Zakázané ovoce

Vyhrabu se nešikovně z postele. Ach jo, nesnáším ranní vstávání! Ten, kdo vymyslel začátek vyučování v osm hodin ráno by patříl na šibenici!
Po pamětí nahmatám vypínač lampičky, její světlo mě ozáří. Nesouhlasně zamručím. Ještě v polospánku našlápnu pantofle a šouravě se ploužím na záchod.
Skoro už sahám na kliku, ale v tom mě někdo rychle odstrčí a zapadne na záchod. No někdo, nemůže to být nikdo jiný než mamka. S nikým jiným totiž tento třípokojový panelákový byt neobývám.
„Ty jo, mami, já taky potřebuju na záchod!“ Zabuším naštvaně na dveře. Protože ale uslyším tlumené dávivé zvuky, tak rychle řeknu: „Tobě je blbě? Promiň, já nevěděla!“
Potom, co uslyším mamky hlas potvrzující její nevolnost, se odšourám do koupelny. Lehce si vodou protřu oči a podívám se na sebe do velkého kulatého zrcadla. No já teda vypadám! Začnu si pročesávát své dlouhé blonďaté vlasy, jsou naštěstí celkem poddajné. Hned si je stáhnu do culíku, aby mi nepřekážely.
Ve dveřích koupelny se málem srazím s mamkou, je zelená jako sedma.
„No ty vypadáš, co si včera prosim tě jedla?“ Pokárám ji.
„Ahoj, nevim čim to je, ale tenhle tejden je mi ráno vždycky ňák blbě. Jedla sem naposledy v šest a to eště nic moc.Tak nevim, no!“ Pokrčí rameny. Občas mi připadá tahla blonďatá drobná osůbka spíš jako starší sestra než jako matka.
Mamka mě měla za svobodna, navíc hrozně brzo. Neumím si představit, že bych v sedmnácti vychovávala dítě. A ještě k tomu bez otce, kterej by se na mě vykašlal. To už bych vlastně měla teď ročního prcka. Děsivá představa.
Mamka vlastně měla celkem těžký život. Kvůli mně nechala školy. Studovala sociální školu a chtěla se stát psycholožkou. To jediné se jí vlastně nakonec povedlo. Dodělala si maturitu a poté vystudovala vysokou školu, obor psychologie. Teď pracuje jako dětská psycholožka a tuhle práci přímo zbožňuje.
„Áách jo, mamuš, s tebou je práce!“ Povzdechnu si z legrace.
„Vždyť s tebou taky!“ Mamča je prostě číslo!
Ženu na bus. Sice mi jede další za 10 min, ale to bych nestihla ten další a dorazila bych do školy pozdě. Naštěstí ho chytnu.

Ve třídě zapadnu do čtvrté lavice u okna vedle Leony, kamarádky se kterou tuto lavici obývám již od prváku.
Dneska je to ve škole pěkná zabíračka, konec školního roku se pomalu, ale jistě blíží ke konci, takže nás naši milí profesoři odměňují známkami téměř každou hodinu. Aby ne, do porady zbývá už jen týden. Pak týden a půl jdeme do školy jen tak aby se neřeklo.
Po škole se jdeme s Leou ještě projít. Zajdeme do mekáče. Neřešíme samozřejmě nic jiného než školu. Pípne mi smska. Mamka.

Ahoj Gabi, mam pro tebe prekvapko, budes mrkat.pa mamka

„Co to bude, to sem zvědavá!“ Přemýšlím nahlas.
„A kdo?“ Nakoukne mi Lea přes rameno, až mě její dlouhé havraní vlasy lechtají na tváři.
„Ale mamka, že prej pro mě má překvápko! Tak to asi pudem, ne? Já to chci vědět co nejdřív!“
Sbalíme se a vyrazíme na bus.

