Quadragesima sexta

Volal jsi mně Pane,

A já jsem po několikeronásobném váhání přišel.

Usedl jsem a do prostoru tvého království jsem se ve skrytosti duše odebral,

abych ti v první chvíli vzdal chválu.

Srdce se však nechce omývat pomíjivostmi

A ihned volá: „Bože, zachraň mě!“

Cožpak jsem žebrák,

že jsem mohl žádat Boha o pomoc,

není copak na celém světě více trpících pro Pánovo jméno?

Má trpkost tu není jen proto, že se obávám budoucna,

ale ze všeho především kvůli mé upjatosti ke světu.

Miluji Pána svého Boha

I v tuto chvíli žalosti,

Celým tělem, duší a silou,

Jen má mysl se ztratila někde u ní,

Mému srdci tak drahé,

panická úzkost mě pohltila,

když se právě city prohloubila

má nekonečná vášeň.

Abbé Jacques dobře věděl,

že z dívek vychází plnost krásy a tělesné rozkoše,

ale jakpak by se jich člověk mohl beztrestně dotknout,

kam až sahá tíha pozemských dobrot a následně stupňující utrpení v podsvětí?

Je mi zřejmě zakázáno hledět do jejich těl,

nahlížet do problémů jejich duší,

postrádat má lásku všech ženských boků,

i slast hříšných pohledů.

O to raději vidím přívětivý úsměv,

krásu slova a spanilost slunce sálajícího z líček bezvadných.

Hledím na tebe z dálky,

blížíš se z dáli jako červánky,

myslím na krásu tvých slov,

na vůni jarních květů

a rýhu po modři v potoku.

---