Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Slohová práce asi z ledna 2009 na téma "To se může stát jenom mně". Trochu uměle naroubované na název, přiznávám, ale já si na tu slohovku prostě chtěl napsat vlastní povídku :)
Obchody skončily jako vždy v pět. Uspořádal jsem si věci na stole – JÁ totiž, narozdíl od některých mých konkurentů, nejsem chaotický a nepořádný. Prázdné papíry do třetího šuplíku, kalkulačku do prvního, tužky do pořadače, ten pak do úložného prostoru pro klávesnici, zamknout stůl, notebook uložit do tašky, pěkně popořádku a pomalu... můj každodenní rituál, řád, díky němuž se spolehlivě odpoutám od stresu z celodenního napětí. Jiný na mém místě by se v takovém zaměstnání určitě dávno zhroutil... a přestože někteří mne už dlouho považují za dinosaura ve svém oboru, mé šedé buňky jsou stále neomylné ve svých předpovědích. Člověk v tom jen musí vidět tu logiku, ten pořádek uprostřed toho všeho chaosu.
Letmý pohled z okna prozradí, že dnes to na hezkou procházku nevypadá. Na potemnělé ocelové obloze se pomalu vznášejí černé mraky. Všechna ta voda ve vzduchu se stěží dá nazvat deštěm – jako by se nemohla rozhodnout, jestli dnes bude mlhou, vlhkostí vzduchu nebo kapkami s přímou dráhou k zemi. S povzdechem se zvedám z pohodlné židle a natahuju na sebe kabát. Aspoň že na metro je to jen jeden blok, za tu dobu bych nemusel stihnout promoknout. Nebýt toho incidentu dnes ráno, mohl jsem jít domů za sucha. Aspoň jsem na vlastní oči viděl, že plastové skládací deštníky nevydrží ani jedno šlápnutí tak, aby ho ještě bylo možné spravit. Chvíli jen tak stojím, koukám z okna a za tichého šumění deště na tabuli skla přemýšlím nad tím, jaký deštník bude nejefektivnější pořídit – vždycky se mi líbily ty velké, ideálně s mahagonovým držadlem, které se dají zároveň použít jako vycházková hůl – jak praktické ! Po chvíli se spokojím se závěrem, že má paní to bude určitě vědět lépe než já, a odcházím z budovy. U východu sedí vrátný, takový menší zavalitý človíček. Mám své pochybnosti, zda nápis „bezpečnostní služba“ na jeho uniformě není spíš vtip ze strany zaměstnavatelů, protože tady ten chlap by stěží byl schopen ublížit mouše – ale povídám si s ním rád. Dnes se ale nezmůžu na víc než jen formální „Nashledanou“ a lehké pokynutí hlavou. Už abych byl v metru. Cesty domů - za takového počasí obzvlášť – nesnáším. Taková obrovská ztráta času ! Mohl bych ho trávit čímkoliv jiným, ale musím každý den, tam a zpátky, hodinu trávit nesmyslným šoupáním nohou nebo sezením ve vagónu.
Kráčím po ulici, dopřeju si ještě poslední pohled na mé pracoviště. Silueta vysokého secesního domu se působivě tyčí proti ocelově šedému nebi. Krátce se usměju; mám ten dům rád, vděčím mu za celou svou kariéru. Vchod do metra se pomalu přibližuje, už dokážu přes dešťovou clonu rozeznat svítící značku u schodů. Ulice jsou liduprázdné, podniky zavřené – usuzuji tedy, že jsem se dnes zdržel více, než je obvyklé. Z jednoho okna tlumeně zní podivné rytmické zvuky, skoro jako ptačí krákání doprovázené bubny. Co to dnes ti mladí lidé poslouchají za pazvuky ? Kde je veškerá moderní hudba vedle srozumitelnosti a geniálních zákonistostí hudby klasické... v úvahách o stavu kultury sestupuju po schodech do metra, s léty nacvičenou precizností zasouvám lístek do turniketu a vcházím na vyklizené, liduprázdné nástupiště. Displej na zdi ukrajuje červenými číslicemi čas do příjezdu další soupravy. Promítám si v hlavě úspěchy a chyby dnešního dne, hodnotíc, rozvažujíc... po chvíli displej několikrát opakovaně zabliká, načež si můžu přečíst hlášení : --- OMLUVTE PROSÍM ZPOŽDĚNÍ --- PŘÍČINA:ZÁVADA NA TRATI --- PŘEDPOKLÁDANÉ ZPOŽDĚNÍ: 2 HODINY --- . Nevěřícně zírám na číslo na displeji. 2 hodiny...v metru ?! V duchu už sestavuju stížnost dopravnímu podniku a déšť nedéšť vycházím na povrch. Pořád bude menší ztráta času jít pěšky, než tady čekat.