Roztržitě odemknu dveře a nadšeně vlítnu do našeho bytečku. Rázem je moje nálada na bodu mrazu, když zjistím, že mamka doma ještě není. No teda, nejdřív mě naladí, já letím domů jako blbec a ona se klidně někde courá!
Zapnu televizi a praštím sebou na červený gauč, ach jo, to mě vážně našvala!
Zakručí mi v břiše. No taky bych si mohla vzít něco k jídlu, v mekáči sem měla jenom cheese.
V tu chvíli zrovna zachrastí klíče v zámku, dveře klapnou a do obýváku nakoukne mamky blond hlava.
„Ahoj, zlato!“
„Čus, kde si byla? Tu na tebe čekám, až mi vyklopíš to překvápko!“ Visím na ní pohledem.
Mamka se zatváří trochu ustaraně a řekne: „Tak na to si radši sednu a ty taky zůstaň sedět!“
„No tak nezdržuj, povídej!“ Nemůžu se dočkat.
„Víš, asi tě to překvapí, ale ..no...víš, no...“ začne koktat, „no...prostě sem to..no...těhotná!“
To mi vyrazí dech, čekala bych snad cokoli, ale tohle? Tak to je teda mazec!
„Cože?! Fakt? Ty si děláš srandu, co?“
„No...nedělám...“ Řekne tiše.
„A ty...ty někoho...to...máš? Že si mi nikdy nic neřekla!“ Skousnu si ret.
Její tmavě modré oči se na mě zadívaji, vzápětí vykouzlí úsměv na tváři: „Hele! Teď si připadám já jako tvoje dcera!“
Nic neřeknu, protože čekám na odpověď. Jasně, že někoho má. Sama od sebe neotěhotněla!
„Jo, mám, je skvělej, počkej až ho poznáš! Jmenuje se Radek.“
„A kolik mu je?“
„Čtyřicet tři...“ Řekne potichu. Teď už jsem na pokraji zhrouceni!
„Mamííí?!“ Zaúpím. „Vždyť tobě je teprve pětatřicet, vždyť s tim jak vypadáš bys měla i na mladšího kluka a ne na takovýho dědka!“
„Jenže já Radka miluju,“ Řekne nekompromisně, „a navíc je starší jen o osm let a to není zas tolik!“
„No dobře, jak myslíš! A to se k nám jako teď nakvartýruje úplně cizí chlap, jo?“ Připadám si ublížená, div se mi z toho nespustí slzy. Je to pěkná zrádkyně.Vždycky jsme byly na všechno samy a žádnýho chlapa jsme nepotřebovaly.
„Ne, naopak, my k němu!“ Další rána pod pás, to snad ne!
„To už si vážně děláš srandu! Já se nechci nikam stěhovat!“ Protestuji.
„Proč? Radek je bezva, určitě se ti bude líbít. Navíc má dvě děti, chápej, v tomhle bytě bysme se umlátili, to fakt nejde!“ Vysvětluje mi.
„On má děti? A není náhodou takhle eště třeba ženatej?“
„Ne, je rozvedenej. No jo, má děti, stejně tak jako já mám tebe. Budeš si s nima určitě rozumět, je jim 19, sou to dvojčata!“
„Ty jo, ty mi dáváš, a bydlí aspoň někde poblíž? Doufám, že to nebudu mít dál do školy!“
„No...to je další věc, kterou budeš muset překousnout. Bydlí totiž na Mělníku. Takže až se tam o prázdninách přestěhujem, tak si budeš moct rozmyslet, jesti budeš chtít dojíždět do Prahy, nebo začnešchodit na Mělník. Tam je taky gympl. Uvidíš.“
Tak tohle už byla opravdu poslední kapka! Ostěhovat se do nějakého zapadákova? Ani mě nehne!!
„Mami, to už fakt nemyslíš vážně, myslíš, že se budu někam stěhovat??!!“

„Děláš si prdel?!“ Vykulí na mě Leona své obrovské zelené oči ráno v šatně, když jí sdělím fakt, že se budu stěhovat do toho zapadákova.
„Bohužel ne, matka zešílela a já z ní brzo taky!“
„Hm, to je dobrý, šílená psycholožka, se může sama vyléčit!“ Vyprskne Lea. Ano, na takovou blbost může přijít jen ona. Je vážně praštěná! Bude mi hrozně chybět. Stejně, všechno je na nic. Neznámý město, lidi. A vůbec. Praha je Praha.