Zaječí skok

Zaječí skok

V tlumeném světle obrovského oranžového kotouče sklánícího se nad řekou jako zpěvný drozd vypadá Zaječí skok jako monumentální výtvor přírodních sil. Pověst o tomto místě, jenž je nyní zahaleno lehkou ranní mlhou, praví, že kdysi zde jezdec na koni lovil zajíce, který poté skočil z této skály a přeskočil i řeku, protékající pod ní, ale jezdec neměl takového koně, který by přežil pád z dvacetimetrové skály. To by nepřežila ani kočka.

To však bylo kdysi dávno, nyní se zde tyčí pár osamocených stromů a skála sama je rozeklána na několik špicí. Tajemnost prostoupí každého, jenž přichází na toto misteriózní místo v tuto dobu. Na listech starého buku se blyští kapky rosy a připomínají, že zase začíná nový den. žluto-červené listí je spadané všude kolem a mně se zdá, že se čas zastavil. Sedíce na pařezu stromu, který zde je už od nepaměti, a sleduji to deja vu. Věčně tekoucí a bublající koryto řeky mi říká, že ještě dlouho bude zajíc běhat po polích na druhé straně, tam za železniční tratí. Tudum-tudum, tudum-tudum…. Vlak je jediná věc, která narušuje ten překrásný zpěv ptáků. Je zde skřivan, sýkora a vrabec. Sem tam zaťuká na dveře tohoto světa datel a člověk si uvědomí, že není vlastně nic, co by ho svazovalo a dělalo z něj něco jiného. Tlouce do stromů a skákaje ze skal bych byl obyčejným křížencem datla a zajíce.

            Všechno prostupuje podivně žluté světlo. Již to není ta ranní oranžová záře, Heliův svět je již skoro na vrcholu své výhřevnosti. Ptáci umlkli, a místo nich je slyšet tlukot kladiv z továren a šum řeky překrývá nyní již pravidelný dusot pražců. Vlak v 8:10, další v 8:15 – nastupte si, kdo se chcete svézt zpět do civilizovaného světa!...