Qeuilathi

Dlouhá povídka formou, kratší na sebe navazující úvahy obsahem. Po popisném a až romanticko-smutném začátku se celý příběh vydává naprosto podivnou cestou. V jednotlivých kapitolách rozebírám otázky evoluce a možného smyslu živé hmoty, historii lidstva, otázku lásky, vztah člověk - lidé, zhroucení základních ideí a představ člověka o světě.

Kapitola první: Probuzení

Nabral jsem vědomí a ležím, jen klidně ležím... Ten pocit toho, že jsem, je tak krásný - cítím vůni větru, já dýchám! Vítr mi však voní jinak, tak podivně, jinak než před chvílí.

Člověk se probudí a pozná ten krásný okamžik, svěží tělo a čistá mysl, pak se zamyslí nad tím, kde je, jak dlouho spal? Myšlenky naskočí, někdy předlouhé myšlení, bádání v hlubinách svých vzpomínek, jakoby celé hodiny, avšak jako když člověk sní celé noci, uběhnou jen vteřiny a pak už s klidem otevře oči a je tam, kde včera večer usínal.

Tak tedy popořadě a hlavně v klidu, nemůžu na sebe takto spěchat hned po ránu! Nuže, je večer, sedím v křesle a čtu si noviny, dočítám poslední odstavec a najednou povstává otázka, co dál? Zavírám noviny, pokládám je na stůl a jen tak sedím. Volá mne, věkem již komíhající hlas dámy, která po mém boku stojí již léta. Pomalu vstávám následován bolestí, mládí je pryč a zůstalo jen staré tělo a stopy v písku, plamen času nás spaluje tak dlouho, dokud nás nespálí celé, ach jak mne pálí, zatímco se sunu do pokoje. Dnešní večer mám podivný pocit, jak jen jej popsat, přináší dvě věci, naplňuje mne smířením, smířením nad druhou věcí, nad pocitem, že po dnešku už, pro mne, nebude zítra. Stojím v pokoji nad postarší manželskou postelí, nad čelem visí naše svatební fotografie a na bočních stěnách visí fotky našich dětí. Ne, této ženě to nemůžu udělat, za to vše co pro mne udělala, za to jak vedle mne stála, za to vše co k ní cítím, ten pocit si nechám pro sebe, jestli ten pocit nelže a tyto chvíle jsou poslední, nebudu je kazit, jsem smířený, avšak ona by nemusela a tak tiše ulehám do postele. „Už jsem dočetl, bolí mne oči.“ Dáma natahuje ruku a zhasíná lampu na jejím nočním stolku, „To je dobře, je už pozdě a zítra je také den.“ Za celé ty roky se nezměnila, stále optimistická, moje luna, která mne svým světlem vedla i nejtemnějším soumrakem mého života. „Říkám ti to celé roky, každý večer a nebude nikdy večera, kdy bych na to zapomněl. Miluji Tě lásko..“ a poté ji něžně líbám na tvář. „A já pokaždé upřímně odpovídám, já Tebe taky.“ Chvíli jen tak ležíme. Čas bolí víc než kdy předtím, pocit mne naplňuje čím dál víc, slábnu a cítím to, nač lhát v tento okamžik, vždy jsem se toho bál, ale teď? Nebojím se, kde jsou ty řetězy, které mají svírat duší před smrtí, bytost před zánikem, kde je ten strach před temnotou? Čeho jsem se bál? Smrti a nebo těch řetězů? Nejsou zde a já cítím klid. „Dobrou noc, “pronáší žena. Zavírám oči, již se nechci ptát, jsem smířen.

Kde jsem? Upřímně řečeno, vždy jsem radši myslel, než konal, ale dnes mne nenapadá jak jinak odpovědět, než otevřít oči... Bude to ta postel, ještě mám čas, další dny! Zase se pro jistotu, jak to mají lidé v podvědomí, utěšuju. Šklebím se, to z toho, že se přecijenom bojím, že už neležím v posteli, ale někde jinde... Ten vzduch voní tak jinak. Kde jinde? Po smrti?! V rájí! Nač se bát? Nač?! Vnitřní dialog, sám se sebou, proč přesvědčuji sám sebe? Konec šklebu! Otvírám oči.

Větve, listí, nad hlavou se mi sklání stromy, ležím v lese. Udiveně zírám celou věčnost. Ráj? Ne, nevydržím ležet, musím vstát a zjistit, co tohle je. Vstávám, když... Divné, vstávám bez bolesti a s lehkostí. Vstáhnu ruce před svůj obličej, nevisí na nich kůže, dlaně mám hladké a jemné, nohy mne nesou poslušně jako před léty, oči mé vidí jasně. Já jsem mladý!

Ale čím to? Jaktože je stará duše v mladém těle? Tohle se mi musí jen zdát, ale jestli ano, mohlo se mi zdát i vše předtím, celý můj život mohl být jeden velký dlouhý dokonale přesvědčivý sen, stejně přesvědčivý jako tohle. Moje děti, moje žena?! Snad se mi to nezdá, snad jsem s nimi prožil život, snad nejsou jen bludy mé spící fantazie. Tak tedy skutečnost, kde to pak jsem?

Všímám si objektu, na kterém jsem ležel, světlý, do kvádru nahrubo opracovaný kámen, avšak vrchní strana je hladká. Okolo kamene je trává lehce vyšlapaná, tvoří malý palouk obklopený stromy. A hle! Támhle je nějaká pěšina, vydám se po ní, tady asi moc odpovědí nenajdu. Po chvíli vycházím z lesa a ocitám se na louce, obklopené kopečky. Už zase ta vůně, už si ji zase všímám, vzduch tu voní jinak a tráva tu má jiný odstín zelené, obloha září jinak modře a slunce mne hřeje tak podivně, detaily nebo zdání? Jsem mladý, nevím kde, nejspíš po smrti a všímám si takových hloupostí?! Všímám si takových hloupostí a přitom celou dobu v poklidu přehlížím postavu na jednom z pahorků, jdu za ní.

