Úvodník od autora lyhus

Dílo, které se neumístilo na prvních čtyřech místech

Za tu chvíli, co stojím v přítmí úzké chodby, si už mé oči zvykly na šero. Rozeznávám hrubě omítnutou přestárlou zeď na jedné i druhé straně. Strop, z kterého se ve velkých strupech odlupují vrstvy malty.
Jako blesk mnou projel zvuk gongu. Zamrazilo mě až do konečků prstů. Na čele mi vyráží studený pot. Musím jít. Pevněji sevřu v pravici rukojeť meče. Cítím z něj chladivý dech smrti. Ujistím se, že řemen štítu je správně dotažený. Prudce vydechnu a pak rozhodným krokem vyrážím po nepravidelných schodech. Musím.
Silou vůle se snažím přinutit, aby se mi netřásla kolena. Přeju si, aby ty schody trvaly věčně, abych nedošel až nahoru. Každý schod, který jsem už překonal, trpce pálí v duši. Už jen devět, osm, sedm… chtěl bych, abych se byl nikdy nenaučil počítat… šest, pět, čtyři… oči se mi zrosí, když si uvědomím, jak málo už mi jen zbývá… tři, dva, jeden. Toužím protáhnout poslední krok do nekonečna, nebo aspoň ještě o pár zlomků vteřiny, ale není mi to přáno.
Ještě jeden krok a vcházím do oslepujícího světla. Musím přivřít oči, které nejsou schopny pojmout tolik jasu. Pod nohami mi zaskřípěl písek a do uší zaburácel řev tribun. Chléb a hry.
A když už není chléb, tak aspoň ty hry. Vzpomínám si na vyprávění své babičky. Za jejího mládí si prý lidé byli rovni. Neexistovalo rozdělení na patricije a na lůzu. Byl mír. Každý mohl pracovat, mít peníze a nemusel trpět hlady. Byli lidé bohatší a chudší. Byly mezi nimi značné rozdíly. Někdo žil téměř na hranici chudoby a někdo jedl ze zlatých talířů, ale nikdo neumíral kvůli nedostatku.
Pak nastala „obroda společnosti“. Bohatí bohatli a chudí začali chudnout. Veškerý kapitál a s ním spojená moc se začala centralizovat v rukou několika nejbohatších. Čím více měli moci, tím snáze se přizpůsobovali zákony a ústavu svým představám a bohatli ještě více. Sociální rozdíly narostly do nepředstavitelných rozměrů. Nebyla to však otázka několika měsíců, ale spíše několik desítek let. Trvalo to vše hrozně dlouho a upozorňoval-li na tento vývoj někdo prozíravější, vysmáli se mu a označili ho za politického hypochondra. Šlo to tak pomalu, že se reálnost hrozby projevila, až když už bylo pozdě.
Mé mladé zorničky se rychle zúžily a přiclonily proud světla dopadající na sítnici. Za pár zlomků vteřiny jsem světlu přivykl a mohl jsem oči otevřít. Zrakem skenuji celý prostor kolem sebe. Vzpomínám si, jak to vypadá z pozice diváka, ale tady stojím poprvé. Moji rodiče mi zakazovali účastnit se těchto „barbarských zábav“ – rodiče mě vždy vychovávali dobře. Ale já se někdy přes jejich zákaz chodil s klukama koukat. Viděli jsme svalnaté vysoké muže v lesklých zbrojích, a toužili jsme být jako oni, hrdinové. Když jsem v té době rozbil svou jedinou hračku, hadrového panáka, maminka mi ji zašila. Myslel jsem si, že i ti rozbití pánové v aréně se také dají spravit. Nyní vím, že nedají.
Pohlédl jsem do publika. Tleskalo, vískalo, ukazovalo si na mě a ústa mělo plné obdivu. Běžte všichni do prdele s obdivem, cožpak nevíte, že dneska tady někdo chcípne? Co je obdivuhodného na utrpení, bolesti a umírání? Chroptí někdo tak dobře, že si za to zaslouží potlesk? Anebo aplaudujete vyhřezlým vnitřnostem? Jak jste všichni zaslepení a uboze nevědomí. Nejsme hrdinové, ale na smrt jdoucí.