Venku mě čeká stále stejně pochmurné počasí, navíc se začíná pomalu stmívat. Nedá se nic dělat, říkám si, však někdo za to zodpovědný být musí a já si budu stěžovat. Už je to dávno, kdy jsem naposled šel městem pěšky, moc dávno. Ale má paměť si krok po kroku vybavuje správnou cestu, přesně tu nejkratší k domovu. Ulice jsou stále stejně monotónní, zahalené do ocelového odstínu bouřkových mračen, tu a tam osvícené osamělou lampou. Bleskne mi hlavou, že si má žena určitě bude dělat starosti... ale pak se konejším představou, jak se bude nejprve tvářit rozhořčeně, a pak se tomu společně nad šálkem čaje zasmějeme. Mám před sebou ještě dlouhou cestu, pro ukrácení času počítám prvočísla na štítcích domů. Myšlenka na mou paní mi ale nedá, měl bych jí dát vědět, že dnes nepřijdu včas. Mobilní telefon z přesvědčení nevlastním – práce se nemá nosti domů a k čemu jinému bych ho měl ? Naštěstí, pokud si dobře vzpomínám, je na náměstí poblíž telefonní budka – minutové zpoždění je malá cena za klidné nervy mé drahé polovičky. “Náměstí” se to tu jmenuje nejspíš omylem – několik dvou až třípatrových domků se tyčí do čtverce kolem dlážděné plochy, uprostřed níž stojí seschlý strom. Opodál u stěny jednoho z domů vidím svůj cíl. A uvnitř... zírá na mne několik děr a jeden osamělý šroubek. To se může stát jenom mě, zrovna když volat potřebuju ! S tichou kletbou na jazyku se obracím k obloze a zpozoruju na ní mrak - siluetu roztažených křídel. V tutéž chvíli se shora spouští takové proudy vody, jaké jsem viděl jen tehdy před lety, když na ulici před mým pracovištěm praskl vodovod.
Proklínaje toho mládence, který mi ráno rozšlápl deštník, uvědomuju si, že v takovém počasí nemůžu ujít ani padesát metrů, aniž bych nebyl zcela promočený. Přejíždím pohledem náměstí, hledaje jakoukoliv záchranu – a a pár metrů dál vidím vchod do úzké uličky, nad kterou se tyčí stříšky balkonů a obchodů tak, že je z velké části krytá před deštěm... a zdá se, že vede zrovna mým směrem ! Aspoň trocha štěstí. Rychlým během se dostanu do uličky a vyhýbajíc se vodě, která kape ze stříšek nade mnou, kráčím dál směrem domů. Domy kolem mne nejsou vyšší než tri nebo čtyři patra, všechny vypadají jako z minulého století, ne-li starší. A stáří je na nich taky znát, mnohé domy jsou postaveny trochu nakřivo, mnohým chybí tu a tam kousek omítky, případně je poškrábaný lak na dřevě. Jsou strašně zanedbané, pomyslím si. Ostuda celého města, copak se to sluší ? Uprostřed jejich chaotického uspořádání a nepravidelných úhlů s potěšením spatřuji známky pravidelnosti – každé šesté okno na pravé straně je trochu rozbité, fasáda domů je střídavě buď šedá, nebo světle žlutá... Tahle hra mě baví. Dokonce až do té míry, uvědomím si, že jsem přestal sledovat, jestli dodržuju vytyčený směr ! Prošel jsem tři zatáčky, nebo čtyři ? Otočím se a kráčím zpátky stejnou cestou, jak doufám. Po chvíli narazím na něco, co tu předtím určitě nebylo – informační ukazatel směru. Je na něm ale něco divného. Připadá mi, že místo názvů jsou na něm dětské kresby – slunce, mraky, domy, peníze... Bližší pohled odhalí, že si se mnou nejspíš pohráli déšť a únava – na ukazateli stojí to, co bych na něm čekal. Spokojeně odcházím směrem, který jsem vyčetl z cedule. Opět zaměstnávám oči sledováním fasád okolních domů (Tentokrát však dávám na cestu pozor), kráčejíc k domovu. Cesta mě dovádí k bráně parčíku, skrytého uprostřed měststké zástavby.
