Zakázané ovoce 3

Už mi ta skutečnost, že se budu muset přestěhovat z Prahy zase tolik nevadí. Jen kdybych si s sebou mohla vzít Leu, ta mi bude chybět ze všeho nejvíc!
Musela jsem se už rozhodnout, na kterou školu po prázdninách nastoupím. Vybrala jsem si Mělník, protože dojíždět každý den do Prahy, když je gympl i na Mělníku je blbost. Obzvlášť, když to z Mělníka do Prahy trvá půl hodiny a pak skoro celou hodinu přes Prahu.
Sice ta změna školy nebude asi nejlepší, když už jsem ve čtvrťáku a budu maturovat. Docela mě to děsí, nikoho tam nebudu znát a přijít do třídy, která už je spolu tři roky, není zrovna ideální. Doufám, že zapadnu.
„Hele, neslyšeli ste jakej je místní gympl?“ Obrátím se na Emu a Mikyho, když sedíme dole v obýváku spolu s mamkou a Radkem.
Ti dva se na sebe podívají a vyprsknou smíchy.
„Co je?“ Zeptám se nechápavě.
„Jen, že na něj oba chodíme!“ Směje se Miky.
„Fakt? Tak to je mazec, to já budu nejspíš taky. Protože dojíždět do Prahy by byla fakt pakárna!“
Mamka se na mě podívá, usměje se a řekne: „Tak už sis to rozmyslela, jo? To je dobře, tady to budeš mít pohodlnější!“
„A do jakýho ročníku půjdeš?“ Ptá se mě Ema.
„Do čtvrťáku!“ Povzdychnu si.
Miky se uculí: „Tak v tom případě budeme spolužáci!“
„Cože, tak to je hustý! A chodíte na čtyřletej?“
„Jasně, stačej ty čtyry roky, osum let vymejvání mozku bych asi nepřežil!“ Vychrlí ze sebe Miky. Ema souhlasně pokyvuje hlavou. To se mi snad zdá!! Tak přece jenom budu někoho znát!
„Ale budeš muset dělat srovnávačky, co?“ Zašklebí se Ema.
„Hm, to jo, hlavně bych se měla spojit s vašim ředitelem, abych se zeptala, jestli mě vůbec vezmou!“ Přemýšlím nahlas.
„Neboj, po víkendu tam zavoláme a měly bysme se tam osobně stavit!“ Mamka je moje zlatíčko.

„No to mi nemůžeš udělat, ty mrcho!“ Vyhrkne na mě Lea, jen co jí sdělím, že už mám napevno domluveno, že mě vezmou na mělnický gympl. Teda skoro, ještě chtějí vidět vysvědčení s konce třeťáku, ale díky mému průměru mě vezmou bez problému bez srovnávacích testů.
„Mě to taky mrzí, a to hlavně kvůli tobě, ale uznej, že je kravina dojíždět na školu, kterou mám i čvrt hoďky od baráku! Kdyby to nebyl gyml, ale tohle fakt nejde. Hodina a půl dojíždění, to bych si fakt nedávala!“ Bráním se.
„Já vim, to je jasný, ale bude se mi po tobě vážně stejskat, budeš mě navštěvovat, je ti to jasný, vidlačko?!“ Zasměje se Lea.
„Hééj, komu řikáš vidlačko?!“ Zvýším trochu hlas, aniž bych si uvědomila, že sedím ve školní lavici. Letos už naposledy. A v téhle už vůbec naposledy.
„No, Gábi, co je to tam, pojď si pro vysvědčení, akorát jsi na řadě!“ Slyším svou třídní profesorku. Je skvělá, nejlepší profesorka na celém našem gymplu. Měla jsem ji vždycky moc ráda, hlavně proto, že učí mou oblíbenou češtinu.
Vstanu a vesele si to „šupajdím“ pro vysvědčení. Vesele, protože vím, jak bude vypadat.
Třídní mi stiskne ruku: „Jako vždy s vyznamenáním, Gábino. Jsi vynikající studentka, budeš nám tu chybět!“
„Díky, však já se na vás někdy přidu podívat!“ Usměji se na naší velmi mladou profesorku. Když jsme přišli do prváku, tak nás měla hned jako první třídu, protože před tím vylezla ze školy.
Jdu si sednout.
„Uka!“ Vytrhne mi Lea vysvědčení z ruky: „To není fér, jak to, že máš jenom pět dvojek? Šprtko!“
„Nejsem šprtka! Co budeš mít vůbec ty?“
„Nevim, z matiky mi asi ta kráva napařila trojku, jinak snad pár dvojek!“
„Hmm..“ Zamyslím se. Jak to bude asi po prázdninách. To jsem na sebe zvědavá.