Stejnou bouří jásotu vítá obecenstvo mého soka. Na tu dálku ho nedokážu odhadnout úplně přesně, ale určitě není malý, nebo hubený.
Zakroužím několikrát pažemi, abych ještě trochu prohřál svaly, a narazím si helmici, která se už začíná rozpalovat ostrými slunečními paprsky.
Naše společnost se vrátila o dva tisíce let zpátky do doby starověkého Říma. Téměř se vším všudy. Jen pár moderních technologií a výmyslů pro ty nejbohatší, stejně nesmírná chudoba chudých, otrocké podmínky života a gladiátorské zápasy. Lid se baví krví a nemá tolik času reptat na bídu a plánovat rozbroje, které by však armáda opět nemilosrdně potlačila.
Oproti starověku byly dnešní hry ještě propracovanější. Pořadatelé z nich měli prospěch dvojnásobný. Bojovníci se trénovali na vlastní náklady a přímo se prali o místo v aréně.
Někdo to považuje za Boží trest. Já o tom polemizovat nechci, každopádně od jisté doby trpí přes 90% patricijů TKOS, totálním kolapsem orgánových soustav. Je zajímavé, že TKOS postihuje právě jenom ty, kteří mají vše. Nás chudáků se to netýká. A ještě zajímavější je, že ani nejmodernější medicína, která je k dispozici samozřejmě zase jen těm, kteří mají peníze, si s nemocí nedokáže poradit jinak, než opakovanými transplantacemi. Choroba se tím sice neléčí, ale postižený nezemře, protože místo nefunkčního orgánu dostane nový. Nemoc však stále postupuje a odumírající orgány je třeba zase a zase nahrazovat čerstvými, fungujícími.
Když se před nějakými dvaceti lety TKOS objevil, vedlo to málem k převratu. Všechny jakékoli revoluční náznaky byly zdušeny hned v počátcích, dříve, než se našel někdo schopný, kdo by dokázal sjednotit lid k společnému postupu proti vrchnosti. Ale když se začali ztrácet lidé a každý věděl, že na přežití jednoho nenáviděného patricije jich musí ročně několik zemřít, zvedla se taková spontánní vlna odporu, že ji ozbrojené složky potlačily pouze s vypětím všech sil a prolitím hektolitrů krve. Bylo jasné, že na získávání orgánů bude nutné vymyslet méně průhledný způsob.
S geniálním nápadem přišel jeden plebejský mladík. Chtěl si polepšit, aby nemusel do smrti živořit. Takže si vzali jeho játra a smrt si ho našla dříve, než mohl vůbec pocítit nouzi. Postavila se první aréna a uskutečnily se první zápasy. Vítěz dostal finanční odměnu a tělo jeho padlého soka použili doktoři. Stovky mladých mužů v beznadějné sociální situaci se hlásily do této rulety zkázy. Kdo vyhrál, měl na nějaký čas po starostech, kdo prohrál, měl po starostech navždy. A lid se bavil.
Slunce žhne. Na rozlehlé písečné ploše není kam se ukrýt. Studený pot strachu se mísí s potem, který ze mě ždímají nemilosrdné paprsky. Ještě pevněji semknu svou vytrénovanou ruku kolem jílce meče. Rozhlédnu se kolem sebe a spatřím blankytně modrou oblohu. Ale na to teď nemám myslet. Jsem jen já, můj soupeř a smrt. Nic jiného teď nehraje roli. Společně s dlouhým hlubokým výdechem ze sebe vypouštím i přebytek emocí a myšlenek. Snažím se vyprázdnit si hlavu a kráčím vstříc svému soku. Vyleštěný a nabroušený meč v mé pravici odráží v bodavých odlescích žhavé paprsky slunečního kotouče.