Pomalu otevírám rezavou branku z krouceného kovu. Klika je celá pokrytá vrstvou rzi a panty vržou. Tohle je donebevolající nedbalost, jak se může město takhle nestarat o své pozemky, pomyslím si. Na městské poměry je park hustě zarostlý, skoro jako by se o něj vážně nikdo nestaral...zvláštní. Pokračuji v chůzi po pěšině, hustý porost mezitím ustupuje a já s úžasem pozoruju, že se vytrácí déšť a vyjasňuje obloha. Když konečně vystoupím z lesa... musím si protřít oči, zda jsem skutečně vzhůru. Na modrém nebi svítí jasné slunce, pěšina přede mnou se táhne do nekonečna a kolem jen zlaté pole. O kus dál v obilí rozeznávám siluetu strašáka... moje hlava se příčí vzít nové okolnosti v úvahu. Zbláznil jsem se snad ? Jak tak stojím a přemýšlím, co se vzniklou situací, když štípnutí do ruky pouze bolí, zvedne se ze strašáka opodál černý pták, a letí směrem ke mně. Co teď ? Horečně přemýšlím - jsou takoví ptáci agresivní ? Mám utéct ? Mám ho nějak postrašit ? A třeba vůbec neletí ke mě, nalhávám si. A je to tady... Pták – poznávám, že je to zřejmě havran – přistává přímo přede mnou. Klovne jednou dvakrát do země, načež zvedne hlavu a podívá se na mě. Je vůbec možné, aby měli ptáci tak pronikavý pohled ? A sarkasmus, dodám v duchu, když havran promluví. Už se ani nedivím, že mluví. Vždyť jsem to nedávno někde četl v novinách, že se mohou naučit lidská slova... No koukám na tebe tak divně, protože jsem se ocitl jinde než jsem chtěl, odpovídám mu. Havran ze mne nespouští oči, vznese se do vzduchu a že ho mám následovat. Co mi v této podivné situaci zbývá ? Stejně je to jenom sen a jít jinam není kam, říkám si, a jdu. Havran se mnou během cesty hovoří o mé práci, vypadá to, že ho zajímá všechno, co mu říkám. Aby nebyla cesta tak monotónní, povídám mu o tom, jak zábavné jsou čísla, co se s nimi dá dělat, jak krásný je pořádek, kde všude se dá nalézt řád... a trochu si zanadávám na události dnešního dne, samé nepředvídatelné mrzutosti. Po nějaké době rozeznávám naporit nám postavu – nějakého malého člověka. Tu se havran zastaví a povídá, že je tady jenom zprostředkovatel, a ať jdu dál, on že už má hlad. S těmi slovy na mě mrkne – umí to havrani vůbec ? - a odlétá vysoko nad pole... Ničemu nerozumím, ale budu-li tu stát sám, sotva se něco bude dít. Z postavy v dálce se postupně vyklube malá dívenka s nafukovacím balonkem v jedné ruce a zmrzlinou v druhé. Její šaty mi uhýbají před očima, připadá mi, že mají barvu oblečení, které bylo donekonečna batikované, pokaždé jinou barvou. Když promluví, každé slovo vyslovuje jiným přízvukem. Ptá se mě, jestli jsem se taky ztratil a jestli se nechci projít. Moc jí nerozumím, skáče od jednoho tématu k druhému, zdá se mi, že popisuje nějaký park u ní doma, teď zase její oblíbené hračky – zdá se mi to, nebo jsem slyšel „osudy“ ? – přes děsivou neuspořádanost je radost ji poslouchat, má takový živý, melodický hlas. Po nějaké době dolíže zmrzlinu, oznámí, že kornouty nemá ráda, a prostě ho vyhodí do polí. Chystám se jí pokárat, když tu s úžasem sleduji, jak z kornoutu velkou rychlostí vyrůstá strom... z kmenu raší malé větvičky, z nich pak listy. A místo plodů ... různobarevné kopečky zmrzliny ! Holčička jako by si toho ani nevšimla, pokračuje v chůzi. Po chvíli ohromeného zírání ji doženu, než se ale stačím na cokoliv zeptat, dívenka se ke mně otočí a povídá, že se moc omlouvá, že hrají s bráškou jakousi hru – moc tomu jejímu povídání nerozumím – a že bráška má trošku navrch a jestli mě může o něco poprosit. Povídám, beze všeho...
