Včera kolem čtvrté

Včera jsem šel kolem čtvrté po mostě, nikde ani živáčka, napadl mě zrovna nějaký písňový text, tak jsem si ho brumlal. Bylo trochu zamlžené ráno, lampy ho lámaly do nostalgických polostínů.

Tam naproti směrem k viaduktu se válel ve slabém větru velký bílý zmuchlaný papír. V ten moment mě zamrazilo a nevěděl jsem proč.Zůstal jsem stát a zíral na ten možná kus novin a jeho rejdění. Trochu se zavrtěl jakoby váhal a pak zmizel.

Teprve doma jsem si vzpomněl na epizodu před mnoha lety. Pracoval jsem jako geodet a jeden dlouhovlasý figurant vyprávěl o stejné scéně. Teď už vím, že podobnou vidím často, jen ji dost neregistruji, přehlížím jí a odsouvám. Ten válející se papír mi ale ukazuje všechno,směs mých zmatků i  prostě jen jednoduchost a cestu. Cesta, i když jen nakonec třeba jenom ve velkém kruhu, je lepší než stabilní patník (tam jen motýl rád usedá). A kolem cesty mám stejně raději aleje.

Ten bílý zmuchlaný papír mi říká, že ještě čas, ale jednou se už třeba neukáže.

Tyhle věci píšu spontánně, nesnažím si sám sobě něco fabulovat (i když ono je všechno fabulace, tak jinak, snažím se to nepřehánět až za hranici  svojí blbosti), nějakej papír tam byl v trochu jiným čase,  ten figurant existoval a doufám, že ještě funguje a byl fakt neskutečnej. Povídám mu, změř kolik je lampa od plotu a on s usměvem odečítal na čtvrt metru prověšeným pásmu. Byl hubenej, dlouhej, tak podobnej trasírce se kterou se ploužil,  vlasy utažený gumičkou do culíku, popíjel tehdy denně tomatovou šťávu, já jí říkal rajčatová. Druhej figurant dobře sedmdesátiletej nedal ani v létě ránu bez vaťáku a  čepice, když měl chvíli čas, tak lepil díly, ze kterejch pak doma sestavoval úžasný hrady, Karlštejnem počínaje. Lezli jsme spolu v chemičce i do kanálů jako krysy, zaměřovali podzemí  a zas se hrabali ven načuchaný těch úžasnejch výparovejch koktejlů. Možná mi tehdy v mozku vyleptaly hnízdo permanentního hledání ...