Věneček

Na louce stojí, vzhlíží k nebi.

Na hlavě má bílý věneček.

Vlasy jí létají kolem tváře,

však žádný vítr nevane.

Dá se do tance a vše ztichne.

Nic se v této chvíli nedá nazvat pozemské.

Stojím tam a toužím, aby se zastavil čas.

Tancuje lehce, jako víla,

skoro se nedotýká nahama země.

Najednou přestane a zmizí ve tmě,

zbyl mi tu po ní jen bílý věneček.