Blížím se k postavě a můj krok zpomaluje, ne proto, že by moje tělo sláblo, to jen moje mysl pochybuje. Ten, ke komu se blížím, není nejspíš člověk, jen vypadá podobně. Je vysoký asi 3metry, možná víc, tělo má zahalené do podivného pláště s volně vlající kapucí, je ke mně otočený zády a tak nevidím jeho obličej, jen dlouhé ve větru jemně vlající vlasy. Stojím, co tu proboha dělám?! „Neboj se, pojď dál, jsme přátelé, vše ti vysvětlím,“ ozvalo se hlas mou hlavou? Neslyšel jsem jej jako slýchám druhé, byl uvnitř, jako když si tu mluvím ve své hlavě sám k sobě, jako když člověk čte knihu, byl to cizí hlas uvnitř mé hlavy a mluvil se mnou. Nemám odvahu jít dál, v hloubi duše střádám její malé zbytky k tomu, abych jen promluvil. „Kdo jste příteli?“, pronesl jsem tak hlasitě, aby mne uslyšel. „Jmenuji se Vreisfalfi, vím, bude to pro Tebe nové a šok, ale jsem jiná inteligentní bytost, zcela odlišná od vás lidí,“ ozval se znovu hlas mou hlavou. V tom se začala postava pomalu a plynule otáčet obličejem ke mně. Zjevil se mi obličej této bytosti, jakoby nebyl tvořený kůží a masem, jeho okraje se pomalu rozplývaly ve vzduchu, jakoby z nějakého kouře, avšak držely tvar, celý obličej byl protáhlý a dosahoval až po pláštěm zakrytý hrudník, nic uším podobného jsem na něm neviděl, jen dvě tmavší šmouhy, jakoby oči a široký zářez v místech, kde by „měla“ být ústa. Nic takového jsem předtím neviděl, měl bych se něčeho takového nejspíš leknout, ale já stále stojím na místě. „Těší mě Vreislalfi,“ s obtížemi jsem vyslovil jeho jméno „jmenuji se Eduard.“ Postava prapodivně založila „ruce“ u pasu a poklonila se, založení rukou jsem napodobit nedokázal a tak jsem se pouze poklonil. „Pakliže se Vám nechce Eduarde jít pěšky, vezmu vás na rameno, mé obydlí je daleko a cesta nám zabere méně času.“ ozvalo se mi zase hlavou, začínám si na tento hlas zvykat, avšak mám pořád pocit samoty, jakoby to vše bylo v mé hlavě. Pokynul jsem tedy a Vreisfalfi se mne dotknul, jeho ruce byly stále zakryty pláštěm, byly měkké, avšak uzvedly mne jakoby nic. „Neměj strach, držím tě.“ pověděl Vreisfalfiho hlas v mé hlavě a dal se na cestu. Vreisfalfi běží, drží mne pevně a skoro vůbec se nekymácí, běží o dost rychleji, než jsem kdy viděl jakého člověka, ba dokonce zvíře běžet, vítr mi vál do očí, až jsem si je musel zakrýt rukou. Avšak stále mne držel a tak jsem se nebál, byť přecijenom trocha strachu přetrvala.

Přebíháme čtvrtý kopec a začíná se zjevovat nejspíše Vreislalfiho obydlí. Vreislalfi se zastavil. „Toto je můj dům.“ ozvalo se hlavou a Vreislalfi mne pomožil na zem. „Pojď dovnitř, posadíme se a vše vysvětlím, hlavně to, proč jsi tu.“

Kapitola druhá: Qeuilathi

Vreisfalfi mne posadil na jeden z kvádrových útvarů, které měl ve svém domě. Rozhlížím se okolo, zdi jsou zdobeny nevýraznými ornamenty, vůbec veškeré ozdoby jsou strohé, avšak i přes to nejsou k přehlédnutí. „Povím ti tedy, kdo vlastně jsme, proč jsi tu a pak budeš mít určitě spousty otázek, kdyžtak vše v té skříni nalevo jsou jídla, na která jsi zyvklý, jestli máš hlad, posluš si.“ povídá Vreisfalfí mou hlavou. „Ne děkuji, zatím nemám hlad, teď prahnu spíše po poznání.“

„Náš druh si říká Qeuilathi, což v našem jazyku znamená Nejvyšší. Po dlouhém procesu evoluce, kde lidský druh byl jen počátkem inteligentních druhů, jsme se postupně vyvinuli my, nejdokonalejší forma života, inteligence, která může v tomto vesmíru za daných fyzikálně chemických zákonů existovat. Na rozdíl od vás lidí, kteří si svůj nejvyšší post evoluce pouze nepodloženě přivlastnili, jsme si my na základě našeho vědění tento fakt podložili a dokázali. Naše vědění o vesmíru, jeho fungování a veškerých jevech a principech, které se v něm vyskytjí jsou na nejvyšší možné úrovni, teď toto zní jako nějaké chvástání, ale je tomu tak. Před 783 lety Thaelsfan vyslovil „Tvrzení o absolutním poznání Qeuilathi“ a dokázal jeho pravdu, stručně řečeno toto tvrzení říká, že veškeré zákony a jevy tohoto vesmíru Qeuilathská věda zná a zná i veškeré aplikace těchto poznatků, jednoduše řečeno, víme, že víme vše a nic víc již vědět nemůžeme. Již mnoho let před tím naši předci ovládali stroje, byli více kov, než živoucí hmota, používali úpravy svého genetického materiálu ke sdokonalení sebe samotných. Poté začaly stroje překážet, živá hmota se stala dokonalejší, získali i schopnost měnit svou genetickou informaci a tím se otevřely brány k dokonalosti života. Vyřčením „Tvrzení o absolutním poznání Qeuilathi“ o mnoho let později se stal náš druh skutečně „Qeuilathi“. Každý jedinec si mohl upravit své tělo na základě všech zákonů a principů tohoto vesmíru, evoluce přešla od náhody k přesnému vývoji, od téměř dokonalosti, k dokonalosti.

Bez možnosti pátrat dál se tedy podstatnou složkou našeho života stala filozofie, dlouhé roky jsme vedli debaty, co s našimi schopnostmi měnění genetické informace, vytváření buněk dle libosti a formování těla, které nám dávají možnost vzkříst padlé. Před 237 lety se všichni Qeuilathi shodli na tom, že bychom měli dát nejvyšší dar nesmrtelnosti všem bytostem, které stály před námi, které nám umožnily náš vývoj a které bohužel jako veškeré nedokonalé formy života zemřely. Pomocí našich schopností jsme začali upravovat planety a vůbec celý vesmír tak, aby bylo místo pro tyto vzkříšené a začali jsme pracovat na tom, aby místo jejich vzkříšení odpovídalo jejich životu předtím, proto jsou tu stromy, jaké znáš, tráva jakou znáš, zvířata jaké znáš, i ty zvířata mají tebe, člověka jak ho znají. První vzkříšení byli naši blízcí předci, nejen proto, že byli velice vysokou formou života, ale i proto, že někteří z nich ovlivnili náš svět a naši kulturu. Tyto bytosti nesly vzkříšení dobře a tak jsme začali vzkřišovat i méně a méně dokonalé formy života, nyní jste přišli na řadu vy, první z inteligentních forem života a nejméně dokonalý druh, lidé.“ To vše je jako sen, těžko se tomu věří, jen tu sedím a zírám na Vreisfalfího. Jak je to vše možné? Já! Člověk! Nebylo nic lepšího a nyní jsem jen něco nedokonalého. Jak je jen možné, že si pamatuji svůj život? Copak je duše, která drží vzpomínky napříč temnotě smrti?

„To není možné, to se mi všechny ty roky v temnotě zdály jako okamžik? A jakto, jakto že si pamatuji svůj život, to existuje duše, vyšší forma bytí, která uchovala vzpomínky napříč smrti? A pokud ano, jak?... Mám tolik otázek, mohl bych se ptát celé měsícě, promiň mi to, ale toho všeho, co jsem slyšel a vlastně i zažil, toho je příliš na to, abych v poklidu seděl.“ změteně jsem pronesl k Vreisfalfímu. „Vesmír umožňuje určitou formu cestování časem, vlastně ne cestování - jen pohled. Vydali jsme se tedy do roku 2008, do dne a na místo tvé smrti, pondělí 17.listopadu 2hodiny 37minut v noci. Tvé tělo bylo atom po atomu prohlédnuto a poté znovu a naprosto stejně vytvořeno zde s tím, že jsme již schopni \'léčit\' tvé stáří a vrátit ti mládí a dát věčný život. Díky tomu máš tedy vzpomínky na svůj život. Duše ani nic podobného tedy neexistuje, neexistuje ani bůh, což jsme také dokázali.“ soucítěně prohlásil Vreisfalfí.