„Hééj, Gábino, dete s náma do hospy?“ Zavolá na mě Dušan přes celou chodbu. Je to takovej blbeček, typickej frajer. Skoro všechny holky po něm jedou, ale já a Lea ho moc nemusíme.
„Asi ne, musim balit, stěhuju se do toho Zapadákova!“
„Tak rozlučka, ne, aspoň na jedno, holkýý!“ Přemlouvá nás, už nás doběhl.
„Nevim, tak dobře, no, co ty, Leo, doufám, že mě v tom nenecháš!“ Obrátím se na kamarádku.
„Si piš...že nenechám!“ Usměje se Lea.

Podívám se na hodinky. Ty vole, půl desátý! Mrknu na mobil, tři nepřijaté zprávy a šest nepřijatých hovorů. Sakra, musim mámě zavolat, úplně sem zapomněla jí napsat. Smsky radši ani nečtu, myslím, že bych toho asi nebyla ani schopna.
Mám v sobě totiž asi pět piv a přibližně stejně panáků. Což je vzhledem k tomu, že skoro vůbec nepiju fakt hodně. Navíc kluci ubalili špeka a já se nechala ukecat k pár práskům. Nejsem zvyklá ani pít ani hulit, takže mám docela dost v hlavě.Takže jsem trochu ztratila pojem o čase.
Vytočím mamky číslo, abych hned po prvním zvonění uslyšela její hlas: „No Gábino! Konečně! Můžeš mi říct, kde se flákáš, umírám strachy!“
Zcela nepochopitelně a úplně nekontrolovatelně se rozesměji. Ano správně, opravdu se začnu smát jako blázen.
„Ahoj...maminkó!“ Vyleze ze mě pomalu.
„ Ty si opilá! Kde si, jedu pro tebe!“ Uslyším mamku, její hlas zní vyděšeně a starostlivě, ale zároveň i trochu naštvaně.
„Já ti ani nevim..haha...asi v ňáký hospodě!“ Rozesměji se tentokrát na plné kolo, protože mi přijde opravdu ohromně vtipné, že nevím, kde se nacházím.
Mamka ví, že takhle nepořídí, proto se mně zeptá, jestli je tu se mnou i Lea. Zaostřím na obličeje okolo sebe: „Mmm..jo!“
„Dej mi ji!“ Řekně rázně mamka.
„Leontýn...Lejon...Leontýnko!“ Drmolím kamarádky jméno.
„Co je?“
Podám jí telefon a šeptnu: „Máma!“
„Ahoj, Luci!“ Uslyším první slova jejich rozhovoru a pak už si pamatuji jen tmu...mamky obličej...tmu.. auto...schody...a v neposlední řadě záchodovou mísu, o které si myslím, že to je autobus, ve kterém zvracím. A pak už jen to ráno. Děsný ráno...
Mám pocit, že mi pukne hlava, taková bolest, už nikdy nebudu chlastat!
Otevřou se dveře: „Ty si tomu teda dala, ti řeknu!“
Mamka se tváří vyčítavě, ale přitom mi přijde, že vidím její ďolíčky. Ty má jen když se usmívá nebo směje. Nebo se mi to jen zdá? Myslím, že ne!
„Ja vim, sem blbá!“
„Aspoň si to budeš pro příště pamatovat!“ Pohrozí mamka prstem, ale přitom už se směje. Tak se mi to opravdu nezdálo!
No, to teda budu! Pomyslím si v duchu a přitáhnu si peřinu až k bradě. Během chvilky opět usnu.

Ach jo, balení! Nikdy jsem se nestěhovala, takže jsem ani netušila, kolik mám doma krámů.
Doma? Už ani nevím, kde je doma...
Pomalu, ale jistě mi začíná docházet, že budu muset opustit tento útulný byteček, ve kterém jsem žila odmalička. Docela se děsím toho přestěhování, jelikož Mělník vůbec neznám. Hlavně ty lidi.
Prahu znám jako svoje boty, je tu víc možností než v nějakém pitomém maloměstě!
Zavřu poslední krabici se svými věcmi. Porozhlédnu se po svém pokoji, který teď vypadá opuštěně a je mi tak nějak smutno. Dneska už tu strávím poslední noc a pak se má stát mým domovem Mělník. Nevím, jak si na to zvyknu. Ale co, život je změna!
Velmi výraznou změnou je, že na rozdíl od předchozích osmnácti let budu mít rovnou tři sourozence! To je fakt mazec...

---