malíř smutně nad tím, jak pošetilá to byla otázka. „Půjdeme domů. Já už jsem moc starý na to, abych měnil, co se mi na světě nezamlouvá. A ani kdybych byl mladý jako ty, s některými věcmi nic nenadělám. Přijde mi, že i když jsem udělal, co jsem mohl, bylo to málo, Petře. A teď už můžu jen jedno - malovat. A to budu, protože dnes asi jen tak neusnu. Co mi jiného zbývá, než dělat dál rozumnou práci…“ povzdechl si.

  Otočil se na podpatku a zamířil zpátky, směrem k jejich domovu - malířské dílně v malostranském domě pod hradním kopcem.

  „Než sundáš boty,“ řekl Jeremiáš ještě, když jim zmizela z očí zlatavá záře, která byla tak krásná napohled a tak strašná na pomyšlení, „doběhneš mi pro nějaké víno. Ze všeho toho vedra mi vyprahlo v krku a moje múzy umírají žízní.“

  Zašli za další roh.

  O nějakou tu chvíli později byly ulice pod Hradem docela prázdné. Jen občas nějaké okno zářilo do noci prskajícím mihotavým světlem loučí. Byly to všechno hlavně šenky. Ale mezi nimi zářila i jedna malířská dílna, v níž se probíral prací starý Jeremiáš. O kus dál pleskaly o dlažbu boty unaveného učedníka Petra, který běžel do nějakého šenku koupit džbán vína.