„Ach vzpomínky, díky jen za ně, víc než za život a cokoliv jiného. Vzpomínky, kde je má žena a děti?“ pronesl jsem udiveně, že jsem na ně pomyslel až teď. „Tvá žena žila ještě 15let po tvé smrti, oživujeme postupně veškeré lidstvo, musíš tedy počkat, až se na ni dostane řada, nemělo by to být déle než tři měsíce, potom budou oživeny i vaše děti, do té doby však budeš muset vydržet bez nich, vím, je to kruté. Můžeme ještě zajít do města, najít třeba tvé přátele.“ povídá Vreisfalfí.

„Ne děkuji, teď ne, rád bych se dozvěděl ještě nějaké zprávy, třeba o tom, jak vlastně dopadly mé děti a jak celé lidstvo?“

Kapitola třetí: Historie Života

Vreisfalfí si poposedl a začal vyprávět příběh lidstva: „Zkusím shrnout vše podstatné, co by tě mohlo zajímat. 17.listopadu 2008 ve 2 hodiny 37minut v noci umíráš, ráno se probouzí tvá žena a nachází tě mrtvého, tvá rodina těžce nese ztrátu, avšak postupně se s ní dokáží vyrovnat. Tvá žena se až do své smrti roku 2023 stará o rodinu a je ti věrná. Celkem vaše děti měly 13 dětí a tvá krev se ctí kolovala v žilách tvých potomků napříč časem. Lidstvo jako takové neslyšelo všechny ty zprávy o budoucím vyschnutí ropy, které také přišlo, byť se zpožděním. V roce 2083 vysychají veškeré klasickým způsobem dosažitelné zdroje ropy na Zemi, napříč vší logice se lidstvo pouští ještě hlouběji do nitra Země za ropou, kterou tak těží jen proto, aby v roce 2106 došla naprosto a nastal První soumrak lidstva. Lidská společnost je nepřipravena na tento stav, nejsou zdroje energie, je hloupé, jak naivně si lidé lhali sami sobě do obličejů a doufali, že snad ropa nedojde nikdy, jen aby nemuseli nic dělat. Jen vrcholně rozvinuté státy jsou schopny v této době nějakým způsobem obstát, energie je na příděl, nedostatek potravin také, státy se izolují před okolím, protože je naprosto nevýhodné cokoliv kamkoliv přepravovat a ani není jak. Nerozvinuté země se potýkají s hladem, válkou a nemocemi. Vládne zde pouze síla zbraní a smrt. Již v roce 2109 je populace lidstva na polovině stavů roku 2105 a to zejména díky hladu. Po tomto období již svět netrpí hladem, jakož člověkem. Zoufalí lidé se silou střelných zbraní konají hrozné činy a nepřítelem člověka tak není hlad, nemoc či přírodní katastrofy, ale druhý člověk. Lidé se shlukují do menších skupinek, které žijí v odlehlých oblastech primitivním způsobem sebezásobitelství a naprosté paranoické obavy před jinými skupinami. V rozvinutých zemích vládne stále jen hlad, chudoba a nedostatek, avšak bezpečnost je zde lepší. Kolem roku 2130 dochází ve světě munice, zbraně utichají a svět se konečně stává místem, kde dokáže člověk přežít. Lidé v izolovaných skupinkách jsou vlivem postupného incestu stále více a více netvořeni, některé vymírají avšak některé skupiny jsou schopny života. Lidé žijící ve větších civilizovaných oblastech jsou nyní jediným nositelem lidského druhu. V roce 2173 je v Německo-Francii, tyto dva státy se spojily, uveden do provozu první fúzní reaktor, čímž získává Německo-Franice dostatek energie a tedy i rozmach. Německo-Francie se však odmítá podělit o technologii s ostatními státy a proto docházi v Evropě k velkému válečnému konfliktu, naštěstí bez nukleárních zbraní, při kterém umírají více než dvě třetiny obyvatel Evropy. Německo-Francie se ubránilo a reakcí USA na to je roku 2178 odpálení vodíkových bomb na Berlín a Paříž. Započíná druhý soumrak lidstva. K tomuto započínávajícímu se jadernému konfliktu se dříve nebo později přidává každý z 23 státu vlastnící jaderné zbraně. Štěstím bylo jen to, že lidé alespoň v letech 2010-2105 zdokonalili jaderné zbraně a s větší účinností se zmenšilo i zamoření, které zbraně způsobovaly a tak byla planeta i nadále obyvatelná. Začátkem roku 2179 je populace lidstva oproti roku 2105 na jedné setině. A kvůli radiaci, nedostatku všeho a nemocem se stále zmenšovala. Následujících 30 let bylo roky temnoty. V roce 2209 byl stav lidstva na jedné pětisettině roku 2105, z žehož čtvrtina žijících lidí trpěla vážnými genetickými poruchami. Rok 2210 je v dějinách lidstva převratný, byly uzavřeny dohody mezi největšími přeživšími velmocemi a světový stav se začal postupně zlepšovat, byl rozšířen fúzní reaktor, s dostatkem energie rostla možnost budovat nové sídla, továrny a jiné. V 25.století bylo lidstvo již na dobré úrovni, byla nastolena celosvětová spolupráce a svět se hrnul znovu kupředu. 26.století je pak důležité tím, že byla provedena první genetická úprava člověka, která se během tohoto století stala i běžnou, lidé, život a evoluce tím udělala velký skok i chybu a nastává na 3.soumrak lidstva, poslední soumrak, výsledkem těchto experimentů již totiž nejsou lidé v pravém smyslu slova. Spousta „lidí“ zemřela v agonii, protože se něco nevyvedlo. Lidé se také začali spojovat se stroji, které teď byly součástí jejich těla. Kolem roku 3000 pak bytosti, které vzešly z těchto činů již nepřipomínají člověka, jsou tvořeny kovem a geneticky upravenou biologickou hmotou, jejich příbuznost ke člověku je asi taková jako příbuznost člověka k nějakému petrželi. A soumrak je dovršen. Nastává zhruba 7000let téměř naprosté stagnace, nebyli schopni vytvořit něco nového, vydávají se za hranice sluneční soustavy a dále. Započíná osidlovní jiných planet, je nalezena podobná planeta Zemi, ležící zhruba 2 miliardy světelných let daleko, původní život tyto bytosti téměř vyhubily a osídlili ji samy. Poté byly nalezeny další a další planety a bytosti se rozšířily do různých koutů světa, kde započaly tyto téměř izolované kolonie skoro samostatný vývoj. Mohu-li, zde již shrnu vývoj velice stručně, jelikož je ti zatím velice vzdálený. Jsou objevovány principy samotné hmoty a vesmíru, evoluce postupuje podpořena techniku stále dál, děti nepřipomínají rodiče vůbec ničím, život se žene nejrychleji jak jen se hnal. Tento vývoj trvá přibližně 1,3miliardy let, než se zrodí druh sebe nazývající Rhysnitrithi, neboli Nejdokonalejší. Tento okamžik je považován za revoluční, tento druh je schopný nakládat se svou genetickou informací dle svých představ a bez pomoci strojů ji měnit, živá hmota se stává dokonalejší nežli stroj. Kov začíná život brzdit a zatímco dříve byli bytosti obalené kovem, stroji, obvody a jinými neživými objekty, nyní jsou tyto objekty nahrazeny živou hmotou a stroje přestávají být tím nejdokonalejším, co je. Započíná revoluce Života. Jsou objevovány zákonitosti, které vedly k velkému třesku, jsou popisovány i ty nejsložitější zákony hmoty a energie, je vysvětlován celý vesmír. Vše končí před 783 lety vyslovením „Tvrzení o absolutním poznání Qeuilathi“ a samotným zrodem Qeuilathi. Před 416 lety se dozvídáme, že na druhém konci vesmíru se zcela nezávisle vyvinula Qeuilathi již mnoho tisíc let před námi, avšak potkali jsme se až nyní. To je mimojiné důkazem toho, že život směřuje k jednomu, k Qeuilathi. A dále to již znáš.“ pomalu dořekl Vreisfalfí. „Nevím, co na to vše říct, je to úchvatné.“ řekl jsem s nechápavým výrazem.

