To důležité očima neuvidíme

Starší dílko, možná poněkud naivní, ale máme spolu citový pouto. Psaný o předminulých Vánocích.

  Hádky. Nesnáším je, nesnáším! Člověk křičí a hází na druhého ostré střípky slov, které se zabodávají do srdce. Jsou to přeci jen slova, ujišt'uji se pokaždé, když bolí. Dospělí si uleví a ohánějí se svým, „ Jsem upracovaný, vynervovaný.“ Ale proč to musíš házet na mě?! Netoužím být něčí schránkou na negativní pocity. Ne, díky. Kam já dám své nepříjemné pocity? Nebylo by jich tolik, kdyby si mi nevěnoval svůj díl. Ted' mám vevnitř plno. Nebudu je házet na někoho jiného jako ty. Dám je něčemu neživému, netrpí tím. Snad.
Zeleň stromů uklidňuje, měl bys to také vědět. Dokonce se říká, že stromy mají svou vlastní energii. Čerpají ji z věků. Čím déle tu jsou, tím jí mají více. Jsou dokonce i ochotné část své energie přenést na člověka. Jenže člověk na to zapomíná.
Za štěstí považuji svoje malé lesní království, svou myslánku – Kvádrberk. Je mi důkazem,že tu příroda stále ještě je, důkazem obrázků v učebnici biologie. Mám lehké výčitky, chodím sem příliš často jen kvůli odložení smutku, ne pro radost či les samotný.
Jdu rychle, nevnímám okolí, jen ty střepy…Nechci být tak slabá, tak měkká. Proč, říkám si už postopáté, nemůžu mít ocelovou duši jako hrdinové (ty představy spisovatelů, díky nimž si člověk nikdy nemůže připadat dokonalý). A postopáté mi hlásek uvnitř odpovídá. „ Chtěla bys ocelovou duši výměnou za ztrátu soucitu a porozumění lidem? Copak bys mohla mít ocelovou duši a zároveň prožívat i pocity druhých?“ A já to vím, já vím, že bych nemohla. Mlhavě před sebou vidím přechod a konečně za ním první stromy.

   „ ÁÁÁáááh…“ Bolí to, strašně moc to bolí…Natahují se ke mně drobné ruce a pomáhají mi vstát. Bolest zmizela. Necítím vztek ani smutek. Jen klid.
„Pojd'!“ Drobná žena mě odvádí pryč od všeho toho zmatku.
 „Promiňte, nevíte, co se stalo?“ ptám se ženy.
 „Ovšem právě jsi otevřela oči.“
Nebyla jsem si jistá, zda jsem ženě správně rozuměla. Všechno bylo jinak. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Žena se na mě povzbudivě usmála. Dovedla mě do jádra lesa a zlehka se usadila na trávu mezi stromy. Jakoby se ani nedotýkala země. Poklepala na místo před sebou a znovu se usmála. Posadila jsem se, ale něco bylo v nepořádku. Na zemi leželo mokré podzimní listí a já ho necítila. Nestudilo mne.

„Otevři oči,“ zašeptala žena. Její hlas zanikal v šumění listů a já pochopila.
Žena byla lehounká a průsvitná, její tělo připomínalo štíhlý strom. Upřela na mě zářivě modré oči. Oči, které rozuměli veškerému běhu světa. Pohled jí sklouzl na mé tělo. Sklonila jsem hlavu též. Mé tělo celé zprůsvitnělo, jediný bod v něm bylo pulzující světýlko, má duše.
 „Máš v ní spousty malých děr, byla jsi velmi citlivý člověk, že?“
Skutečně po bližším zkoumání byla jako miniaturní cedníček.
„Víš, díry v duši se udělají snadno. Někdo ti řekne něco ošklivého, tebe se to dotkne a BUM, už tu máme díru. Jako když propíchneme papír špendlíkem. Díra je nepatrná, ale udělej jich deset na stejné místo a v papíru je otvůrek, časem otvor. Lidé však zasahují různá místa. Průměrná duše vydrží kolem stovky let. Lidstvo by mohlo žít mnohem déle, nesmělo by si ovšem ničit duše.“
Napadlo mě, jak asi musí vypadat duše rodiče, který přišel o své dítě. Nebo duše zrazeného člověka. Zrazeného láskou, nejlepším přítelem, světem či vysněným ideálem. V tom případě by musel zemřít předčasně…A co dobrá slova? Zanechávají na duši člověka také stopy? Aniž bych cokoliv řekla nahlas, žena mi odpověděla. Nepřekvapila mě.
„Ano,události, které dělají člověka št'astným a dobrá slova díry naopak zalepují. Mohla bych ti o tom povídat opravdu dlouho, ale vy lidé máte radši, když vše vidíte vlastníma očima. Vzala mě za ruku a přenesla se se mnou ke skupince mladých kluků pokuřujících na nábřeží. Žena se zajímala pouze o jednoho. Seděl na schodech s hlavou v dlaních a vznášel se na svém marihuanovém obláčku, který pomalu stoupal k nebi. On to však zatím ještě nevěděl. Přisedli jsme si k němu.
„Podívej!“ Ukázala na místo pod srdcem. Po chvilce soustředění jsem ji uviděla.Vypadala jako roztrhaný cár kapesníku. Nevydržela jsem ten pohled, musela jsem se odvrátit.
„Kdo mu to udělal?“ Žena mi věnovala zamyšlený pohled a odpověděla.
 „Popravdě, částečně si za to může on sám. Zemřel mu otec, matka se s tím nikdy nevyrovnala. Nedokázala svého syna vychovávat. Utápěla se ve smutku a zapíjela ho alkoholem. Alkohol je něco na způsob děrovačky duší. Hledal lásku u matky, když nenalezl, zatrpkl. Vzbouřil se proti životu. Bohužel se připojil k těmhle ztraceným duším a místo děrovačky si našel něco ještě horšího - drogy.“

 Vloudila se mi do hlavy děsivá myšlenka. Kolika lidem jsem jen musela ublížit? Žena pokývala hlavou a naklonila se ke mně s doširoka otevřenýma očima. „Tuto pravdu zná člověk odjakživa, zná ji každé malé dítě. Bohužel s věkem ji velmi rychle zapomene. Nevím, jestli mělo smysl ti ji říkat, pravdou je, že po svém znovuzrození ji časem také zapomeneš.
 "Jaký to má smysl pochopit ji jen na okamžik?“ Otázka se rozplývala spolu s mým hmotným tělem, žena se ke mně naklonila ještě blíže a zašeptala, „Pamatuj si, nejdůležitější věci na tomto světě zůstávají pro naše oči neviditelné.“

---