Kronika Tří - Dëmon 10.část

Víc toho nevíme,“ skončil válečník.

„Durotar byl první kouzelník?“

„Ano. Všichni kouzelníci pocházejí od něj.“

„I druidové?“

„Druidové nejsou kouzelníci, to jsou prostě druidové.“

„Isis mi jednou říkal, že jsou to potomci rodu Iwë, který byl ve Věku Strachu skoro vyvražděn.“

„To měl pravdu. Teď už ti budu o ostatních věcích říkat jen to důležité, protože bychom tu potom byli hodně dlouho, než bych ti všechno převyprávěl. Když tě bude něco zajímat, odkážu tě na knihovnu. Tam máme všechno.“

„Já ale moc neumím číst,“ svěsil hlavu Heren.

„Neboj se, musíš si to jenom procvičovat. A Legendy tě budou bavit, neboj se,“ usmál se válečník. Heren se zvedl a šel nahoru spát.

Druhý den ráno stál na hradbách a připojil se k němu válečník. Heren se díval směrem k Aberonu. Na obzoru byla malá černá tečka.

„Dřív tam nebyla,“ řekl.

„To je Aberon. Ale můžu se jenom domýšlet, co se tam asi mohlo stát. A ani jedno není dobré.“

„Co třeba?“

„V nejlepším by mohl vyhořet, ale to by takový celistvý objekt nevytvořilo. Uvidíme odpoledne. Mám pocit, že se dneska Diamantový lovec vrátí,“ válečník se otočil a odešel dolů. Heren ho po chvilce následoval.

Když Heren běže odpoledne ke svatyni, přehnal se nad ním s řevem stín Diamantového lovce. Bleskově se otočil a sledoval ho. Lovec se nesnažil ani obletět pevnost a rovnou sebou pleskl na prvním nádvoří. Heren se tam rozběhl, jak rychle jen mohl. Cestou jednou uklouzl a jel po naleštěné podlaze, dokud se mu nepodařilo zastavit o sloup. Seskákal schody po pěti a byl na prvním nádvoří, s několika odřeninami.

Uprostřed trůnil diamantový lovec, skládal křídla a řval, až se zdi otřásaly. Vedle něj stál válečník a čekal. Diamantový lovec sklonil hlavu a vznesl se znovu do vzduchu.

Heren přispěchal k válečníkovi.

„Kde je voják?“ ptal se.

„Jsou v jídelně. Pojď, ale musíš být silný,“ řekl válečník. Heren se zarazil. Co se stalo?

V jídelně se to konečně dozvěděl.

Voják k němu stál zády když vešel s válečníkem. Ani se neotočil, pouze na něčem rychle pracoval.

Heren k němu došel. Když se podíval na stůl, doslova zaskučel.

Na stole ležela Falas. Hlavu měla zavázanou zkrvavenými obvazy a voják jí ošetřoval ostatní rány. Bylo vidět, jak ji mučili, cejchovali železem a bičovali. Heren k ní přiskočil a chytil její hlavu do dlaní.

„Falas…..Falas!“ plakal.

Falas pomalu otevřela oči. Když jej spatřila, rozšířily se jí v úžasu.

„Už jsem asi v nebi. Konečně tě vidím,“ zašeptala. Po několika dnech ve vězení rychle rozumově dospěla.

„Kdo, kdo ti to udělal! Nejsi mrtvá, já žiji! Falas! Kdo ti to udělal?“

„Minäs.“

„Cože? Minäs? A proč?“ Heren byl vzteky bez sebe.

„Chtěla vědět o našich lodích……“ Falas se najednou usmála.

„Měla jsi jim to říct! Měla!“

„Nevěděla jsem nic a ona mi nevěřila. Herene, cítím, že umírám, uděláš pro mě něco?“

„Jistě! Cokoliv!“

„Pomsti mě a najdi otce. Sbohem Herene, sejdeme se tam nahoře….“

To byla poslední slova Falas. Heren u ní dlouho seděl, plakal, objímal ji, až byl celý od krve, dokud se její pohled nezamlžil a Falas nevydechla naposledy. Válečník s vojákem přestali s ošetřováním, když viděli, že umřela, ale Heren se od ní následující den nehnul.

Třetí den vstal, převlékl se a dovolil válečníkovi, aby jí připravil pohřeb.

Uložili ji čtvrtý den ve svatyni za největší bouře. Stáli tam, tři postavy a vzdávali hold Falas. Ta leží ve svatyni, vlevo. Je tam jen jednoduchý nápis, aby si člověk vzpomněl FALAS,  příjmení, datum narození a datum smrti.

Pátý den zasedli ke stolu. Voják začal vyprávět.

„Přistáli jsme asi dvě míle od Aberonu. Vešel jsem dovnitř a začal slídit. Dozvěděl jsem se, co se stalo.

Když Aberon padl, většina obyvatel byla povražděna, protože Minäs hledala Falas. Když ji dovedl onen Harak, uvěznila ji v tvrzi a začala mučit, protože chtěla i tebe. Falas ale nic nevěděla, tak ji nechala hnít ve vězení.

Když se to dozvěděl Galador, vytáhl z Kurd-Minn, ale bylo jich žalostně málo a tvého otce zajali a odvezli do Faënu. Podařilo se mi proniknout do vězení a vysvobodit Falas. Byla ale příliš zničená, než aby mohla jít, tak jsem ji musel v noci propašovat na střechu a povolat Diamantového lovce. Ten nás odnesl z města, ale viděli nás. Ukrývali jsme se v planinách, ale ten den přišel do Aberonu Nemrtvý Lich a objevil nás. Aberon zčernal, jak Lich vyvolal temná kouzla a zničil okolní zemi. Nakazil ji. Falas byla zubožená, takže jsem musel riskovat let. Lich nás ale dohnal na temném Stínu draka. Museli jsme ho vodit nad mořem, aby se nedostal k Aratzu. Diamantový lovec to zvládal. V noci Lich nestačil udržovat kouzlo a musel se vrátit na pevninu. Tak jsem se vrátil.“

„A co Isis?“ ptal se Heren.

„O tom nemám žádné zprávy,“ pokrčil rameny voják.

„Dobře,“ bylo vidět, jak to v Herenovi vře. Vstal a šel k válečníkovi. Poklekl před ním a položil mu k nohám meč.

„Žádám, abyste mě cvičil,“ řekl. Voják se napřímil.

Válečník vstal a položil Herenovi ruce na ramena.

„Komu se chceš pomstít, Herene, synu Galadora?“

„Své sestře Minäs a Nabuchodonozovi.“

„Proč?“

„Proto, co udělali mé mladší sestře Falas. Poprosila mě, abych ji pomstil a já to chci udělat z celého svého srdce.“

Válečník se podíval na vojáka.

„Já jsem také rád. Sice nejsem jeho poručník, ale moje přání se připojí k jeho. Pomůžu mu pomstít se, protože má stejný cíl: Nabuchodonozona.“

„Dobře. Tímto tě Herene přijímám jako svého učedníka. Zítra začneme s výcvikem. Přijď brzy ráno na výcvikové nádvoří. Začneme s prvním stupněm.“

 

---