Klokotání....

Jen tak sedím na skřípající židli,
a zorničky kmitají v barvách obrazovky,
pomíjivé je však i to, co již dávno není,
zastav se! - na chvíli - vím, je to nemožné.

Stopky nefungují jak bych si představoval,
i hodiny se klíčem natahují, aby šly dále,
nejen čas z letního na zimní ročně přeskočí,
rovněž přeskočí i mládí přes lávku do stáří.

Moč valí se do spodků, vrásek nespočet,
avšak moudrost přítomná a stále mladá,
ne - jen tak se říká, jsi mladý - na kolik se tedy cítíš?
,,Kalkulace" jako poslední mozkový proces.

Jak to, že mě tohle napadá? Jsem ještě mlád?
Nechci být jen připraven? Nebo se bojím?
Bojím se? Že nedožiji se stáří? Nebo mě zabíjí myšlenky?
Sám si nevím rady na bezpočet otázek, které snad rozum časem prosvítí.

Život sám je jedna velká otázka - otázka bez zdárného vyřešení.
Obsah si musí najít každý sám - obsah děje - děje, jenž se bude dít dál..........

---