Kronika Tří - Dëmon 8.část

Skalnatý ostrov. Od moře vane silný, chladný vítr prosycení solí. moře dopadá na kámen, tříští se a dopadá na dvě ležící postavy. kolem je plno trosek a opodál leží torzo trupu lodi. od severu se přibližuje zrádná mlha.

O kousek dál je kamenná brána – vstup do pevnosti, která stojí osaměle uprostřed zrádných vod – legendární pevnost Aratz.

Z brány vychází  postava a obě těla odtahuje do pevnosti. vojákovi se zápěstí houpá v nepřirozeném úhlu.

 

Heren se probudil.

Připadalo mu, že se vrátil do Aberonu. Ještě rozespalý pomalu vstal a dotkl s nohama studené podlahy. Marně však u postele nahmatal plátěné boty, které nosil po hradě.

Rozhlédl se kolem a hledal je. Našel pouze své boty a oblečení, které se už skoro rozpadalo. Když si na všechno vzpomněl, nazul si rychle boty a v košili, kraťasích a polovysokých botách si prohlédl místnost.

Byla menší než ta jeho a kromě postele a truhly tam nic nebylo. Herenovi to trochu připomnělo celu, ale oddychl si, když si uvědomil, že okno není zamřížované.

Okno. Pomalu k němu došel a otevřel ho. Do tváře ho uhodil silný vítr, který skučel kolem zdi. Byl nasáklý solí jako na moři.

Heren zatřásl hlavou a podíval se kolem.

Byl aspoň padesát metrů vysoko, na vnější zdi hradu. Okamžitě poznal, že to není hrad stavěný na obranu, spíše na efekt. Neviděl ho sice celý, ale kdyby viděl věže, měl by větší jistotu.

Pod sebou, v závratné hloubce viděl skalnatý sráz s mnoha útesy. Tam skalisko končilo. Rozhlédl se kolem po obzoru. Mlha sice byla dost hustá, ale přesto rozeznal v okolí pět ostrůvků, bezmála skalisek, některé blíž a některé dál. Voda byla ocelové šedá a celé okolí bylo velmi bezútěšné. Nedalo se ani odhadnout, kolik je hodin.

Když se dost vynadíval po okolí, sedl si na postel a chvilku přemýšlel. Také si poprvé uvědomil, že má obvázanou hlavu, loket a koleno levé nohy.

Stále více docházel k názoru, že je bouře vyvrhla u pevnosti Aratz a někdo je zachránil. Nikdo ale pevnost nikdy neviděl a tak tomu moc nevěřil.

Vstal a vyšel z pokoje. Nebyl zamčený a předpokládal proto, že se může pohybovat po celém hradě. Dveře byly z lehkého dřeva aby nezaskřípaly, když s nimi pohnul.

Ocitl se ve vysoké, velmi široké chodbě. Na straně, kde měl pokoj byla řada dalších dveří. Naproti, na druhé straně, byly klenuté oblouky, kterými se dalo pohlédnout na nádvoří dole. Heren přistoupil k obloukům a podíval se dolů. Nádvoří sice bylo výš než úpatí pevnosti, ale přece jenom to stále bylo dobrých patnáct pater.

Heren si všiml, že ono podloubí s oblouky vroubí ještě dvě patra nad ním a jedno pod ním. Skrz něj bylo vidět další dveře a několik chodeb.

Heren bezděky spočítal patra. Byl v šestnáctém a nad ním bylo ještě dalších pět pater. Odpoutal se od zábradlí a vyzkoušel několikery dveře. Hned třetí šly otevřít. Heren pomalu nakoukl dovnitř.

Byl ve větším pokoji, než byl předtím. Na posteli ležela drátěná košile, helma, meč a luk. O okno se opíral voják z předešlého dne s rukou na pásce, ovázanou hlavou a břichem. Díval s ven.

Heren chtěl odejít, ale dveře náhle zavrzaly a voják se otočil. Když uviděl Herena, také obvázaného, usmál se.

„Jak jsi se vyspal?“ zeptal se.

„Šlo to,“ pokrčil Heren rameny.

„Kde to jsme?“ zeptal se po chvíli.