Chvíli jsme jen tak seděli, přemýšlím nad tím vším, jak jen je život dokonalý princip na sebezáchranu, který směřuje celou tu dobu k dokonalosti. Avšak jak může být něco dokonalého? Celý život slýchám a dokonalostech, myslím si o sobě, že jsem člověk, tedy nejvyšší myslící bytost a nyní? Vše je pryč, jsem jen cosi spodního, jakási spodina, první článek dlouhého řetězu. Bude na mne nahlíženo jako na tak jednoduchou bytost? Co zvířata, nechoval jsem se k nim také tak? Co když dopadnu stejně? Jak jen si je jistý tím, že je dokonalý. „Vreisfalfí, jsem již unavený, mohu si někde jít lehnout?“ Vreisfalfí ukázal rukou na menší dvěře nalevo. „Tamta místnost je ti celá k dispozici,“ zase se ozvalo mou hlavou. Pohlédl jsem na Vreisfalfího: „Pokud tedy nemáš nic proti, šel bych si odpočinout, ostatně času máme dost.“ „Ano to máme,“ odvětil Vreisfalfí.

Kapitola čtvrtá: Já, my a vy

Slunce mne pálí do zavřených očí, venku je již určitě den, probouzím se až teď, protože jsem se téměř nevyspal, má hlava byla plná myšlenek a nešlo nemyslet na to, co jsem se včera dozvěděl. Naštěstí k ránu se mi podařilo nějak usnout a tak se budím až teď, alespoň trochu odpočinutý. Zvedám se, stáčím nohy z postele dolů a sedím, zase jen tak sedím, teď už opravdu nemám kam spěchat. Stále tomu nemohu uvěřit, necítím bolest starého těla, jsem mladý, žiji tisíce let po své vlastní smrti, zvláštní, jak může být pocit sladko-trpký, jsem naživu, ba dokonce věčně budu, avšak mé idee a iluze jsou pryč, jsem jen člověk, jen člověk...

Uprostřed pokoje stojí jeden kvádr, je na něm oblečení, slušná hromádka oblečení. Převlékám se do nového oblečení a jdu do místnosti, kde jsme včera s Vreisfalfím seděli. Odhrnuji těžký závěs a vcházím do místnosti. Vreisfalfí sedí v pravém rohu a dívá se do věci nápadně připomínající knihu, jen nemá listy, tedy nejspíše, celá kniha podivně září a jsou na ní pohybující se znaky, které průběžně mění barvu, tvar a směr svého pohybu. „Dobré ráno Vreisfalfí.“ pravím. „Zdravím Eduarde, doufám, že se ti oblečení líbí, kdyby ne, seženu jiné.“ odvrací Vreisfalfí. „Líbí se mi, děkuji za něj. Ta věc, kterou držíš v rukou je kniha, nebo něco tomu podobného?“ ptám se. „Je to sice docela podobné vaší verzi knihy, ovšem kniha to není. Jedná se o přepis naší řeči, jde vlastně o hru – Qeuilathi, kteří chtějí, se mohou připojit a společně \'vytvářímé\' jiné světy, naše myšlenky jsou pak zapsány do znaků, aby tento svět měl jakási pravidla. My Qeuilathi žijeme ve světě, o kterém vše víme, známe každý zákon, každý princip a víme, že již nemůžeme vědět víc. Upravujeme tedy to, v čem žijeme a dostáváme se do světa, ve kterém je možno najít něco nového, byť naše nálezy jsou nepoužitelné. Je to jedna z činností, kterou trávíme náš čas.“ „Vaše kultura a zvyky jsou zajímavé, byl bych rád, kdybych se o vás mohl dozvědět více, vidět nějaké město, nebo alespoň jiné Qeuilathi, jestli je to možné“ navrhuji Vreisfalfímu.

„Jistě, chceš-li, vezmu tě do našeho města, kde budeš moci poznat více z našich zvyků, avšak prvně ti budu muset povědět nějaké základy naší kultury, abys nebyl příliš překvapený, nebo snad vyděšený. Jak již víš, dokážeme měnit naši genetickou infomaci dle našeho vědomí a díky tomu i tvar našeho těla, nemáme tedy určitou podobnost, každý Qeuilathi si může měnit svou podobu dle svého uvážení avšak ve městech se většina z nás drží jakéhosi \'standardu\', humanoidní podoby s dvěmi nohami, dvěmi rukami a hlavou a své těla zde zahalujeme látkami, avšak je to spíše zdobení či nostalgie, přiblížení tradicím našich předchůdců, nikoliv zakrývání, jak chápete oblečení vy lidé. Ovšem nelekni se, pokud uvidíš nějakého Qeuilathi v jiné podobě, které se ti může zdát třeba podivá, strašidelná nebo snad ohavná. Co se týče našeho života, zasvěcujeme jej zlepšování současného světa, jak víš oživujeme padlé bytosti Života, abychom jim dali život, to je však jen část z toho, co děláme. Dokážeme vytvořit zcela novou hmotu, kde je hmota, tam je i prostor a proto dokážeme zvětšit vesmír, ve vytvořeném prostoru zapomocí hmoty vytváříme planety, dle přání a představ jednotlivých bytostí, tak aby každý měl to, co si přál – máme prostředky, máme místo, máme z čeho tvořit a máme čas, všichni máme čas, nic nám proto nebrání v tom stvořit ráj pro každou živoucí bytost, která kdy byla stvořena. A co více, nejenže oživujeme mrtvé bytosti, genetické možnosti života nebyly vyčerpány, více než polovina možných kombinací genetické informace stále schází, snažíme se proto zrodit i bytosti, které se nenarodily, tak, aby byla každá živá bytost, která kdy zemřela, nebo se dokonce ani nenarodila měla svůj ráj. Nyní znáš základy našeho pohledu na náš čas, chceš se vydat pomocí Ljuvf\'dcel – vy lidé byste tuto naši schopnost nazvali zřejmě portálem do místního města?“ ptá se mne Vreisfalfí. „Jistě.“ odpovídám víceméně bezmyšlení a hned. „Pak se tedy můžeme vydat na cestu, vím, že jsi moudrý muž, avšak řeknu ti ještě jednu věc- cokoliv uvidíš, neodsuzuj hned bez myšlení.“