První krok je plný přemáhání, ve druhém je ho o trochu méně, třetí už je rychlejší. Každým dalším si dodávám odvahy. Rozbíhám se proti svému soupeři. Matně si uvědomuji, že by bylo nejlépe oťukat si ho, prohlédnout postavu, držení zbraní, odhadnout styl, rychlost… Ale už nejsem schopen vydržet to napětí, tu nejistotu. Slyším sám sebe, jak řvu, nelidsky, úděsně, srdceryvě, brutálně. Jako jsem si přál, aby schody do arény byly co nejdelší, ubíhají mi nyní metry písku zoufale pomalu. Všechno probíhá jako zpomaleně, jako by mě tlustá tuhá guma času poutala ke vchodu a já se mohl pohybovat kupředu jen s vypětím všech svých sil a své vůle.
Můj protivník činí také tak. Ženeme se proti sobě s křikem jako dva lítí býci, jako titáni v lesklé zbroji. Jen já a můj soupeř víme, že pravda je jiná. Jsem odsouzení ubožáci.
Snažím se doběhnout co nejdříve, abych nemusel myslet. Myslet na sílu mého rivala, na ostří jeho meče, které co nevidět okusím. Abych se nemusel zaobírat tou bizarní představou, v níž se nabroušená čepel noří do mého těla. Abych nemusel uvažovat nad nesmyslností mého života a nad ještě větší nesmyslnosti mé smrti.
Nesmyslný život a přece měl pro někoho smysl. Pro mé rodiče. Doteď nechápu, proč to udělali. Jejich láska je neuvěřitelná, nepochopitelná a nezměrná. Obětovali se pro mě.
Byli jsme chudí mezi chudými. Můj otec pracoval jako námezdný dělník a matka přebírala odpadky. Neměli jsme nic. Nebylo odkud začít. Otec byl odírán neuvěřitelným způsobem za dvanáctihodinovou těžkou dřinu bochník tvrdého chleba. A přesto byl rád, za každý den, kdy mohl pracovat, protože to nebylo pravidlem. Neměli jsme pitnou vodu, bydleli jsme ve slamu z lepenky a vlnitého plechu. Až výsměšně blízko obrovských nablýskaných paláců těch několika málo vyvolených.
Nula od nuly pojde. Kde nic není, ani smrt nebere. Zoufalý boj o přežití, boj o drobky pohozené mocnými. Ubohost se nám měla stát rodinnou tradicí, protože nebyla možnost, jak změnit svůj tristní osud. Nebylo odkud začít. Nula od nuly pojde.
Narodil jsem se jako strádající ubožák a jako strádající ubožák zemřu. Moji rodiče mě však měli příliš rádi. Příliš na to, aby mi přáli stejný život, jako měli oni sami.
V den svých osmnáctých narozenin jsem obdržel obálku. Byl v ní velkou finanční hotovost, který stačil na to, abych si celé dva roky mohl kupovat jídlo, a dopis. Moji rodiče psát neuměli, a dali si ho tedy napsat. Stálo v něm, jak mi přečetl jeden dobrý muž:
Milý synu!
Velmi nás s tatínkem mrzí, jak jsi musel strádat, vždyť Ty jsi za naši bídu nemohl a přesto jsi ji musel trpět. Přijmi nyní proto tento peněžní obnos, který Ti snad pomůže vymanit se z té nejhorší bídy. Mělo by to stačit na to, aby ses mohl naučit nějakému řemeslu. Doufáme, že jednou budeš šikovným mistrem a nebudeš mít nouzi. Je nám líto, že Tvé stoly, nebo jiné výtvory nikdy neuvidíme. Buď s Bohem.
Líbá Tě máma s tátou
Více než týden jsem se snažil zjistit, co se s nimi stalo, kde sehnali peníze a kam zmizeli. Odpověď mě však srazila na kolena.
Prodali své orgány. Obětovali svůj život jen proto, abych já se mohl mít lépe.