„Bouře nás stočila na jih. Spadl hlavní stěžeň a oba nás srazil. Nějakým zázrakem se nám podařilo prokličkovat přes skaliska Entrillského údolí a bouře nakonec Mathiase vyhodila na bezejmenné skále přímo pod touto pevností. Myslím, že už tušíš, že je to legendární pevnost Aratz.“

Heren přikývl. Pak zvedl obvázanou ruku a ukázal na vojákovu pravačku: „A kdo nás ošetřil?“

„Setkáš se s ním. Probudil jsem se o dva dny dřív než ty. Za chvilku sejdeme na snídani, kterou pro nás náš hostitel připravil,“ řekl voják.

„Jak dlouho tu už jsme?“

„Pět dní. Pojď, půjdem, je čas,“ řekl voják. Odněkud se ozvaly údery gongu a zvonů. Heren se otřásl. Nebyly to veselé zvony Aberonu, ale temné, dávné zvuky, které probouzely úctu a strach.

Voják ho vedl chodbou, hned do první odbočky a dolů po širokém schodišti. Takhle sešli až na spodní úroveň. Heren se velmi dobře orientoval a tak v chodbách dole zaznamenal, že míří do středu hradu.

Zastavili se u velkých dveří. Voják na ně zatlačil zdravou rukou a pak vešel dovnitř. Heren ho následoval.

Sál byl obrovský. Táhnul se od výšky jako katedrála a byl plný těžkých zelených a modrých závěsů. Na stěnách hořely pochodně.

A uprostřed sálu stál dlouhý stůl, velmi dlouhý, ale podle všeho jich tu mělo být víc.celý sál totiž působil velmi prázdným dojmem.

V čel stolu, směrem k nim seděl starší muž s mírně prošedivělými vlasy a vousy, oblečený v jednoduchý oděv. Černou tuniku měl přepásanou tmavě červeným pásem , na nohou měl černé kalhoty s polovysokými botami s ocelovými špicemi a nárty.

Když vstoupili, muž povstal a šel k nim. Byla to přímo drtivá osobnost a čišelo to z něho rytířstvím na kilometr. Heren a voják se uklonili. Válečník jim na pozdrav odpověděl stejně a pak je zavedl ke stolu. Nepromluvil při tom ani jediné slovo.

Vojáka a Herena posadil po své pravici a levici. Heren tam viděl připravené jednoduché jídlo. Válečník se pomalu pustil do jídla. Když to uviděl koutkem oka Heren, pustil se také vyhladověle do jídla.

Bylo velmi výživné a dobré, i když se nepodobalo ničemu, co kdy Heren jedl. Voják se také neohlížel napravo nalevo a jedl.

Heren jedl velmi rychle, protože měl strašný hlad. Válečník a voják naproti tomu jedli pomalu, ale stejně dojedli dřív než Heren. Ten se najedený pousmál a pak dopil zbytek vody z poháru. Když ho pokládal, prohlédl si jej. Byl to velmi jednoduchý dřevěný pohár bez jakékoliv ozdoby. Na chvilku se nad tím zarazil.

Válečník odsunul jídlo, opřel si lokty o stůl, naklonil se dopředu, sepjal prsty a pohlédl na oba své společníky. Heren se pod jeho pronikavým pohledem nervózně ošil.

„Neptal jsem se vás, proč jste tady, ale podle bouře, vaší lodi, která ztroskotala a vašeho stavu, soudím, že to bylo spíše náhodou. Proto bych chtěl vědět, kdo jste a co chcete,“ začal válečník a podíval se na vojáka.

Válečník se tedy otočil na Herena.

„Jmenuji se Heren, syn Galadora……,“ začal své vyprávění Heren. Považoval za nutné seznámit válečníka se vším, co proběhlo od útěku Minäs. O bitvě neměl informace a tak předpokládal, že Aberonští byli zahnáni Haraky, kteří potom dobyli Aberon. Když vyprávěl, jak utíkali z Aberonu a za jakých okolností se setkal s vojákem, pomalu si srovnával v hlavě ostatní věci. Skončil bouří a jak je vítr hnal na jih, jak spadl hlavní stožár a k jakým došel závěrům.

„Došel jsi k překvapivě přesným závěrům. Ano toto je pevnost Aberon, poslední z pevností, které byly postaveny za věku Magie,“ přikývl válečník.

„Můžu se zeptat, kdo jste vy?“ zeptal se Heren.

„Jmenuji se Fereel,“ odpověděl válečník.

„Jste ten legendární válečník, který má chránit Aberon?“ vyhrkl Heren.