Byl to krátký okamžik, ani jsem nepostřehnul, že by se cokoliv událo a najednou stojím tady. Okolo mne se rozprostírá rozměrné náměstí, ke kterému vede několik ulic, celé náměstí je skutečně obrovské, dlažbu náměstí tvoří tráva proložená nějakými kameny, přímo uprostřed pak stojí podivná skleněná kostka, ve které jsou promítány různé obrazy, je to jako nějaký film, avšak nepromítaný na plátno, ale do prostoru, v okolních ulicích stojí několik postav, jsou vzdálené asi sto metrů a tak nejsem schopný poznat, jestli jsou Qeuilathi, lidé nebo snad Vreisfalfím zmiňované jiné druhy života. „Toto je památník Života, zobrazuje vše podstatné od počátku až po dnešek,“ ozvalo se mi znovu hlavou. Jdu k němu, kostka může mít snad 60metrů na výšku, je to skutečně monstrózní stavba, nevím jak to může stát pohromadě a už vůbec netuším, jak je to schopné zobrazovat trojrozměrné objekty, ovšem poslední dobou se napozastavuji už skoro nad ničím. Čím blíže jsem, tím menší si připadám, rozměr, miliony let, které zobrazuje, připadám si ještě menší a bezvýznamější než když stojím jako obyčejný, nejspodnější člověk před dokonalým druhem Qeuilathi. Najednou se objevují lidé, je zobrazena druhá světová válka, období před koncem ropy, všechny tři období temna, stojím před tím vším a musím si položit otázku, to jsme byli opravdu schopni napáchat tolik škody a utrpení? To jsme neslyšeli všechny zprávy o špatné budoucnosti? Vidím ty obrazy a ačkoliv jsem žil dobrý poctivý život, vychoval jsem 3 děti, pomáhal jiným lidem a nikdy nikomu schválně neublížil, prostě nemám moc věcí, které bych si mohl zazlívat, tak přes to vše se mi moje lidská podstata začíná hnusit. Jsem člověk a stydím se za lidi. Možná to je ten důvod, proč množné číslo slova člověk je lidé, protože je to něco naprosto jiného. Musím se stydět za svůj druh, za jeho neschopnost. Vzpomínám si na ty čísla, které včera Vreisfalfí říkal, počtech lidí, kteří zemřeli jen kvůli našemu ignoranství a pohodlnosti a slzy se mi vhání do očí. Jsem tak malý, byli jsme tak hloupí. Po dlouhém okamžiku část s lidmi najednou skončila a zjevily se obrazy planet a jakýchsi robotů, ne pro dnešek už s kostkou končím, snad najdu v tomto městě i něco veselejšího. Rozhlížím se okolo, Vreisfalfí stojí pořád na stejném místě, na které nás, teleportoval, nejspíš tušil, že při pohledu na, v uvozovkách, zářivé činy mého druhu budu potřebovat být o samotě a vyrovnat se s tím, jsem přeci člověk. Vyrovnat se, to nejde, to bude chtít ještě spoustu času.

„Vreisfalfí,“ volám zpoza kostky, „historie mého druhu je hrozná již ve slovech, natož při pohledu na tuto kostku. Musím se s činy mého druhu vyrovnat, však nejsem schopný to vše střebat za jeden den, potřebuji k tomu čas, mnoho času...“ Vreisfalfí: „Chápu, pro člověka není lehké se vyrovnat s historií za jeden den, chceš-li, mohli bycho společně zajít k Dlokharthalnovi, mému dobrému příteli.“ „Bude mi ctí,“ odpověděl jsem a Vreisfalfí se pomalu dal do pohybu, tak abych mu stačil.

Jdeme ulicí, je velice široká, asi 30 metrů na šířku, ale její délku nejsem schopný odhadnout. Je zajímavé, jak je toto město nefunkční, žádné silnice, vysoké budovy, mosty, podchody, nic podobného tomu, co bylo v lidských městech v době mého života. Většina domů byla jednopodlažních, byly postaveny z těch podivných kamenů, měly jednodušší tvary a jejich zdi byly zdobeny nevýraznými symboly pastelových barev. Na pravé straně jedné z ulic stojí jeden z hloučků postav, které jsem viděl od kostky, je jich pět, dvě z nich jsou vyšší, mohutnější nežli lidé, podobní Vreisfalfímu, zbylé tři jsou menší nežli člověk, mají velice tenké končetiny, podivně protáhle hlavy a cosi, podobného ústům, s čím pohybují a vydávají zvuku, není to žádná myšlenová mluva, jako mají Qeuilathi. Mírně zabočuji směrem k hloučku, rád bych se seznámil s těmito bytostmi.Vreisfálfí jde se mnou.

Přicházím k hloučku, zastavuji se, všech pět osob si mne všimlo a otáčjí se ke mne, dvě z nich jsou skutečně Qeuilathi, pokláním se. „Zdravím Vás, mé jméno je Eduard.“ všech pět bytostí se poklonilo, dvě větší ještě k tomu zalomily ruce přesně tak, jako včera Vreisfalfí, zřejmě nějaké gesto pro pozdrav. „Zdravíme Tě,“ ozvalo se mi hlavou. Qeuilathi se otočily k těm třem podivným hubeným malým bytostem a ozvaly se zvuky podobné těm před chvílí, Qeuilathi se otočili opět ke mně. „\'Buď pozdraven člověče\', bohužel ti nerozumí a tak jsme museli takto překládat,“ ozval se jeden z hlasů dvou Qeuilathi mojí hlavou. Nevím o čem se s nimi bavit, neznám je, jací jsou? Podobní Vreisfalfímu, nebo mají každý svou naprosto odlišnou osobnost? Lehce se usměji a pokloním se, tři malé bytosti se také klaní a Qeuilathiové včetně Vreisfalfího také, odcházíme. „Ty menší bytosti se nazývají Ljkové, je to jedna ze slepých větví evoluce. Kdysi dávno se skupina asi milionu předchůdců Ljků vydala na dalekou cestu do jiných končin vesmíru, když dorazili do sluneční soustavy, kde předpokládali výskyt nějaké obyvatelné planety, zjistili, že zde žádná taková planeta není. Nakonec našli skupinu čtyř obyvatelných planet asi půl světelného roku daleko. Zde se usadili a velice se jim dařilo, technologicky šli velice dopředu a jejich inteligence enormě stoupala, v celém vesmíru byli tou dobou třejmě nejinteligentnější, ani dvě ohniska živote, ze kterého jsme se jednou vyvinuli my, Qeuilathi, nebyla na takové úrovni. Poté však dospěli do stavu, kdy se začali zajímat o filozofii. Dospěli k názoru, že život je jen ubohá maličkost, která nám byla dána, hledali zdroj dokonalého pocitu nekončícího štěstí, o kterém však moc dobře věděli, že je nedosažitelný, utopistický, jelikož jim v pocitu štěstí, natož nekončícího štěstí bránil jeden fakt, který si moc dobře uvědomovali – smrt. Bez cíle, v mlze, unášeni proudem času pátrali přestala jejich společnost jít kupředu, všichni z nich jen marnili čas, jejich druh se postupně zmenšoval, nebyl fyzicky zdatný, všichni pouze mysleli, hledali cosi, co nemohli podle nich samotných najít. Nakonec z nich zbyly jen křehké bytosti, s pouze minimální fyzickou silou a myslí, která nebyla schopná ničeho jiného, než jen přemýšlet o životě. A jednoho dne vymřeli, do jednoho. Ljkové jsou druhem, který zabila filozofie,“ krátil čas Vreisfalfí, zatímco mne vede do jedné z bočních uliček, které se napojují na tu, po které jsme šli, zastavuje se před jedním z domů, „toto je Dlokharthalnův dům,“ a otvírá domovní dveře.