Čepel mého meče se zaleskne v prudkém pohybu. Veškerou svou sílu a energii zkouším koncentrovat do této jediné rány. Svou bolest, bídu, utrpení, svou promarněné touhy, které jsou už jen vyčpělou vzpomínkou a přesto pálí jako řeřavé uhlí. Kov se potkal s kovem. Meč odskakuje od štítu. Můj protivník učinil protivýpad a já se uhýbám a jsem nucen ustupovat.
Není žádný začátečník, je to vidět hned po prvním pohybu. Snažím se za každou cenu přejít do útoku. Kryji se už s úmyslem uzmout iniciativu, s nepříjemným mrazením se však ujišťuji o výrazných bojových kvalitách svého soka. Co nejlépe se pokouším odrážet jeho výpady, ale nedaří se mi dostat se zpod tlaku. S vypětím všech sil se mi nakonec daří ho odrazit a zároveň po něm tít.
Odskočíme od sebe a chvíli kolem sebe kroužíme v bezpečné vzdálenosti. Hodnotíme se. Je o trochu menší než já, ale o to více podsaditý, mohutný a muskulaturní. Pod kůží se mu rýsují mohutné pletence svalů. Na nohou však přes svoji hmotu stojí pružně a lehce. Jako by byl stvořen jen pro boj.
Lesklá zbroj kryjící trup a stehna spočívá na jeho silných plecích tak přirozeně, jako by byla papíru. Její váha na něm není znát ani při těch nejprudších pohybech. Obrovským mečem mává lehce, jako by to byl vrbový proutek a těžkým železným štítem odráží rány s přesností mistra.
Přilbice mu kryje celou tvář. Nelze poznat žádné jeho rysy. Jen ty oči. Dívají se bez nenávisti. Mírně, smutně. Kromě toho, že je válečník je také člověk, člověk, kterého musím zabít, chci-li žít.
Už se na něj nemohu dále dívat. Musím to ukončit. Útočím napnuv všechny své síly přesně vedeným sekem ve výši pasu. Mé úsilí se však zračí i v mém pohledu, přesně ví, co udělám, a kryje. Nespokojí se však jen s obranou a jeho těžký štít tvrdě dopadne na mé rameno a hruď a jeho okraj mě zle udeří do obličeje.
I přes přilbici mi zlomí noc a pohmoždí čelist. Klesám na zem a jen reflexivně se mi daří skrývat rány jeho meče. V jednu chvíli však tnu z obrany nečekaně a přesně. Nezpůsobil jsem mu vážné zranění, ale šrám nad levým kolenem se pěkně rozšklebil. Zaskučí bolestí a ustoupí o pár kroků. Mám čas sebrat se ze země.
Únavu cítím ve všech údech. Výhled mám z části zakrytý krví, která mi prýští s roztrženého obočí. Vyplivnu krvavý chuchvalec společně s úlomky zubů. Má zuřivost se stupňuje.
Když jsem se dozvěděl, o neslýchané oběti svých rodičů, málem mě to porazilo. Vzdát se života. Měli těžký život, ale vzdát se ho? Vzdát se vlastně toho jediného, co měli?
Ač jsem už byl dospělý, trpkým životem zocelený muž, brečel jsem. Nezasloužil jsem si to. A bylo mi moc líto, že žiju. Zemřeli kvůli mně…
Nepočítal jsem hodiny, kdy jsem ležel v tom drásavém vnitřním boji uprostřed naší chatrče. Míjeli dny a noci. Ale vděčnost postupem času přece jen zvítězila nad nenávistí k sobě samému. Rozhodl jsem se uskutečnit sen svých rodičů a dát se do učení.
Obešel jsem všechny školy, ale ve všech chtěli doklady. Kde bych já, kluk z ulice vzal doklady? A když jsem jednou vytáhl peníze a dožadoval se místa, obvinili mě z krádeže a zavolali policii.
