Čas

Teď se dítě narodilo.
Usmálo se, poplakalo.
Matka v náručí ho drží,
očima ho ostře střeží.
- Již jej nepustí. 

Teď zas nehoda se stala,
při níž, dívka nepřežila.
Matka její pláče dlouze,
že neodolala té touze..
- .. nechat ji odejít.

 A teď, připožáru v lese,
chlapec malé děcko nese.
Utíká jak nejvíc může,
nikomu však nepomůže.
- Oheň byl rychlejší.

 Teď se dívka třese strachem,
že zemře a s tichým vzdechem
odchází, již nevrátí se..
V pekle dávno ubíjí se.
- Zhřešila.

 Teď jak naschvál říká chlapec,
který právě ztratil čepec:
,, To se může jen mě stát!?"
Sám sebe se musí ptát..
- Tohle se holt stává.

A teď tuto báseň čtete,
ani trochu nechápete
pointu proč jsem báseň psala,
poukázat jsem tím chtěla
na čas,
ve kterém se děje vše, na co si vzpomenete.
Však vy stále nechápete.
- Nepochopíte...