Nestranní pozorovatelé

Nestranní pozorovatelé

Albert se zvedl a oprášil ze sebe poprašek sněhu, který mu ulpěl na kolenou, mezitím  co v něm jistou dobu klečel. To mu v tu chvíli přišlo jako to nejlogičtější, co mohl udělat. Oprášit ze sebe sníh. Nebo spíš to jediné? Iracionální bílé nekonečno se rozprostíralo všude, kam mohl dohlédnout. Všude sníh, všude nebe. Obloha matně bílá, připomínající čaj s mlékem, sníh o něco málo výraznější. Svět, ve kterém se právě nacházel, si hodlal vystačit s těmito dvěma prostými prvky. Ne, ujistil se nakonec, taky bych nemusel udělat nic.

Na rovinu bychom si měli říct, že se našemu hrdinovi chodilo se značnými obtížemi. Sníh, ač na povrchu tvořil zmrzlou krustu, byl dole hodně měkký a Albert se do něj bořil zhruba do poloviny svých lýtek. Občas se snažil zamyslet se nad tím, kam vlastně směřovaly jeho kroky.

Opakovanou analýzou tohoto problému se jen utvrzoval v již poměrně dlouhodobém dojmu, že jeho současná situace byla směšná. Nejspíš by nebylo nepřirozené považovat ji za poměrně závažnou vzhledem k tomu, že jeden nemá nejmenší tušení o tom, kde se právě nachází a už vůbec ho nemá ve věci, kam jde. Protože kam až oko dohlédne, vidí jen sníh a nebe. Na druhou stranu se Albert tak nějak postupem času upevnil v přesvědčení, že co nemá logiku, nemůže být vlastně moc vážné. Ti z nás, co někdy za svůj život absolvovali třeba jen pětikilometrovou cestu v hlubokém sněhu vědí, že to vůbec není příjemné. Zcela jiná věc nastane ve chvíli, jde-li s vámi ještě někdo, takže se střídáte ve vyšlapávání stopy. Albert byl ale, komkoli se pohnul, vždy středem obzoru. A obzor byl vždy tam, kde splývaly dva odstíny bílé. Náš hrdina těžkopádnými kroky pokračoval dál. Sníh nejevil žádnou známku toho, že by se ho předtím někdo dotkl. Na povrchu nebyl ani zbrázděn, jak to často vidíme v zimní krajině. Bylo absolutní bezvětří. A sníh se bořil.

Na kratičkou chvíli se v hlavě našeho hrdiny zjevila možnost. Pak se ale ukázalo, že monotónní střídání nohou a nezúčastněné křupání sněhu považuje existenci všech činností kromě sebe sama za vetřelecký prvek. Možnost se záhy vypařila. Důležité bylo, že měl Albert kvalitní boty a teplé ponožky. Není nic horšího, než když vás odspodu prostupuje chlad. A nedej bože, když vám boty promočí. Z toho by se teprve jeden zbláznil. Věřte tomu nebo ne, ale ona možnost, která předtím na chvilku proběhla hlavou našeho hrdiny, se odkudsi znovu vyloupla. Tentokrát však zaměstnávala mysl jediné bytosti široko daleko mnohem více.

Jakoby dlouho předtím hledala v té prázdnotě živnou půdu. A pak ji našla. Jejím sídlem a útočištěm se tak stal Albertův mozek, ze kterého se nehodlala jen tak beze všeho nechat vypudit. Parazitovala tam a rostla. Další krok. Dva. Rychlost, s níž náš hrdina postupoval…

A není to jedno? Skočil nám náhle do řeči on sám. Šest kroků. Stejně nevim, kam jdu. Nic tu není. Jenom já. O co mi vlastně teďkon jde? Nyní jsme si museli velmi dobře všimnout, že předtím zmíněná myšlenka znovu o něco povyrostla. Náš hrdina s ní zápasil dost obtížně, což bylo patrné na jeho chůzi, které náhle značně znejistěla. Dalších osmnáct kroků. V hlubokém sněhu dost dlouhá doba na to, aby našeho hrdinu mohl zcela paralyzovat pocit, že tu z toho zešílí.

Právě jsme zpozorovali změnu. Něco, co nám  na jistou chvíli odvrátilo pozornost od našeho hrdiny. Znenadání vysvitlo slunce. Jako bychom si až teď naplno uvědomili, že to byla ona změna, s níž naše podvědomí do jisté míry počítalo. Ta, která se nám zdála jako nejméně neočekávaná. Nejlogičtější. Zvláště pozoruhodné ale je, že ačkoli jsme tu již nějaký ten čas svědky nanejvýš groteskní situace našeho hrdiny, náš mozek stála provádí své operace pod dohledem Logiky. Nechceme se vzdát svého smyslu pro kauzalitu, pro zdravé uvažování.

Bohudík nemáme dostatek času pro další analýzy svých myšlenkových pochodů, protože kolem nás se děje něco úchvatného. Něco, kvůli čemu nás vyloženě zamrzí, že nám chybí talent velkých přírodních lyriků. Slunce právě před malou chvílí všude kolem nás nádherně rozzářilo sněhovou pokrývku. Matně bílá prodělala překrásnou změnu na blyštivou, něžnou bělobu. Stali jsme se před nepatrnou chvílí svědky něčeho nádherného, mocného. Jen my a náš hrdina se svou nesmyslnou poutí nikam. Jak on asi prožívá tuto událost? Najednou nám je, jakoby na nás někdo vychrstl kýbl ledové vody. Nikdy už nezjistíme, co by na to Albert řekl. Příliš jsme se nechali rozptýlit a našeho hrdinu jsme ztratili z očí. Jak ale? Vždyť byl jedinou bytostí, jediným prvkem ve světě, který sledujeme…  Nebo je to ON, kdo teď sleduje NAŠI cestu v tom divném světě?