„Ne nejsem. Dovol, abych ti osvětlil pravý význam Aratzu. Aratz slouží jako útočiště pro ty, kteří se chtějí pomstít. Je to výcvikové centrum pro válečníky a já jsem mistr. Do Aratzu se ale dostane jen jeden žák a z toho se stane poté, pokud chce, mistr, který vyučí dalšího. Aberon je příliš daleko. Stejně by mohli věřit i lidé ze Sumi, že jsem jejich ochránce,“ vysvětloval válečník.

Heren se zaměřil na jeden pohár na stole a mlčel. To co se teď dozvěděl mělo dalekosáhlý účinek na legendy o ochráncích. Doopravdy je pravdivé asi jedno procento ze všech legend, které o nich hovoří. A vždy je to nějaký amulet.

Válečník se otočil na vojáka.

„Vy jste ještě nic neprozradil,“ řekl válečník a bedlivě si prohlédl jeho tvář.

Voják odvrátil pohled.

„Jestli mi nic nepovíte, nebudu moci vás nechat v těchto zdích,“ máchl válečník rukou kolem sebe.

Voják se podíval na Herena.

„Řeknu to, ale Heren to nesmí slyšet. Není na to ještě připravený,“ prohlásil nakonec. Heren se zarazil. Cože to nesmí slyšet? A konečně začal věnovat naplno pozornost. Válečník ho ale zklamal.

„Teď tě Herene poprosím o to, abys se vrátil do svého pokoje, cestu doufám znáš,“ řekl.

Heren proti tomu nemohl nic dělat. Kdyby odmítl, voják si najde jinou záminku, aby si mohl s válečníkem promluvit o samotě. Zvedl se proto a pomalu vyšel ze síně. Když za sebou zavíral dveře, zaslechl jen, jak voják řekl: „Nabuchodonozon mě nemůže ani cítit…..“

Vracel se do svého pokoje, ale jak hluboce přemýšlel, jaksi se zamotal a ztratil.

Bloudil prostornými sály a chodbami, dokud neprošel všech sedm velkých nádvoří, navlas stejných. Tak nějak se orientoval a po hodině dorazil do svého pokoje. Neměl co a práci, tak chvilku chodil po místnostech kolem onoho nádvoří, u kterého měl pokoj, ale nic zajímavého tam nenašel. Všechny byly buďto stejně velké jako ta jeho, nebo větší.

Jediné zajímavé, na co narazil bylo, že jedny dveře vedou na vnější hradby, ale už byl unavený a tak se vrátil do pokoje.

Chvilku ležel na posteli a pak ho to přestalo bavit. Otevřel okno a sedl si do něj, kolena u brady a lehce se přidržoval rámu. Parapety tu byly dost široké na obou stranách a tak se ani nebál, že spadne.

Konečně, po několika hodinách ho z přemýšlení vyrušil jakýsi svistot, spojený s lehkým burácením. Vyklonil se z okna, aby mohl vidět původce zvuku, ale nic neviděl. Byl prostě na špatné straně. Vyběhl na chodbu a doběhl ke dveřím na hradby. Rozrazil je a vyběhl na ochoz. Odtud měl dobrý rozhled po celé pevnosti.

Rozhlížel se kolem, když se přímo za ním ozvalo hluboké burácení. Otočil se, a skoro okamžitě do něj narazil prudký závan vzduchu a porazil ho na zem.

Když se mu podařilo postavit, viděl už jen obrys. To co ale spatřil, se mu vrylo ostře do paměti.

Hnal se na něj obří ještěr s mohutnými kožnatými křídly. Řekl by, že to byl drak, ale nemohl se ubránit pocitu, že v tom bylo cosi cizího, neznámého. Tento tvor měl hranatou hlavou, byl naprosto bez ostnů a v nohách nesl onoho vojáka. A Heren věděl, že na dracích se jezdí na hřbetu, v prohlubni za krkem.

Dlouho seděl na hradbách, než ho tam našel válečník.

„Hledal jste mě?“ ptal se Heren.

„Tak trochu, věděl jsem, kde tě najdu,“ usmál se válečník a sedl si na hradbu vedle Herena.

„Jak dlouho jste tu?“ zeptal se po chvíli Heren.

„Padesát let,“ odpověděl válečník.

„Poslyš, ten voják říkal, že jsi v Aberonu byl cvičen do boje,“ začal po chvíli válečník.