Chudák zůstane navždy chudákem, neexistuje něco, jako vzbouření se svému osudu. Kdo se narodil v bídě, umře v bídě ještě větší a pražádnou naději, že by s tím mohl něco udělat, nemá.
Měl jsem peníze, ale jediné, co jsem si mohl koupit, bylo jídlo. Jídlo se sní a nezbude nic. Opět na mě těžce dolehne nouze.
Zbývala jen poslední možnost – stát se gladiátorem. Peníze investovat do svého tréninku a, dá-li Bůh, být dobrý bojovníkem a žít zajištěn až do smrti.
Nevěděl jsem, že zaprodám svou duši, že budu nucen zabíjet pro odměnu nevinné lidi. Viděl jsem jen jedinou možnost investice tak trpce vydělaných peněz.
Po více než roce tvrdého cvičení jsem prohlásil své schopnosti za dostatečné a přihlásil jsem se ke svému prvnímu zápasu.
Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl prohrát, vždy jsem si pouze maloval své vítězství. Netušil jsem s jakou bolestí a únavou musí člověk bojovat. Viděl jsem jen nablýskané zbroje, štíty, meče a příjemnou únavu po skončení náročného tréninku.
Snažím se zkoncentrovat se, zaostřit oči na protivníka a nevnímat hučení, které se mi rozléhá bolavou hlavou. Nohy se mi třesou, jen stěží stojím. Nejsem schopen držet meč řádně zpříma a štít mi jen bezvládně visí na znavené ruce. Oddechuji ztěžka, nepravidelně a přerývaně. Srdce bolestivě poskakuje hrudníkem napěchovaným ve zbroji. Chce se mi zvracet.
Ale můj sok na tom není o mnoho lépe. Drží se za poraněnou nohu a mezi prsty se mu řinou potůčky krve. Tohle je tedy obdivovaný souboj titánských hrdinů. Bolest a utrpení.
Přes svůj stav jsem stále schopen lepšího pohybu než on a rozhoduji se využít toho. Odkládám štít, už by mě jen brzdil a zahazuji helmici. Konečně mohu setřít krev z levého oka a podívat se pořádně kolem sebe.
Je mi lehčeji. Sílu rukou spojuji na jílci meče a cítím novou energii, jak mi proudí pažemi. Jeden z nás musí zemřít, ať je to tedy on. Dobíhám k němu a s novou vervou do něj sekám. Ani se nezmůže na protiútok, jen kryje a mé rány mohou být stále prudší. Dostávám se do varu, vidím se být vítězem.
Chybný krok. Písek nasáklý krví povolí. Klesám na koleno. Ihned vyskočím, ale ten malý okamžíček stačí. Teď má můj protivník najednou vrch. Při každém kroku zraněné nohy s něj přímo sálá drásavá bolest, kterou zažívá, přesto kráčí jako anděl pomsta a ranám, které rozdává, se bráním jen s velkými obtížemi.
Musím ho zastavit, protrhnout řadu jeho úderů. Napínám všechny své svaly do odseku jeho meče. Ten zvuk mnou projel až do morku kostí, zvuk přesekávané ocele. Jedna čepel nevydržela a praskla. Zoufale zírám na výsměšný pahýl zbraně ve svých rukou.
Čas jako by se téměř zastavil. V naprostém klidu prostém od hučení tribun pozoruji, jak se špička lesknoucího se ostří blíží k mému tělu. Lehké trhnutí, kdy projde šupinami zbroje a pak ten pocit něčeho nepatřičného. Nepříjemný pocit nenávratné změny svým útrob. Krev se rozstříkne všude kolem a za ní ze mě vyjde meč.
S nechápavým výrazem sleduji jeho a pak ránu ve svém břiše, ze které pomalu vytékají vnitřnosti. Je zvláštní, že to vlastně ani nebolí. Dopadám na kolena. Ruce zbrocené svou vlastní krví pozvedám s tichou výčitkou k němu. Proč?
„Odpust mi, mé děti umíraly hladem…“, šeptá a slzy se mu derou na drsnou tvář.

---