Schodiště osudu

Schodiště osudu

Jsem udýchaná a zbrocená potem. Oblečení se na mne lepí jako moucha na mucholapku. Je to nepříjemné. Prameny vlasů mi spadají do obličeje. Všechno je tak zkreslené. Utíkám po točitém schodišti dolů. Na cestu mi svítí jasné bílé světlo, které musí být někde nade mnou. Neodvažuji se otočit, mám takový strach! Musím se opírat buď o vlhké, slizké zdi, nebo o vratké zábradlí. Omítka se s každým jeho pohybem odlamuje a drolí, bohužel neslyším žádný zvuk dopadající hmoty. Jímá mě strach. Vidina budoucnosti se blíží mílovými kroky. Pomalu.

Tolik schodů a mě už začíná docházet dech, píchá mě v boku, svaly křičí bolestí, všechno je tmavší než dřív. Kéž bych se před ním mohla někam schovat. Další patra, další schody. Dveře! Rozrazím je silou celého svého těla. Rychle je zabouchnu a opřu se o ně zády. Překvapil mě pohled, který vybízel k zamyšlení. Po té hrůze takový klid? Nesmysl. Protřu si oči oběma rukama, hm, zrak mě opravdu neklame. Přede mnou je světlé francouzské okno. Sluneční paprsky pronikají do útulného bytečku stejně tak, jako věrný milenec proradné manželky. Atmosféra tohoto místa mě pohlcuje celým svým duchem. Jsem omámená, je to jako ve snu. Na stole leží horká polévka, kterou doplňuje obrovská dřevěná lžíce ležící na mahagonovém stole.

Celý pokoj je natřen meruňkovou barvou. Zdá se mi, že se celá místnost poněkud zvětšila. Je tu i obyčejná postel, která je z tmavého dřeva. Pokrývá ji bílé povlečení, jež je bez jediného zbytečného záhybu. Po celém těle se mi rozlil pocit klidu. Najednou jsem uvolněná a bezstarostná, jako dřív. Mířím k oknu, jsem zvědavá na ten pohled. Vychutnávám si ten odzbrojující pocit nekonečnosti. Všude jsou vidět louky, zelené lesy a dopadající paprsky, jež oživují ty krásné rostliny. Párek bílých poníků se prohání podél okraje lesa. Během chvilek oddychu se jdou napojit k menšímu rybníku, okolo kterého jsou nádherné květiny. V životě jsem tolik barev pohromadě neviděla. Zase se jeden z nich rozběhl k lesu, druhý ho dohání, skotačí spolu jako dvě malé děti. Jsou tak nespoutaní a svobodní…

Ještě chvilku se kochám, ale pak sklopím hlavu. Odevzdaně se otočím a pohledem zavadím o polévku. Neodolám, musím si k ní přivonět. Začínají se mi sbíhat sliny a můj žaludek na sebe hlasitě upozorňuje. Bez zdráhání usednu za stůl a zhltnu ji během pár minut. Byla opravdu vynikající. Opřu se o opěradlo a poslouchám svůj spokojený žaludek. Neprotestuje.

Rozhlížím se po celém pokoji a napadá mě, že tady ani nikdo nemůže bydlet. Je to opravdu místnost první pomoci. Vedle prosté postele je dlouhá skříň. Připadá mi, že už jsem ji musela někde vidět. Je tu tak příjemná atmosféra, vlastně tu skoro nic není a je tu tak útulno. Z nenadání se na mne snesla únava.

Vlasy mám svázané do úhledného culíku. Vše je najednou tak jasné, průzračné, bez chyby. Jsem spokojená jako najedená kočka, ale bohužel se cítím, jako kdybych měsíce nespala. Přišourám se k posteli a ve vteřině se zachumlám do peřiny. Mé smysly mámí čerstvá vůně vypraného povlečení, usínám.

Zdá se mi o kolotoči, sedím na jednom z poníků a pozoruji ostatní lidi. Všichni jsou šťastní a hlasitě se smějí. Kolem mě je plno malých dítek, která se pošťuchují. Tolik radosti… Pozoruji to s neskrývaným údivem.

Jedno z nich do mě omylem strčí, neudržím se na té kluzké napodobenině poníka. Padám! Zase schodiště, zase utíkám, zase ten kolotoč. Copak to nikdy neskončí? Je za mnou, cítím jeho dlouhé prsty, jež mě chtějí chytit do svých spárů a od základů překopat můj život. Musím zrychlit. Nesmím zastavit, ale utíkat co mi nohy stačí. Musím. Musím, dokud ještě mohu.