„Ano, v luku a meči,“ kývl Heren.

„Chtěl bych tě vyzkoušet. Byl by jsi ochotný se po obědě trochu pocvičit?“

„Myslíte to vážně?“

„Ano.“

„A jak se můžu stát vaším žákem?“

Válečník se zvedl.

„Pojď, je už čas na oběd. Tam ti všechno řeknu,“ pobídl Herena. Ten byl už dost prokřehlý a tak se vrátili dolů do sálu, kde válečník prostřel skromný oběd.

„Zajímalo by mě, kde berete jídlo na pustém ostrově,“ ozval se najednou Heren.

„Vidím, že máš spoustu otázek, musíš být ale trpělivý. Po zkoušce ti ukážu Aratz a odpovím na tuto otázku,“ odpověděl válečník a s tím se musel Heren spokojit.

Když dojedli oběd, válečník odsunul talíř a zadíval se na Herena.

„Před mnoha lety, kdy na Aratzu začal první mistr učit svého prvního žáka, stanovil tento mistr určitá pravidla. První pravidlo je, že mistr může mít pouze jednoho žáka.“

„Pouze jednoho? Nemůže jednoho vycvičit a pak dalšího?“

„Ne jen jednoho. Pro mistry by to bylo obtížné, ale řeší to to, že Aratz se vydá hledat jen hrstka lidí, tak s tím nemáme problémy. Druhé pravidlo: Žák musí požádat mistra o výcvik, pokud se chce pomstít –“

„Promiňte, ale pomsta? Proč?“

Válečník se usmál.

„Ze dvou důvodů. Za prvé se žák snaží ze všech sil a naplno se rozvinou jeho schopnosti. A za druhé se tím zabraňuje tomu, aby tu žák zůstal. Také v tom je určitá čest a přesvědčení mistra.

Třetí pravidlo: Musí se provést zkoušky, kterými se zjistí, jestli je žák schopen podstoupit výcvik.“

„Proto mě chcete zkoušet?“ zeptal se zase Heren.

„Tak trochu. Ale taky nechci vidět, jak se tady pomalu užíráš nudou,“ zasmál se válečník.

„Dobře,“ souhlasil Heren.

Válečník vstal od jídla. Pokynul Herenovi, aby jej následoval.

Prošli velkými dveřmi a zabočili doleva, dokud se nedostali na jedno nádvoří. Heren se tu už trošičku orientoval, ale válečník ho provedl spletí chodeb a sálů, dokud se nezastavili u jedněch dveří. Když si je Heren podrobně prohlédl, zjistil, že jsou okraje mírně zarosené, jako by uvnitř bylo veliké teplo.

„Za tím je nějaká pec?“ ptal se.

„Jsi bystrý, ale nemáš pravdu. Za těmi dveřmi není teplo, pouze co největší vlhkost,“ usmál se válečník a otevřel dveře.

To co Heren uviděl, mu vyrazilo dech. Stáli na začátku úzkého sálu, asi míli dlouhého. Nad hlavou jim běžel skleněný strop, ale tak zapařený, že přes něj nebylo vidět. Vzduch tu byl hutný a těžký a dopadal na ně jako olověný závěs. Všechno to tu bylo kvůli rostlinám, které všude přímo přetékaly. Heren se udiveně vydal uzounkou uličkou s několika odbočkami. Viděl tu stromy, ovocné, ale i obyčejné jehličnany, zeleninu, několik neznámých řas a mnoho, mnoho dalších rostlin, které nedokázal ani pojmenovat. Válečník ho s úsměvem následoval.

Když prošli celý sál, Heren se na něj otočil.

„To je úžasné, o to se staráte sám?“

„Ano, je to tak trochu koníček. Dá se tu v klidu přemýšlet při rutinní práci,“ znovu se usmál voják.

Heren spatřil jedno malé políčko obilí, ale viděl tu i jetel a ostatní polní plodiny. Někde zahlédl i brambory a hrášek.

„Rostou tu nezávisle na ročním prostředí, na počasí, celoročně.“

„Máte tu i zvířata?“ zeptal se náhle Heren.

„Proč si myslíš?“

Heren ukázal jednou rukou na políčko jetele.

„Mám tu dva koně, dvě hříbata, párek koz, králíky a slepice, všechno k přežití,“ odpověděl válečník.

