O houslích medvědích

Pohádka napsaná na žádost v létě 2008. Krátké, jednoduché, prosté. Někdy si hraju s myšlenkou rozvést celý koncept na mnohem delší dílo...

Za sedmero horami a za sedmero lesy a jednou velkou louží leží jeden kraj, který oplývá rozlehlými loukami, hlubokými lesy a průzračnými jezery. A v tom kraji jedno malé a knížectví a v něm – mimo jiné – dva bratři v dřevěné chaloupce – Raimo a Erkki. Starší z bratrů, Raimo, byl od přírody mírná povaha – někteří by snad byli řekli, že je dokonce líný jako veš. Celé dny nedělal nic jiného, než že seděl na zahradě, nejlépe v koruně jabloně, a hrál na housle, jež zdědil po dědečkovi. Naproti tomu o něco málo mladší Erkki byl mládenec čilý a podnikavý – a taky to byl on, kdo se staral o domácnost a vščně vyčítal Raimovi jeho lenost a ustavičné „skřípění“, jak označoval Raimovu hru na housle, která přece k ničemu není a jenom ztěžuje práci. Takhle si docela spokojeně žili, ale postupem času se Erkkimu vkrádal na mysl pocit, že by se přece jen mohli mít lépe; jen ho nenapadlo, jak to provést. Když se se svým nápadem svěřil Raimovi, ten se jen zasmál bratrově ctižádosti, a odpověděl mu: „Ale bratře, máme se stejně dobře jako kterýkoliv obyvatel našeho kraje, nač chtít víc ?“ Leč bratrovy myšlenky ho přeci jen trochu nahlodaly a sám začal uvažovat, jaké by to bylo, opustit chaloupku a třeba se chvíli potulovat... A jednoho dne vyšla zlomyslná náhoda Erkkimu vstříc: dcera knížete, mladá a sličná Annika, byla unesena do hlubokých lesů tlupou dozajista krvežíznivých medvědů, zatímco si hrála s kamarádkami z vesnice na louce u zámku. Kníže, celou událostí nesmírně zdrcený, jelikož Annika byla jeho jediné dítě a její matka už dávno odcestovala do nebes, vyhlásil velké pátrání s velkorysou odměnou. Ten, kdo by Anniku nalezl a přivedl živou zpět, by dostal její ruku a spolu s tím by se stal knížecím následníkem. Erkki ihned skočil po návnadě; taková práce byla přeci přesně jako pro něho ! Dal dohromady pár bojácnějších vesničanů. sundal se stěny svůj lovecký luk a toulec zdobených šípů, zamával Raimovi a vyrazil do lesa. Brzy byly lesy plné pátrajících dobrodruhů, ale veškerá snaha nenesla pražádné ovoce. Ale Erkki, poháněn představou princezny, se odvážil dál a hloub do lesa, přestože vesničané z jeho družiny postupně ubývali – tu si jeden zlomil ruku a musel domů, tu druhého odvleklo divoké prase na zádech, další spadl do řeky a byl odvlečen proudem... a Raimo mezitím doma seděl a hrál, bez starostí jako vždy. Až uplynul týden od doby, co Erkki odešel, a Raimovi konečně došla trpělivost s bratrem. Vždyť ostatní lovci se vždy z lesa vraceli do tří čtyř dnů ! Krom toho, tentokrát musel Raimo poprvé sám vařit, uklízet a štípat dříví, což mu moc po chuti nebylo. Sebral trochu jídla a pití do vaku, do ruky vzal dědovy stařičké housle, a vydal se do lesa Erkkiho hledat. Nejprve mu šlo všechno jako po másle – lesy už nebyly díky předchozím hledačům tolik nebezpečné a Erkki měl co jíst i pít. Takto se nazdařbůh potloukal lesy tři dny, až narazil na vlka samotáře. Najednou před ním stál, zuby vyceněné, a z hrdla se mu ozývalo vyzývavé vrčení. Raimo se prve vlka zalekl, ale jak byl povahy klidné, v mžiku si situaci promyslel, a než se vlk vzpamatoval, Raimo držel v ruce housle a hrál. Hrál tu nejstrašidelnější píseň, kterou znal. Bylo to děsivé a krásné zároveň. Vlk, na jehož malou hlavu bylo té složité a děsivé hudby příliš, stáhl ohon a pelášil daleko od toho podivného člověka, který mu naháněl nesmírnou hrůzu. Raimo přestal hrát a jako by mu nebezpečí došlo až teď, vyčerpaně klesl na zem a odpočíval. Za další dva dny, veden svou intuicí, dorazil na břeh malého křišťálového jezírka, ukrytého ve stínu stromů. Vedle jezírka byla malá skála s otvorem, který jako by Raima vyzýval, aby vstoupil. Než si ale Raimo srovnal v hlavě, kam půjde dál, uslyšel za sebou opět vrčení – tentokrát ale hlubší a drsnější. Prudce se otočil a spatřil před sebou – medvídka. Byl asi o hlavu menší než Raimo, ale tlapy měl velké jako lopuchové listy. Stál na zadních, něco přitom brumlal, a výhružně na Raima hleděl. Přesto to ale nevypadalo, že by Raimovi chtěl ublížit. Raimo v nouzi napínal smysly – a ke svému úžasu zjistil, že medvídkovi rozumí. „Bruuum ! Hrát ! Bruuum ! Tančit ! Bruum ! Dlouuuho samiii !“ Raimo vykulil oči, ale jeho ruce, vedeny neomylným instinktem, uchopily skřipky a smyčec a začaly hrát lehkou, veselou taneční melodii. Medvěd vydal spokojené zabrumlání, a dal se to prazvláštního tance ... a v tu chvíli vylezli z jeskyně další dva navlas stejní a k medvídkovi se přidali. Všichni tři medvídci skotačili a podupávali na břehu jezírka do rytmu Raimovy chytlavé hudby, až se zem otřásala. Až se medvídci dosyta vyřádili, sedli si s Raimem do trávy a začali mu trhaně a brumlavě vyprávět, že jen chtěli kamarádku, která by jim zpívala a oni si s ní hráli, a tak Anniku vzali s sebou. A když pak na ně náhodou natrefil Erkki, nezbylo jim, než ho uvěznit, protože jim nerozuměl a ani si nedal říct, aby je nechal být. Raimo se nakonec celé věci zasmál, a předhodil medvídkům po všec stranách výhodný návrh. A tak se za několik dnů objevila v zámku delegace: Erkki, který oficiálně zachránil Anniku, Raimo, který bratrovi asistoval a tři medvídci, přicházivší se omluvit za způsobené těžkosti. Kníže, dobrosrdečný člověk, vše klidně přijal – vždyť měl dceru zpátky ! A tak se konala velká hostina a všichni se veselili až do rána a ráno pak všechny bolela hlava, ale stejně tvrdili, že to byla moc dobrá hostina. A dva bratři nakonec došli svým tužbám změnit život: Erkki si vzal krásnou Anniku za ženu, stal se knížetem a měli spolu spoustu neposedných dětí. A Raimo ? Raimo dostal z knížecí pokladny tučnou odměnu a pustil se po kraji jako potulný komediant s tančicími medvídky. Stali se mezi lidmi nesmírně populární a pokud už neodešli na odpočinek, obcházejí tamější kraje, hrají, tančí a veselí lidi až dodnes.

---