fragmenty --- fragmentarizace bytosti VII

óda těla rukou slova

Prší kočky nejsou doma

A její hlas ostří mé tančící ruce

žhavím květinu uprostřed břicha

Příbojem oblehnu prostor svá ňadra z mraků před oponu pověsím

Jak miska choulivá krajina necudně máchá větve v rozkvetlých očích

Vodní v lodi pluji vstříc okraji šálku vždyť víš

Jako kapky proti slunci a déšť

 

Uprostřed dlaně škeble barvy roní modré cáry světa

jak mořská pana na přídi lodi

plujte plujte mé ruce prostorem travnatým tahem zmaluji svět ku podobě mé

 

A jednou povstalo slunce zahalené tížili jsme je (jak renesanční obrazy s pokroucenci v rozích s vroucíma vědoucíma očima)

 

A ostatní mají také květy břicha pohybu údy upozaděné

Jsme tam v tom chrámu s černými zrcadli a zlatým stropem

Slovy spolu nemluvíme vážíme se otvíráme jinak

 

Když jsem se otáčela

Maska z jílu mé prapodivné ruky vypadla

A uhodila mě do tváře

Odloupnutí (ořechy starci)

 

A gesto lhostejnosti marnivosti směšnosti smíšeností

 

Korálek

 

Když maluji tak jen ptáky a náušnice p e á a v n

 

Kapky kapky barev pokrejte mi obličej

Zbytečné nádoby se váleli na stole toho pařížského bytu a naivnost čechrala pruty

 

Rudé tváře domorodek ta mléčnatost vehementně zakrývaná

lidé se stydí za hlínu na svých botách

a ruce za zády osopují a hudrují na návsi svět

 

a deštníčky rozkošatělé tolik se dojímáme nad jarem najednou

hlouběji lidé AŤ šťávu z listů na svých rtech okusíte a tep ať v kůře ob ráží se

pomalost a malátnost ta moudravost ševelení

 

magnolie  tolik vášnivostí

 

a ráda bych vám dala svou nahost a chvění kvetení do prázdna

ustavičné břichů trčení hmotnění hmotnění vláha a tělo

tělo povstává a ruce v klavíru na procházce

odvedou královnu jež často vládne nad tou čirostí těla ano těl

královnu vztyčování a mřížkování

tolik zbytečné rychlosti (z hlediska věčnosti)

 

kam brány vedou znám jich pár v ulicích Prahy

do snů těch hraček věčnosti

 

ty okenice zahrady ty marnotratné stromy

 

(a jedou a jedou mumlá dítě nad soškou

od koberců až ke stropům vše podobá se jízdě na velrybě

čas prachotinou vše ovívá kde je to dítě a kde je pramen vaší lásky

ty jabloně prosím nekácej máš také takové ruce a tolik laskavosti

jak dávno v románech nikdy nenapsaných takoví vy jste příliš krásní pro můj svět  přece tolik v něm

- babičce a dědovi)

 

to jemné hnutí hrudi vděčnosti a pokory

když oči se pod návalem slasti sklánějí

tiché modlení ó krajino ó

 

ó zlomené v půli a skřeky a zadrhnutí hlasu bezcílnost pohybu

většinou

 

krystalky bělosti možná i radosti nechám rozběhnout

 

vždyť vy to musíte cítit taky

vás ve spánku nedrží ruce ?

 

zápěstí ostrůvky úsměvností

a co teprve ramena a klíče kostí

kdo se postí

 

jako natažení pružiny jsi si mě vzal

 

  hydra obličejů a mého úsměvu

vždyť víš

 

 

se opět skládá tam na konci

 

  

 

 

---