Kapitola pátá: Jsem jen člověk!

Prošli jsme chodbou, Vreisfalfí odhrnuje závěs a vcházíme do modrým světlem prosvícené místnosti, které přichází z obrovského okna na pravé straně, přímo naproti mně visí na zdi podivný obraz, je nakreslen podivnými barvami a naprosto nechápu, o co v něm jde, nějaká abstrakce. Vlevo místnosti je několik kvádrů z toho podivného kamene, na jednom z nich sedí nejspíše Dlokharthaln a v rukou dřímá podobnou \'knihu\' té, kterou dnes ráno držel Vreisfalfí. Ikdyž sedí, jeví se mohutnější, nežli Vreisfalfí, daleko mohutnější, může mít tak tři a půl metru na výšku, zejména jeho ruce a hrudník jsou obrovské, nohy má tenčí a jeho \'obličej\' je výraznější než Vreisfalfího.

Pozdravil jsem a představil se, pak mne pozdravil a představil se Dlokharthaln. Protože Qeuilathi se domlouvají jaksi myšlenkami, které nejsou slyšet do okolí, bavíme se tak, že oba vždy řeknou myšlenku jak mne, tak druhému, takže je to nakonec podobné normálnímu lidskému rozhovoru. Musí být zvláštní moci mluvit ve společnosti pouze k jedné osobě, nedokáži si moc představit, jak by něco takového fungovalo u nás lidí. Už tak byla ta společnost, kterou znám plná přetvářky a pomluv. A takto? Lidé by stáli, jeden vedle druhého a navzájem se pomlouvali, jeden vedle druhého, blízko sebe, navzájem, jen aby z toho měli oni sami prospěch, snad štěstí, že umíme \'jen\' mluvit. Uběhly snad hodiny, rozhovor s nimi je tak jiný, než jsem byl zvyklý, avšak začínám si všímat jedné věci, oni se nemění, zatímco já, s ubíhajícím časem a únavou mluvím pomaleji, s jinými tématy se mění má nálada a snad i názor na ty dva, jakými vlastně jsou, tak oni mluví stále stejně, dva monotóní hlasy v mé hlavě, stále stejně klidně, moudře, stejnou intonací, nemají náladu a necítí únavu, je to tím, že jsem jen člověk, že se mi to jeví nudné, a nebo je to skutečně pořád stejné a nudné být dokonalým?

„Eduarde,“ zazněl mi Vreisfalfího hlas hlavou, „mám pro tebe dárek,“ dopověděl a vytáhl z kapsy svého pláště podivný tmavě šedý kvádřík, položil ho na stůl přede mne. „Toto je Ljuvf\'lirn, odteď je tvůj, je to malé zařízení, které umožňuje přemisťování po této planetě, podobně jako jsem tě dnes ráno přemístil do města, jen my to dokážeme bez Ljuvf\'lirnu,“ vysvětlil mi Vreisfalfí. Natahuji ruku k Ljuvf\'lirnu, dotýkám se ho prstem, když se najednou rozsvítí. Nad každou stranou Ljuvf\'lirnu se objevily tři vrstvy svítivé plochy, jakoby poloprůhledný papír, každý tak jeden centimetr nad tím pod ním a na každém z nich se objevily podivné symboly, docela podobné těm, které jsou na zdech zdejších domů. Písmo, skutečně... Jsem jen člověk, prý nejnižší stupeň inteligentního života a znám písmo, používali jsme písmo a ani nejdokonalejší forma všeho bytí nemá nic lepšího? Přecijenom něco přežilo věky, přecijenom toho mají lidé a Qeuilathi společného víc, než já a petržel... „Eduarde podej mi to prosím, nastavím tam písmo, kterému rozumíš,“ a současně Dlokharthaln natáhnul svou mohutnou ruku. Pokládám Ljuvf\'lirn do jeho dlaní a teprve teď si všímám, že na rozdíl od Vreisfalfího Dlokharthaln nemá prsty, avšak jeho dlaně jsou i přes to normálně obratné, Dlokharthaln párkrát projel dlaní kolem pravého okraje Ljuvf\'lirnu a znaky se změnily na mne známá písmena. Poté mi dal Dlokharthaln Ljuvf\'lirn zpátky do mých rukou, následovala lehká instruktáž toho, jak Ljuvf\'lirn používat.

„A ještě jedna věc,“ pověděl Vreisfalfí, „zítra budu muset odejít a nějakou dobu nebude možné, abychom se vídali každý den, budu muset oživovat další bytosti. A proto, je na čase, abys dostal svůj dům, jen zůstává otázka, kde bys rád bydlel?“ Dům, vlastní dům, já tu nejsem na návštěvě, tohle je ten svět, ráj, ve kterém budu žít věčně, ale kde bych žil rád, kde? „Toto je těžká otázka Vreisfalfí a musím říct, o to těžší, jestli na ni musím odpovědět teď,“ řekl jsem upřímně Vreisfalfímu. „Máš několik možností, ná této planetě žijí vlastně jen lidé tvé doby, předpokládám, že bys rád do míst, kde většina lidí mluví tvým jazykem. Jde o to, jestli bys rád žil spíše ve městě, kde žije spousta lidí, nebo jestli bys rád spíše někam, řekněme na venkov?“ Lidé, jsem schopný potkat někoho z toho rodu, který byl tak neschopný, ale mám tu vůli vydržet ty měsíce sám? Vzpomínám na dobu, než jsem odstěhoval do města, žil jsem v menší vesnici, znal jsem každého, všichni lidé k sobě byli blízko a pak jsem se odstěhoval do města, lidí je tam víc, jsou všude, vidíte je všude, kamkoliv jdete jsou lidé, ale jak často potkáte člověka? Odvraceli jsme od sebe pohledy, jakobychom tam nebyli, ani jeden ani druhý, do města, snad mezi lidmi se budu moci sám vyrovnat s lidmi. „Rád bych bydlel ve městě Vreisfalfí,“ promluvil jsem rozhodným hlasem. „Tak tedy do města,“ pravil Vreisfalfí.

Kapitola šestá: My lidé

Uběhly dva měsíce mezi lidmi. Od doby, co jsem přestal považovat člověka, sám sebe, za jakýsi vrchol všeho, si začínám mnohem více všímat vlastností lidí, našich chyb a nedokonalostí.

Měl jsem takový strach, jaké zhnusení mne bude provázet každým pohledem na člověka, i na mne samotného v zrcadle, a také provázelo, první den jsem se ani neopovážil vyjít ven. Avšak jak dny plynuly opovážil jsem se ven a postupně trávil více a více času mezi lidmi, začal jsem si na jejich obraz zvykat, už mi nepáchne jako při pohledu na kostku. A tím se dostávám k prvnímu prokletí lidí, úroveň toho, jak cítíme okolí se mění, po chvíli v šeru nám již nepřipadá tak temno, v zatuchlé místnosti za okamžik již není takový pach, za dva měsíce mezi lidmi jsme schopni naprosto přehlédnout jejich historii. Je to prokletí, nebo dar, krása toho, že neprožívám vše tak šedé? Vážně bych raději měl každé ráno stejnou náladu, slyšel stále stejně silně, vážně bych chtěl navždy zatracovat můj druh?

