Strach

Tiše pláču, chvěje se mi hlas,

 

strašně se bojím, je to tady zas.

 

Je to jako noční můra, jak zlověstný sen,

 

prožívám to každou chvíli, skoro každý den.

 

 

Krčím se v rohu, má duše jen doufá.

 

Je celá zraněná, na vlásku se houpá.

 

Houpá se na vlásku sem a tam,

 

strach dveře otvírá do kořán!

 

 

Otvírá mi dveře už podává ruku,

 

prosím tě, ach Bože, ať už to mám z krku.

 

Pomož mi to zvládnout, udělej mě silnou,

 

myslím si, že v téhle chvíli nemám možnost jinou.

 

 

Po čele stéká mi studený pot,

 

když tlumeně slyším to klapání bot.

 

Choulím se v rohu níž a níž,

 

slyším ty kroky jsou čím dál blíž.

 

 

Nervozitou, strachem celá se třesu,

 

přemýšlím o hříších, co v sobě nesu.

 

Proč stále dokola snášet to musím,

 

aby to přestalo, co ještě zkusím?

 

 

Kde je ta hranice, co řekne dost?
Kdy bude končit nekonečný most?

 

Co když nikdy neskončí, tak budu muset skočit?

 

Aby mohla bolest duše jednou provždy skončit?

 

 

Stále o tom přemýšlím, otázek je čím dál víc.

 

Za chvíli mi ze štěstí nezbyde snad vůbec nic.

 

Snad už na tu prokletou loď nikdy nevstoupím,

 

jinak se v zoufalství a smutku utopím.

 

 

Chci žít nový život, kde nemusím se bát,

 

můžu žít vesele a kdekoliv se smát.

 

Nechci poznávat strach a v něm nadále být,

 

chci žít v novém světě, kde najdu věčný klid!

 

 

Však kde mám ten svět hledat, když nevím kudy jít.

 

Zbývá mi jen doufat, a ne-li pouze snít.

 

Ale nemůžu snít, musím se vrátit zpět,

 

už otvíraj se dveře – já skočím přes most teď!

 

 

Chci skočit přes ten most, když tu vzápětí dost,

 

někdo mi to překazil a má na mě zlost.

 

Je to opět strach, který mě bude trápit,

 

bojím se přes most skočit a tak se musím vrátit.

 

 

Musím strach stále cítit, hold někdo mi to přeje,

 

nikoho nezajímá, že srdce se mi chvěje,

 

když prožívám ty chvíle, které si hrají s duší,

 

strašně mě to bolí, však to nikdo netuší.

 

 

Všichni radši dělají, jakoby se nic nestalo,

 

a to mě právě mrzí, a to mě právě dostalo.

 

Aby byli lepší, to můžu jenom chtít,

 

to bych nad nimi musela magickou moc mít.

 

 

Jak když je ve velkém domě pustá prázdnota,

 

tak mi v duši odeznívá strašná samota.

 

Tou samotou já myslím, že mi chybí lidské vnímání,

 

to, že mě někdo chápe, má cit pro naslouchávání.

 

 

Vždyť toho nechci tolik, spíš si myslím, že málo,

 

dala bych za to vše, i kdyby mě to život stálo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---