Upír

Byl jsem blbeček, dutej prasopes. Nebo dokonce - čuráčí hlava, jak by řekli deváťáci. Na co jsem myslel, když jsem bral do ruky tu pitomou knížku? Ale vždyť si to úplně pamatuju! Dočtu Prokletí Salemu právě dnes, protože to bude úplně ale vůbec úplně nejstrašidelnější! Právě proto, že jsem doma sám. Táta mě nepřijde před spaním vyrušit od čtení tím svým pichlavým strništěm, kterým by mě zas na dobrou noc poškrábal, že by to svrbělo ještě zejtra. A to jsem teda byl úplně ale úplně debil, když jsem si tohle myslel. Protože teď bych dal nevím co za to, aby to byl taťka, kdo na chodbě zhasne světlo. Ne proto, že mě budou studit nohy, když půjdu zhasnout sám. Ale proto, že se bojím.

Ono mi nestačí, že když se v noci vzbudím a prostě to nejde vydržet, tak se radši jdu vyčůrat z balkonu, než bych šel tam dolů do tmy. Co když bych tiše sešel schody, vzal za kliku dveří od záchodu, otevřel… a on by tam někde byl. Ne rozespalá mamka, ale někdo. Něco.

 Tu pitomou knížku jsem mrsknul pod postel. Dobře jí taky, krávě strašidelný. Kvůli ní teď nemůžu jít ani na ten balkon. Obzvlášť ne na balkon. To něco by se drželo ze spodku balkonu a škrabalo by to po dlaždicích.

Co to cvaká?

Tisknu si deku k nosu, aby nebylo možný slyšet můj dech. Ani kdybych třeba nechtěně vykvíknul. Blbost, musím to zkusit.

„Tati?“ Jistě, je to on, kdo jde po schodech. Nemůže mě slyšet, musím mluvit nahlas. Ale v noci se šeptá. Když je takové ticho, může vás slyšet nejen ten, kdo chcete, aby vás slyšel.

Světlo na chodbě zhasne.

„Tati…“ (proč zhasínáš světlo, když teprve jdeš?) Vždycky zhasneš až potom, co mi dáš dobrou noc…   

Vkráčí dovnitř. Ne, není to taťka. Ale poznávám ho a přitom ne. Jak na něj oknem balkonu svítí měsíc, jeho tvář je bledá. Tělo patří mému strýci (co ten tu dělá?) a přitom vím, že můj strýc už to není. Poznávám to podle těch očí a podle úsměvu, ve kterém zuby září bíle.

Ne, před těmihle se člověk nezachrání, když se schová pod deku, svým strachem ho jen vybízím. (Musím, musím!) Že tohle přeci není možné, mi bleskne hlavou jen na chvíli. I to je přece jejich zbraň. Zkopu rychle deku a rozhlédnu se. Stále stojí ve dveřích, mrtvolně se šklebí a funí. Ale ve chvíli může být u mě a sevřít mě pažemi jak železnými svěráky. Jediné co mě napadne, jsou dvě pastelky na nočním stolku. Vezmu do každé ruky jednu a zkřížím je.

(A mám tě, hajzle!) Ale on, přesto kráčí dál. 

„Ty sem nesmíš vkročit, nezval jsem tě!“ řvu na něj.

„Myslíš?“ zašeptá sice strýcovým hlasem ale démonicky změněným.

Kleknu si proti němu na posteli a křížem mu mířím do tváře. Jeho dlouhé prsty se sevřou kolem mých dlaní a pastelky v nich prasknou. Co je? Co to je? Proč? Jsem snad moc velkej srab, abych se mu mohl postavit? Nebo snad nemám… víru jako ten opilej farář v knížce?

Upír si mě na temných křídlech odnáší, zatímco Prokletí Salemu zůstává ležet pod postelí.

Zakloním hlavu a kouknu se ke stěně sklepení, do kterého mě upír odvlekl. V koutě tam leží na hromádce zmuchlané moje pyžamo.

Upír klečí za mnou. Nesmím na něj myslet! Soustředím se na loužičku před svým obličejem, kterou jsem tam naprskal a nabrečel. Soustředím se na to, jak mi brní přeležená brada. Soustředit se jen na to, na jedinou věc. Jak Houdini ve svěrací kazajce.  Pomáhá to, pomáhá to, ať to pomáhá… už se musím nadechnout. A ono to nejde.

Konečně mi upír povolí oprátku kolem krku.

Nedokázal jsem vůbec vnímat, když mě svazoval. Vím, že mi lano od oprátky vede dozadu a svazuje za zády ruce a pak i nohy pokrčené v kolenou. Jak sebou škubnu, začne to škrtit. Stejně tak moc to škrtilo, když mi upír roztáhnul kolena od sebe.

Ale konečně už toho nechal. Aspoň na chvíli. Prochází se od stěny ke stěně sklepení. Nic na sobě nemá, ale nevypadá to, že mu je taková zima jako mě. Chvílemi mi o sebe dokonce klepou zuby. Ale možná je to spíš hrůzou z toho, co přijde. Ne! Nedám na sobě znát, že už mě zlomil. Mark ze Salemu by se taky jen tak nenechal…

Upír se občas napije z flašky, kterou má položenou vedle mého pyžama. Nevím, co v tom má, ale nevěřím, že je to prostě chlast. Nezabijí dokonce alkohol upíry?