„A nějaké bájné zvíře?“ uhodil najednou Heren. Na tohle se chtěl zeptat po celou dobu.

„Myslíš Diamantového Lovce?“

„Kdo to je?“ zeptal se Heren, protože ho přímá odpověď zarazila.

„Musel jsi ho vidět, když jsi byl na hradbách. Je to můj starý přítel, žije tu už od dob Temnoty a hlídá pevnost. Dělá to z osobního rozmaru, protože všechny jemu podobné zavraždily monstra Temnoty. Nemá taky kam jít, každý by se ho bál, nemyslíš?“

„Hm, to asi ano. Když už jsme u toho, proč odlétal s tím vojákem pryč?“

„Nechtěl ti nic říkat, protože by jsi pak chtěl letět s ním. Podle mého názoru teď není v Aberonu zrovna bezpečno. On je mezitím dost dobře vycvičený, aby dokázal uprchnout. A Diamantová Lovec mu přinejhorším přijde na pomoc.“

„Co to je za člověka?“ ptal se Heren.

„Ten voják? Máš štěstí, že máš takového průvodce, ale víc ti říct nemůžu, požádal mě, abych mlčel, a teď pojď, podíváme se dál,“ pokynul Fereel.

Prošli dalšími dveřmi a válečník ho vyvedl na další nádvoří, tentokrát dost velké, aby se tu dalo dobře jezdit na koni. Vlevo byla opravdu postavena ohrada s koňmi a uprostřed bylo něco jako kolbiště. Heren se udiveně rozhlížel kolem.

„Tohle je sedmé nádvoří. Sedm nádvoří obepíná hlavní věž, která se tyčí ze středu ostrova. V nejvyšším patře je komnata, kde sídlili králové. Komnata je uzamčená kouzlem a nikdo s tam nedostane, dokud nebude čas. Pak se komnata sama otevře a věž se rozzáří,“ vysvětloval válečník.

„A za jakých okolností by se mohla otevřít?“ ptal se Heren.

„Kdyby se znovu otevřely brány Temnoty a nastal druhý Věk Temna.“

„Tady je cvičiště?“

„Ano, tady teď vyzkoušíme tvé schopnosti. Chci vidět jak jezdíš na koni, střílíš z luku a jak bojuješ s mečem. Pustíme se do toho okamžitě,“ rozhodl válečník.

„Já ale nemám žádnou zbraň,“ sklonil hlavu Heren.

„Nevadí, pojď se mnou,“ pokynul válečník. Zašli do vedlejší chodby. Všude byly otevřené dveře a Heren nahlížel dovnitř. Byly to zbrojírny.

„Voják říkal, že ti v Aberonu kovář koval druidský meč. Než ti ho donese a my ho doděláme, budeš bojovat s tímhle. Je to vzácný meč, artefakt z věků po Temnotě,“ válečník zašel do jednoho skladu, kde byly jen meče. Vytáhl jeden a podal mu jej.

Heren si ho prohlédl. Byl velice jednoduše zdobený, ale lehký a trochu mu sedl do ruky.

„Sice to není ono, ale trochu sedí,“ přikývl a opsal s mečem osmičku, aby si vyzkoušel, jak je vyvážený.

„Samozřejmě, že to není meč dělaný na míru, ale svému účelu postačí,“ usmál se válečník. V dalším skladu dostal Heren dlouhý luk a tucet šípů. Nakonec ho válečník zavedl do skladu brnění. Tam teprve Heren vyvalil oči.

Všude stály lesklé zbroje, od kožených vycpávaných, přes kroužkové až po plátové. Končilo to u krásného, zlatem legovaného rytířského brnění.

„Tohle brnění bylo vykováno pro krále Senetha. Měl ho na sobě ve své poslední bitvě s Temnotou. Je vytvořeno a okouzleno druidy. To si ale neoblékneš, takže ti dám jen chrániče. Meče jsou sice ostré, ale my si budeme dávat pozor, že?“

„Jistě,“ kývl Heren. Dostal jednoduché holenní a loketní chrániče.

„Vrať se na nádvoří, já se mezitím také vybavím,“ pokynul válečník Herenovi.

Heren poslech a vrátil se na nádvoří. Válečníkovi to trvalo trochu déle, tak si mezitím prohlédl koně.