Nevím, však nakonec se lidé třeba polepší - \'h istoria magistra vitae\', jedno z hesel, kterých se lidstvo snad nikdy neřídilo, snad ho ani nikdy neslyšelo. Po všech válkách, chybách, krizích, situacích, zradách a bratrovraždách, po tom všem. Jak jen je možné, že následovaly dvě světové války během jednoho půlstoletí? Proč po všech revolucích nastanou další, které vrací vše zpátky? Není hlupák, kdo spálí si ruku, ten je jen příliš zvědavý, hlupákem ten, kdo si ji spálí podruhé. A upřímně, lisdtvo je největší hlupák, kterého jsem kdy viděl. Ale třeba spálení na popel konečně spálilo lidstvo tak, aby ruku do ohně již nestrkalo a při pohledu na tuto novou společnost v to začínám i věřit.

Snad na vysvětlenou, jak funguje tato společnost - není potřeba pracovat, nejsou peníze, protože Qeuilathi mají dostatek všeho, ráno vstanu a v mé lednici, což je nyní vlastně jen díra ve zdi s dvířkami,velkým chladem a nějakými dvěma trubičkami, se vždy každé ráno objeví potraviny a na stole pak pečivo. Pomocí Ljuvf\'lirnu nejenže se dá portovat téměř kamkoliv, dá se pomocí něho i jaksi \'objednat\' to, co potřebuji, ať již hromadu rohlíků, které mám hned na stole, přes jiný dům, kolo, oblečení, cokoliv, co mne jen napadne, ovšem obšas se čeká nějakou dobu, protože Qeuilathi dělají zrovna něco podstatnějšího, třeba oživují padlé, vytváří nové domy, jídlo.

Zajímavým faktem je však jedna věc – i přes to, že všichni mají co si jen můžou přát, pracují. Snad, že malíř nebude malovat, pokud už za obrazy nedostane peníze? Pořád jsou tu učitelé, kteří stále učí druhé novým věcem, pořád jsou zde hudebnící, kteří pro nás večer pořádají koncerty, stále se mohu kochat fotografiemi fotografů, vycházejí noviny, ale i dřív méně oblíbená povolání jsou konána. Zrovna teď, na druhé straně ulice jde člověk s lopatou a smetákem, uklízeč, pouhý uklízeč, ale co dělalo toto povolání tak nízkým, proč jsme na něj nahlíželi tak, jak jsme na něj nalíželi? Asi to byly jen peníze. Vždyť ten člověk, který mi odváží odpadky je pro mne důležitější než fotograf, který vyfotil tu fotku, která mi visí v obýváku. Společnost si začíná vážit každého, kdo pro ni něco udělá, lidé si váží toho, který zametá ulice, protože díky němu se nemusí dívat na špínu a odpadky, nemusí dýchat prašný vzduch, váží si toho, kdo každé ráno seká trávu na fotbalovém hřišti, váží si lidské práce, jakkoliv se dříve mohla zdát snížená.

Možná v sobě lidé mají přecijenom něco dobrého, podstatu, která byla skřivena, znetvořena vším okolím, ale která se může spravit. Krásná vlastnost člověka, která ho nutí dělat věci pro druhé, ta krásná vlastnost, která je námi více či méně upřímně obdivována celé generace, je však skutečně krásná nebo je shnilá a sobecká? Všichni ti lidé, kteří pomohli druhému, cizímu či příteli, lidé pracující v charitě, zdravotní sestry sloužící celé noci, sebeobětující se doktoři v afrických končinách, vstříc smrt se vrhající hrdinové? Dělají to skutečně pro nás, nebo pro sebe? Každý dobrý skutek je následován jakýmsi pocitem dobra, útěchy v nitru lidské duše, neděláme všechno to dobré jen pro sebe? Z posledních sil bojující hrdina proti kupě nepřátel, nebojuje jen proto, aby odešel s dobrým pocitem, jako hrdina, nebojuje za svůj obraz, svůj pocit? Nejsme my všichni jen hromadou sobeckých ignorantů? Vlastně i já, mluvím tu sám k sobě, snad proto abych našel řešení a polepšil celé lidstvo? Nebo proto, abych následně všechny tyto činy nalepil na svůj obrázek, zveličil své jméno, ověsil se plackami, cenami, uznáními, kochal se sebou samým a tím, jak na mne pohlížejí druzí? Konáme snad dobro druhým jen pro sebe?

Už jsem skoro doufal v to, že je zde naděje a že by se lidé snad mohli polepšit. A nakonec dojdu k tomu, že se možná nic nezměnilo. Dost toho, začínám znevažovat vše, na co jen pohlédnu. Třeba to tak bylo, je zde možná naděje – teď když máme věčné nekončící věky k tomu, abychom se naučili být tu pro druhého člověka, ať již je cizí, nebo je to náš bratr, syn, žena... Žena, moje žena... Dokážu teď při pomyšlení na ní vyslovit to, čím jsem shazoval všechny dobré lidské činy? Dokázal bych jí to jen říct do očí? Promiň lásko, vlastně jsem tě celých těch padesát tři let nemiloval, byla to jen hra, cesta k tomu, abych se cítil lépe. Při veškerém pocitu vznešenosti všech mých úvah, tohle se mi hnusí!

Chvíle utíkají a já jen koukám po okolí, okolo prochází lidé, zvláštní pocit, připadám si jako v nějaké televizní reklamě, všichni jsou mladí, nikde nikdo starý, nikde nikdo nemocný, nikde nikdo postižený. To snad bylo největším darem dětství? Celé dny bez starostí, což o to, ty mám i teď a navždy, ale stýská se mi po té dětské lehkosti, naivitě a radosti z každé hlouposti. Dětství, to je ta věc, kterou nemůžu dostat, ať si přeji sebevíc. Žádné dítě, žádný úsměv, ráj začíná smrdět nedokonalostí. Jdu domů, jdu se vyspat, dnes mne bolí mé bytí, táhne mne k zemi jako těžké okovy.

Ráno, pokojem voní čerstvé housky. Jen vstát a zakousnout se. Posléze již držím housku v ruce a vyloženě zíram z okna, vždy jsem se rád koukal, nepěkně řečeno, doblba. Venku svítí slunce, co více, přímo září, hřeje mne, hřeje mne na duši, včera bylo tak divně a dnes, při pohledu na slunce, je vše pryč. Snad že se mi ta lidskost začíná líbit. Slyším klepání na dveře, jdu k nim a otevírám, ve dveřích stojí Vreisfalfí. „Ahoj Eduarde, jsem tu jen na skok, nicméně nesu velice dobrou zprávu, tvoje žena bude oživena již zítra a myslím, že by bylo dobré, aby potkala místo nějakého Qeuilathi tebe. Jistě ji budeš mít hodně co říct a vše ji vysvětlíš, jak jen nejlépe budeš umět. Tvůj Ljuvf\'lirn odteď počítá sekundy a před aktem oživení tě přemístí na místo, kde jsi se probudil i ty. A nyní mne omluv, vše podstatné víš, musím již jít oživovat,“ dořekl Vreisfalfí a bez čekání na mou odpověď a pomocí Ljuvf\'dcel v okamžiku zmizel.

