Valčík v podkovách (sedmá část) - Píseň o Viktorce

                        Vždyť přichází už z daleka

                                    a jenom málo dní je před ní.

                                    Vlastně už čeká na poslední,

                                    vlastně už na nic nečeká.

   Pane Seiferte, odpusťte mi, ale udělám zásah do Vaší Písně o Viktorce. Taky jednu Viktorku znám, je krásná a někomu by se snad mohla zdát bláznivá; Vaše verše se k ní hodí, opravím jen dny na místa a budou potom zní:

                                    Vždyť přichází již z daleka

                                    a jenom málo míst je před ní.

                                    Vlastně už čeká na poslední,

                                    vlastně už na nic nečeká.

   Moje Viktorka ale čeká, i když asi ani sama neví na co. Snad na zázrak, snad na Spravedlnost, která poslepu položí na misky vah červenou stuhu a vyváží tak pot a písek. A přicházívá z daleka, alespoň nyní, sem, na Moravu. Stopla si s Kájou auto a jejich cesta, to byla lízátka, slunce, retrobrýle a Titanic. Komu pak záleží na pořadí? Einmal ist keinmal. Jenže čtvrtá příčka opakovaná donekonečna neznamená ani zdaleka tolik jako jediná póza na benzince, která se už nikdy opakovat nebude.

            To nebyl obraz, to byl stín                         Pak s troškou sebevědomí

            a za ním naděje šla nová                                    řekla si náhle: vždyť už chvátám!

            závodním kruhem Tlumačova                   Povinnou, volnou zajela tam

            tam do písku a do pilin.                                    jak ani Vorberg neumí.

            Zprávu vám o Viktorce nesu                             Však její dres už neblyští

            s ní ožívají staré mýty:                            už docvičila. Mlčí ústa

            sedí tam, plna nervozity                                  a Viktorka si není jistá

            zaplétá barvy do účasu.                                    zda vůbec chce jet na příští.

                                                Vždyť přichází již z daleka

                                                a jenom málo míst je před ní.

                                                Vlastně už čeká na poslední,

                                                vlastně už na nic nečeká.

   Je však velký rozdíl mezi Viktorkou Němcové a Viktorkou mojí. Ta má není bláznivá, to se jen může zdát. A má Viktorka se nevzdává a její krása neuvadá ani nebledne. Září na slunci a blyští za soumraku a její úsměv pořád uklidňuje.

   Mám plné boty písku a závody za sebou; ať byly jaké byly, jsou pryč. Zůstal pocit údivu, rezignovaného zklamání a ne úplně zvládnutého koně, kterému ubližuji z lásky. Zůstala vzpomínka na okurku hledanou ve světle displeje a nesnesitelná lehkost bytí dětí sedících na kamení. Zůstala Píseň o Viktorce:

                                                Viděla, přišla, dohráno,

                                                a ještě celý svět je před ní:

                                                vždyť tamty jsou už po poledni,