Za dvacet minut válečník vyšel z jiných dveří. Herenovi spadla brada. Válečník měl na sobě lesklé chrániče se stříbrnými vzory, na kterých nebyl ani škrábanec. Na zádech měl pouzdro s dlouhým jedenapůlručním mečem s postříbřenou rukojetí. Když meč vytáhl, Heren si všiml zvláštních kanálků v čepeli.

„To je pro odvod krve,“ pronesl jen tak válečník.

„A proč je v něm to vybrání?“ zeptal se Heren a ukázal na střed čepele. Byla tam oválná díra, pravděpodobně schválně udělaná.

„Kvůli odlehčení a vyvážení.“

„Nezlomí se tam?“

„Ne, nezlomí,“ zavrtěl hlavou válečník a zkusmo ohnul meč. Heren zadržel dech, ale meči se nic nestalo.

„Tak jdeme na to, ne? Odlož ten luk, někam ho polož.“

Heren se rozhlédl a nakonec složil luk i se šípy na malou lavičku u koní. Oba koně luk zvědavě očuchaly, ale když je Heren odehnal už se k němu nevrátili. Heren se vrátil k válečníkovi. Zvedl meč, sevřel ho oběma rukama a zaujal vyčkávací postoj. Několik vteřin takhle stáli.

„Nezapomeň, není to bitva, kde by jsi měl druhého zabít. Snaž se zasahovat chrániče. Nejdůležitější je protivníka odzbrojit. V bitvě potom jde o to, co nejrychleji druhého zabít. Je to jasné?“ vysvětlil válečník a lehce pohyboval mečem ze strany na stranu. Heren přikývl, ale do obličeje se mu nepodíval. Oči upíral na špičku meče.

„Dobře, jdeme na to,“ válečník se mírně rozmáchl a zaútočil. Heren trochu uskočil, ale meč do rány dal. Rána byla velice silná, meč se mu v ruce rozkmital. Odskočil od válečníka, ustoupil do strany a vedl sek na válečníkův loket. Na poslední chvíli meč strhnul dolů na holeň. Válečník zareagoval skoro nadlidskou rychlostí a meč odrazil. Potom začal se sérií útoků, které byly na Herena velice složité, ale snažil se jim čelit. Několikrát se mu podařilo uniknout, jen když do rány nastavil loket nebo holeň a čepel se tak svezla po chrániči.

Válečník znatelně zrychlil ale nezdálo se, že by byl nějak unavený. Heren byl na rozdíl od něj dost vyčerpaný. Tenhle typ boje „souboj“ moc neznal. V Aberonu spíče bojovali se štíty do bitvy.

Nakonec mu válečník lehkým sekem vyrazil meč z ruky. Ten přeletěl nádvoří a zasekl se do zdi. Mezi dva kameny do poloviny čepele. Heren k němu přistoupil, ale nedokázal jej vytáhnout. Válečník k němu přistoupil, uchopil meč a jedním trhnutím jej vysvobodil. Heren prudce oddechoval a byl zpocený. Válečník byl stále ve formě, a zdálo se, že i soubojem trochu pookřál.

„Bojuješ velmi dobře, na chlapce svého věku. Dalo by se nad tebou zvítězit jen lstí. Stále to ale není ono. Mohl bych ti pomoci vylepšit techniku, ale spíše to je o nových pozicích a úderech a hlavně si musíš vytrénovat fyzičku, s takovouhle by jsi v bitvě moc dlouho nevydržel. Drž hlavně koleny pokrčená, ruce měj u těla, uvolněné a zároveň zpevněné, tím myslím, nedrž meč tak křečovitě. Celkově je tvůj postoj křečovitý. Používej k otočení meče i prsty, ne zápěstí.“

„Takovýhle typ souboje jsem ještě nikdy netrénoval,“ vzdychl Heren.

„Chtěl jsem vědět, jak zareaguješ na neznámou situaci. Se štítem by jsi to měl těžší. Štít tě v osobním souboji spíše zpomaluje, snadno ti někdo vyrazí meč z ruky. Teď vyzkoušíme luk,“ pokynul válečník.

„Nemohu si chvilku odpočinout?“ zeptal se Heren. Válečník zavrtěl hlavou. Heren přešel k lavičce, aby si vzal luk. Jeden kůň k němu přiklusal a Heren ho pohladil po nose. Kůň vděčně zafrkal.

„Kde je terč?“ ptal s Heren.

