Panna, dcera sedmikrásky- 3. část

Lesní ticho.

    Raní čas.

        Moře ros.

  Lesní čas.

Sedla na okraj řeky.

Řeka ubíhá, stejně jako čas.

Nedá se zastavit,

proplouvá nám mezi prsty.

Je těžké smířit se,

že náš sen je vzdálený,

vzdálený jak hvězdy

a nikdy se ho nedotkneme.

Naděje prý umírá poslední,

ale občas je lepší se vzdát.

Zbytečně se netrápit,

žít dál.

Panna si vlezla do vrby.

Chtěla se s tím konečně smířit.

I když pořád jsou jí bližší rostliny,

nemá cenu se sebou bojovat.

Vyšla z vrby,

a tiché ráno protnul její hlas:

"jsem člověk, nejsem rostlina!!"

Těžké je se vzdát,

ale ještě těžší je to překonat.

Naděje prý umírá poslední,

ale občas je lepší se vzdát.