„Líbilo se ti to, chceš znovu něco podobnýho?“

Neříkám nic, jen přivírám oči. Upír se sám sobě zasměje. Pak ztichne a chvíli si jen prsty svírá čelo. Rozechvěju se tak hrůzou, až se mi začne stahovat oprátka. Co se může ještě všechno stát? Proč upír nic nedělá? Možná se mění v nějakou příšeru, nebo třeba ve vlka. A pak mi udělá to, co předtím? Myslím, že to by mě už zabilo.

Upír si opře hlavu o stěnu a jako by ztuhnul. Teď to přijde. Ale on jen udeří čelem o zeď, až se zapotácí. Něco sebere ze židle a jde ke mně. Radši zavřu oči.

„Klid, klídek…“ povoluje mi oprátku. „Ty sobě přeci nechceš ublížit, od toho máš mě. Svýho strejčka,“ vysmívá se mi i duši mýho strejdy, kterou asi někam vyhnal, aby se mohl usadit v jeho těle. Nebo něco takovýho. Já vím vlastně o duších úplný hovno. Ani na náboženství jsem nechodil a teď mě to mrzí.

„Když jsme spolu byli na rybách,“ pokračuje, „tak tě asi nenapadlo, že by se někdy mohlo stát něco takovýhleho, viď? A přitom jsem si tě klidně mohl vzít už tenkrát na tý loďce, jak si tam seděl proti mně, jen v plavkách, ani triko sis nevzal ty blbečku, úplně sis tenkrát spálil ramena, vzpomínáš, kurva? Jen my dva. Mohl jsem ti tam udělat cokoliv.“

Nerozumí tomu, co říká. Snad se krmí ve vzpomínkách mého strýce a chce mě mučit i tím, jak vzpomínky na něj převrací a špiní.

„Ale tenkrát to ještě ani mě nenapadlo. Že bych něco takovýhleho dokázal. Ne, že bych to jen prostě…mohl dokázat!“ Zjistil jsem, že to co si přinesl, jsou nůžky. Zašmiká mi s nimi přímo před nosem.

Pak mě cvrnkne do malíčku na noze. „Podívej se na něj, tohle je asi na tvým těle to úplně nejbezbrannější místečko. Nebo snad skoro nejbezbrannější…“

Cítím, jak mi špičky nůžek skřípnou bříško prstu. Bolí to, ale ne úplně moc. Víc mi vadí, že tam mám teď ranku a že z ní kape krev. Dělá se mi z toho blbě od žaludku.

Sjíždí mi nůžkami po pokrčené noze dál. Ty jejich čepele se mi sevřou znovu na lýtku. Ale vždyť jestli mi prostřihne celé lýtko, tak můžu do chvilky úplně vykrvácet. Snad mě chce vypít tudy, mým lýtkem?

„Ne tam ne, tam, ne, tam ne,“ žadoním. Čepele povolí.

„Dobře, copak bych ti mohl nějak ublížit, když tak pěkně prosíš. Ale pak tedy kde je to místečko? Máš ještě nějaké úplně nejbezbrannější místečko?“ tlumeně se zasměje, pak vzlykne a zmlkne. Chvíli jen oddechuje. Až, když už zase jeho dech neslyším, sunou se čepele nůžek dál po mojí noze.

„Víš, tenkrát, chápeš, na tý posraný loďce, tenkrát jsem si eště říkal, že radši než někomu ublížit, rozhodně radši než tobě, to se radši sám odpravím. Jojo, takovejch keců jsem měl plnou hlavu. Ale když to přišlo, když se to ve mně všechno zlomilo a já už skutečně byl jen kousek od toho, abych ti tohlensto všechno provedl, řekl jsem si něco zvláštního. Pokud už jsem teda zašel tak daleko, že se musím zabít,“ zasměje se. „Tak proč si nejdřív neužít to, po čem tak toužím? Když už po tom nic nebude, ani následky, ani svědomí, ani já.“ 

Cítím, jak se nůžky zastaví kousek pod zadkem. Cítím je, protože jejich špička píchá úplně jako injekce. „Tak tady? Tadyhle někde si už můžu kousek ustřihnout? Ne, ještě ne,“ odpoví si sám. Nůžky mi přejedou rychle po boku, že mě určitě musely na žebrech říznout. Upír si teď klekne vedle mě. Jednou paží mě obejme kolem zad, dlaň vsune pod moje břicho. Nůžky mi zacvakají nad hlavou.

Aha. Tak takhle. Neviděl jsem předtím, že by měl zuby stejné jako všichni upíři. Snad mu je někdo statečnější než já kdysi vytrhal. Ale když nemá zuby, jak se má do mě dostat? Takže mi prostřihne krk a bude pít?

„Ne,“ pokusím se vzdorovat. Ale jde mi jen šeptat, nebo kňourat, asi už nebudu moct nikdy mluvit normálně. Jen kňourat. Jo, já už chci, ať to všechno skočí, jen ať to rychle skončí. Ale ne takhle, prosím, ať ne takhle. Nedokážu, aby mi bylo jedno, že mě vysaje. Měl bych chtít, ať rychle umřu, já vím, ale nejde mi to. Nechci. Já chci, ať mě zachrání.

Zakončení dětského utrpení a strachu přijde v následujícím pokračování s názvem Upír - Střepy