„Zatím nepůjde o přesnost, ale o dostřel,“ byla odpověď.

„Jak to zjistíš?“

„Vystřelíš kolmo do vzduchu, a doba za kterou šíp dopadne, tu použiju k výpočtu vzdálenosti. Máme na to vyzkoušené tabulky,“ usmál se válečník a zamával kusem papíru.

„Střílej,“ poručil.

Heren vytáhl jeden šíp a založil ho do tětivy. Pak si přidřepl na jedno koleno a zamířil vzhůru a natáhl tětivu. Luk byl velmi tvrdý a tak se musel hodně snažit, aby ho aspoň dostatečně napnul. Pak ho vypustil.

Válečník se podíval nahoru. Šíp skoro okamžitě zmizel z dohledu.

„Co když ho strhne vítr?“ ptal se Heren.

„Pokud jsi ho střelil kolmo, tak ne. Nad pevností je udržováno bezvětří, kolem hradeb, ale fouká hodně. Uvidíme,“ odpověděl válečník.

Heren nepočítal za jakou dobu se šíp objeví. Když dopadl, skoro na stejné místo, odkud ho vystřelil, válečník tiše hvízdl.

„S lukem bych tě víc nenaučil, střílíš stejně dobře, možná líp. Co se týká dostřelu, dvě míle myslím budou stačit,“ uznale.

„Cože? Dvě míle? Tolik?“ ptal se užasle Heren.

„Ano, teď jde jen o to, jestli se dokážeš trefit.“

„To bude horší,“ usmál se Heren.

„Tak se ukaž. Střel na tamten terč,“ válečník ukázal na malou tečku na druhé straně nádvoří. Heren na něj vyděšeně pohlédl.

„To nedokážu,“ pochyboval.

„Jen to zkus, třeba ano,“ pokrčil rameny válečník.

Heren nasadil stejný šíp a zamířil. Mírně se mu potily ruce a také trochu klepaly. Vydechl a pustil tětivu. Šíp zasvištěl vzduchem a zabodl se do značky. Sice ne do středu, ale docela blízko.

„Tak myslím, že když budeš mít lepší fyzičku a zkušenosti, budeš moci střílet z velkého luku,“ kývl válečník. Přešel k jednomu koni, k tomu, kterého Heren pohladil.

„Teď jízda na koni.“

 

Válečník ho zkoušel celý den, dokud Heren nepadal únavou. Když se stmívalo, ukončil zkoušku.

„Myslím, že bychom s tím měli přestat, máš toho dost, je to na tobě vidět. Poradil jsem ti v základech, ale zbytek už je na tobě, pokud tedy nebudeš splňovat všechny požadavky pro výcvik tady v Aratzu.“

Heren unaveně přikývl.

„Meč a luk si nechej, mám jich tu dost. Jdi do svého pokoje a potom přijď na večeři.“

 

Večeře utekla v tichu. Heren nepovažoval za vhodné se s válečníkem jen tak bavit, jak to dokázal voják a tak mlčel. Válečník zamyšleně hleděl na druhou stranu sálu a pomalu žvýkal.

Když uklidili a Heren pomohl válečníkovi s nádobím, usadili se znovu ke stolu a válečník si zapálil dlouhou dýmku, které se říkalo sign a dlouze potáhl.

„Tak na co by jsi se chtěl zeptat?“

„Na Věk Temnoty.“

„Hm.“ Válečník se zamyslel. Heren čekal, minutu, dvě, deset….po čtvrthodině zvedl hlavu a podíval se na Herena.

„Co se děje?“ zeptal se Heren.

„Víš, je to jako začít uprostřed příběhu. Abys pochopil Věk Temnoty, musíš vědět základní informace o ostatních věcích. Kolik je věků?“

Heren se zamyslel a pokoušel si vzpomenout na to, co mu vyprávěl v Aberonu Isis.