Kapitola sedmá: Letadlo bez oblohy

Slunce je již vysoko nad obzorem, koukám na svůj Ljuvf\'lirn, běží na něm čas, jeden den, šest hodin a dvacet sedm minut do toho velkého okamžiku. Nepřítomně zíram na ty běžící čísla, ach jak jen doufám, že nějakým omylem cifry poskočí a ten okamžik se přiblíží víc, než jen má.

Hodiny zírám na čas odpočítávající Ljuvf\'lirn, možná proto je smrt tak krutá, tyto okamžiky jsou k nevydržení. Jsou již dvě hodiny po poledni, v jedenáct hodin jsem měl být v restauraci přes ulici, dělám tam číšníka. Za mého života jsem byl inženýr, projektoval jsem velké projekty, ale v obsluhování jsem nyní nalezl zálibu, proč ne, času na vyzkoušení čehokoliv jiného mám přeci času dost.

Dost času, ano dost času do okamžiku, kdy povstane má žena. Co ti lidé, kteří sedí a nemá je kdo obsloužit? Co kuchaři, jejíchž jídlo nemá kdo donést hostům? Všechny vznešené cíle, práci, posláni konat dobro pro druhé, to vše zhatí, pouhá láska. Kdo jen říká, kde beru tu jistotu, že se musím podřídit tomu všemu, vždyť si uvědomuji svou situaci, svoje činy, žádné zaslepení, žádná nevědomost, moc dobře vím, že tu sedím a zcela hloupě koukám na čísla, ale ony jsou tak pěkná a teď je tam místo čtyřky trojka!

Oblékám se, nazouvám boty a utíkám do restaurace, oblečení a vlasy mi vlají větrem, cítím krev, jak se mi rozlila tělem, vzduch, já letím, proč vlastně utíkám, proč tam jdu a natož teď? Krásný pocit, udělat něco jen tak, bez dlouhého myšlení a přemlouvání sebe samotného.

Beru talíře a nesu jídla ke stolům, knedlo-zelo, svíčkové, tři malá piva, dvě desítky a tři dvanáctky na trojku, další dva smažáky na šestku a dvě velké kofoly k nim, běhám ze strany na stranu, snad ten čas ubíha rychleji. A vážně ubíhá rychleji, vím je to jen pocit, ale ubíhá rychleji! Snad proto, že mě tato práce baví, lidé vedou zajímavé řeči nad jídlem, nad pivem, vždy mne fascinovaly, jsou třeba úplně zbytečné, ale jsou, jsou krásné. A mimochodem další věc, proč je tato práce skvělá, nemusím počítat a dělat čárky na účet, nemusím nosit těžkou velkou peněženku, nadávat na drobný a hlídat všechny, jestli zaplatili, mám tuto práci rád.

Je kolem jedenácté večerní, když docházím domů. Už nemám sílu jít se někam bavit, zítra je přeci taky den. Zítra je přeci taky den! Kde je luna?! Běžím k oknu, není tu na obloze! To je ta divná věc, která mi nedocházela, schází mi luna. Co jen je slunce bez luny? Po dlouhém zírání na tu fádní hvězdnou oblohu odcházím spát, nebaví mne to, chci tam to velké bílé, co roste a zmenšuje se, běhá po obloze a svítí mi na cestu.

Probouzím se, slunce mne pálí do očí, měl bych se naučit zase zahrnovat závěsy. „Kde je? Kde ji máš? Jak takhle dokážeš běhat po obloze, se vším klidem, vždyť je něco špatně!“ volám na slunce, pouhý výkřik do tmy. Celou noc jsem špatně spal, musel jsem na ni myslet. Dívám se na Ljuvf\'lirn, dvě hodiny do velkého okamžiku. Oblékám se, vybíhám ven, ačkoliv pomocí Ljuvf\'lirnu by se daly sehnat jak višně v čokoládě, tak růže, jdu si je koupit do normálních obchodů, ať udělám radost těm lidem, kteří je tam ve svém volném čase prodávají. Toto přeci nemůže být sobecký! Ach jo, už to dělám zase, přemlouvám sám sebe. Nebo spíš, je to dobře, je to znamení toho, že jsem jen člověk, cítím pocity, mám nálady a hlavně, cítím lásku!

Mám višně a mám kytici, možná to vypadá jako klišé, ale cokoliv, jen aby měla radost. Z kapsy vytahuji Ljuvf\'lirn a přemisťuji se na lesní palouk s kamenem. Obdivuji to místo, zanechalo ve mne moc dojmů, jak by nemohlo nezanechat, narození, které si pamatuji. Nejenom narození, znovuzrození! Zbývá třicet minut, třesou se mi nohy, mám mělký dech, cítím se slabě, jsem nervózní, aby ne, kdo taky vidí narození své ženy? Jen někdo z kmene, kde se ženy objednávají dopředu za krávu nebo dvě a vlastně já.

Tři, dva, jedna a najednou se zjevuje, krásná, mladá jako když jsme se poprvé potkali, koukám na ni se zatajeným dechem a čekám, až otevře oči. Klidně leží, jen klidně leží, snad si vzpomíná na něco klidného, snad její poslední okamžiky byly také tak klidné jako ty moje. Jakoby se zastavil čas, jen se klidně dívám a neopovažuji se promluvit. Ach kéž bych si tento okamžik pamatoval navždy a nikdy jej nezapomněl. Otevírá oči! „Ahoj lásko, to jsem já, Eduard,“ pronáším roztřeseným hlasem, „nelekej se, musím ti vše vysvětlit.“ Pohlédla na mne. Její oči jsou tak kouzelné, hluboké a všeříkající, jsem rád, že jsem člověk a můžu zažít tyto chvíle. „Ahoj miláčku, jsme v ráji?“

Měsíc uplynul, jako pouhý okamžik, stojím na jednom z kopců vedle Vreisfalfího, díváme se společně do údolí. „Eduarde, když vidím Tebe a tvou ženu, to překrásné pouto, city které k sobě cítíte, vůbec když vidím lidské vlastnosti, radost při pohledu na vycházející slunce, špatné a dobré nálady, lásku... Musí být krásné to vše cítit, stát se tak člověkem“ pronesl Vreisfalfí. „Jsi Qeuilathi, nejvyšší, dokonalá forma života, dokážeš měnit své tělo dle libosti, jestli po tom toužíš, proč se jím nestaneš,“ nechápavě jsem se zeptal. „Já nemůžu toužit, jsem Qeuilathi a nemlžu se změnit na člověka, můžu změnit své tělo do vaší podoby, můžu změnit svou genetickou informaci na tu lidskou, ale už to nebudu já,“ pravil Vreisfalfího hlas v mé hlavě. Otočil jsem se k Vreisfalfímu a pohlédl do jeho očí, „smutné, že i v rají zůstávají přání bez možnosti naplnění.“

Konec

Zvláštní poděkování patří Štěpánu Vrtkovi,

podpořil mne k dopsání.

Podepsat se, to je důkaz naší sebestřednosti,

ale i přes to vše se podepíšu,

možná proto, že si zatím vším stojím.

Andreas Gajdošík

- a teď si mne třeba ukřižujte.

---