„pOjď sI Se MNoU hrÁt !“
Zamrazí mě v zádech, dítě přede mnou mě chytne za ruce. Před očima mi probíhá můj dosavadní život a já si uvědomuju jeho šedou barvu, nudu a ordinérnost... pak mi hlavou letí obrazy nádherných barev, přírody, roztodivných chaotických točícich se tvarů....
A balónek se vznáší vzhůru k modrému nebi...
Pomalu otevírám oči a slyším hlasy, do nosu mi proniká pach dezinfekce a sterility... rozhlížím se kolem sebe, ležím na typické nemocniční posteli, bílé jako sníh. Vedle mne stojí stolek s puntíkovaným hrnečkem plný kouřící tekutiny, asi čaj, vonící po letních vzpomínkách. Zvláštním způsobem se míchá s nemocničním pachem, vychutnávám si ten protiklad a skrytou harmonii v něm. Oknem prosvítají medové paprsky slunce, venku se střechy po čerstvě napadaném dešti třpytí jako umyté stříbro... Přichází doktor a povídá mi něco o tom, že jsem se ošklivě nachladil, že mě našel strážník při noční obchůzce ležet na ulici. Máte štěstí, že jste měl u sebe legitimaci, povídá on, jinak byste teď vyspával na záchytce a možná byste to ani nepřežil. Prý že mám zápal mozkových blan, pokračuje. Nesmysl ! Nikdy jsem se necítil lépe. Přívětivě se na něho usmívám a řeknu mu to. Vypadá uražen tím, že jsem zpochybnil jeho diagnózu, otočí se a odchází. Dlouho se jím nezabývám a prohlížím si dál pokoj. Kromě postele a stolku tu téměř nic není, stěny jsou holé a bílé... jaká nuda ! Tady mě dlouho neudrží. Zvedám se na nohy, obouvám překvapivě pohodlné erární papuče a chystím se k odchodu z pokoje. Hlavou mi blikne nápad. Beru do ruky šálek s čajem a jeho obsah vyšplíchnu na zeď. Chvíli se spokojeně kochám různými četnými tvary vzniklé skvrny, pak opouštím pokoj. U recepce žádám o vydání věcí a okamžité propuštění. Mezi čekáním povídám sestřičce u počítače, co se mi v noci přihodilo. Z nějakého důvodu se na mě dívá velmi nervózně. Přibíhají doktoři a jeden přes druhého mi něco vysvětlují... vyšetření mozku, říká jeden, nenávratné poškození, říká druhý, podivné úkazy, dlouhodobá léčba, ústav...slova se slévají v jednolitý proud a já mám radost, že jsem zpúsobil takové pozdvižení. Na konci jim triumfálně oznamuji, že pokud si přeju, odejít přece mohu, svéprávný jsem, tak jaképak copak. Všichni přítomní zaraženě zmlknou a pomalu se trousí nazpět do ordinací. Beru do ruky propisku, k podpisu připojím veselé kvítko a s úsměvem na tváři vycházím z nemocnice s taškou svých věcí v ruce – o erární župan se nikdo nezajímá. Na cestě domů narazím na sprej s barvou...vypadá lákavě a protější stěna tak prázdně ! Vezmu ho do ruky a za pár minut se na zdi skví nádherný obrazec. Ať si ti bílí strašáci říkají, co chtějí. Já vím, co jsem viděl. Otočím se, a odcházím domů. Už se těším na zítřejší obchodování... tolik experimentů musím vyzkoušet, tolik hranic zbořit...
Na pouliční lampě na druhé straně ulice sedí velký černý pták. Podívám se na něj, on se podívá na mě... a mrkne.
Písmák