„Je jich šest – náš, Temnoty, Naděje, Strachu, Magie a Počátků.“

„Dobře. Budu ti vyprávět o Věku Počátků. Asi většinu nepochopíš, ale potom ti to s radostí vysvětlím:

Na Začátku Věku Počátků byla vytvořena planeta.Věk počátků je nejdelší Věk. Po ochladnutí, přiletěli Démoni a Vytvořili Atmosféru, položili zárodky buněk a celou planetu,celý metabolismus urychlili, pak se Bahamut usídlil na planetě a povolal své druhy - Přízračné Démony Počátku, které navrhl Alea jako první. Byly to silné magické bytosti. Pak přišel Alea se Sedmou a planetu dotvořili, aby byla v Rovnováze. Byly vytvořeni První Lidé a zvířata, predátoři..Dalších dvacet tisíc let si planety nikdo nevšímal.“

„To je všechno?“

„Ano, víc o tom nevíme. Věříš tomu?“

„Docela ano.“

„Dobře, jdi spát a nech si to projít hlavou.“

 

Heren se vrátil do pokoje, ale když si lehl na postel, zjistil že nedokáže usnout. Otevřel si okno a posadil se do něj. Mysl měl rozháranou, ze souboje, z pevnosti a také z popisu prvního Věku. Srovnával si to v hlavě. Když se mysl uklidnila, vlezl do postele a usnul.

Zdály se mu sny plné fantazie, o kterých ani nevěděl, že existují. Jednu chvíli padal naprostou temnotou kamsi do Nicoty. Pak byl najednou vyvržen ven a zmítal se v klubku soubojů s pravěkými silami. Viděl, jak se formuje planeta, jak se na ní usidlují Prvotní Démoni, beztvaré obláčky energie a jak se formují do podob mocných hrdinů, temných lovců a nesmrtelných mágů. Mezi nimi se pohybovala postava celá v černém s mečem po boku.

Probudil se a posadil se na posteli. Teprve teď pochopil prvotní Příčiny vzniku planety a cele jim uvěřil. V Aberonu jim vždy vtloukali do hlavy, že svět byl vytvořen Bohem, Vesmír že neexistuje a že Aratz je ochrání. Jeho víra byla otřesena a vyrovnával se s tím velice těžko.

Když potom seděl dole s válečníkem, musel o tom neustále přemýšlet.

„Proč?“ zeptal se náhle.

„Co, proč?“ zeptal se válečník schválně.

„Proč jste mi to vyprávěl?“

„Nevyprávěl jsem ti to, řekl jsem ti Pravdu. Teď jsi ji pochopil, a musíš se s ní vypořádat. Jak dlouho to bude trvat, nevím. Řekl jsem ti to proto, protože by jsi se na to stejně zeptal. Kdybych ti začal vyprávět o složitostech Věku Temnoty a pak se zmínil o Aleovi, byl by jsi dost zmatený. Takhle Pochopíš a zjistíš Příčiny. Teď jdi na nádvoří a cvič se tam s mečem,“ řekl válečník. Heren byl z těch silných slov přepadlý. Jako mladíka mu ukázali pravdu a vystavili ho těžké zkoušce. Věděl ale, kdyby mu ji řekli později, už by v ni nikdy nevěřil.

Válečník provedl jednoduchý krok, kterým popostrčil Herena správným směrem. V jeho věku to měl udělat jeho otec s Isisem, ale válečník věděl, že Heren svého otce dlouho neuvidí.

Heren mezitím cvičil s pohyblivým panákem, otáčel se kolem něj a bojoval s ním. Válečník ho pozoroval z jedné věže, viděl jeho chyby, ale Herenovi poradit nemohl. Vzdychl si. Mohl ho jen usměrnit, jako starší muž mladšího hocha.

Heren, pamětiv rad válečníka běhal potom dlouho po Aratzu. Na severu vybíhal z pevnosti dlouhý most na osamělé skalisko, kde stála svatyně, uzamčená a zapečetěná. Podle válečníka se tu naposledy modlil král Esilon před svojí poslední bitvou a spočívají tam ostatky krále Senetha a krále Esilona, dvou největších králů v historii, kteří se jako jediní dokázali postavit Temnotě.

Na oběd Heren nešel. Až na večeři. Tam mu válečník začal vyprávět o Věku Magie.

„Znáš Legendu o Durotarovi?“ zeptal se ho válečník.

Heren zavrtěl hlavou.

„Je to jediná legenda, která nám popisuje Věk Magie dostatečně přesně, bez přikrášlení. Ostatek je zamlžený a překroucený, jak se předával z generace na generaci.

Věk Magie začal druhým příletem Přízračných Démonů, když byli donuceni opustit Jádro a Aleu. Usadili se na planetě. Deset let si jich nikdo nevšiml. Až je objevil Durotar.

---