Tatínkovi

Jakkoliv je to krásně napsané a pochopitelné - ne, to není ten důvod. Sama jsi s druhým tehdy, když ti je málo podobný. Jenom tehdy, když témata, pohyby, které v tobě chtějí růst, mají v tom druhém svoji podobnou existenci, může vznikat nesamota - reciprocita. Představ si třeba hudbu - někdo např. nemůže existovat bez toho, aby semtam nevzal do ruky nějaký nástroj a něco si nezahrál, nebo si aspoň nezapískal, nezazpíval, protože v něm rostou melodie, je to jeden z jeho vnitřních pohybů. Když ten druhý v sobě nic podobného nemá, když mu hudba nic podobného nepřináší ani v něm nijak neroste, jak mohou ti dva existovat v tomhle světě společně? Pak je ten první v téhle části svého světa sám. A tak si to lze představit kousek po kousku. ve všem, co tě tvoří. Myšlenky na povahu různého vnitřního dění, metafory - a ten druhý, má podobné? Nesamota je možná jen tehdy, když co nejvíc pohybů uvnitř tebe funguje s tím druhým jako chůze - ty uděláš krok, on ho jakoby v sobě zrcadlově zopakuje, porozumí - a udělá druhý. To je společný růst. Tím vzniká radost, pořád znova, dokud je možné se hýbat. A láska, která je nejvíce lidská, která respektuje to, co je v nás nejmladší a nejpalčivěji se rozvíjející, taková láska není stav, ale pohyb - k blízkosti, k poznání druhého a ke změně pohledu na sebe sama v zrcadle druhého. Ke stále lepšímu porozumění, ale zároveň nutné nové a nové změně obou tím vyšším porozuměním jinakosti druhého, protože podobnost nikdy není stejnost... tak jako při pohledu dvěma očima na svět - každé oko vidí svět trochu jinak, z jiného úhlu - ale protože to vidění je jen trochu jiné, lze ho sloučit do jednoho - prostorového - obrazu. Zkus si rozdělit zorné pole velkým archem papíru a před levé oko dát něco jiného než před pravé - obrazy se nikdy nespojí, bude se ti to v hlavě přepínat. Nesamota může být tam, kde lze vytvářet společnou vnitřní řeč, kde lze vidět jeden společný význam jako sjednocení - nikoliv průnik - významů individuálních. Pouhá ochrana, starost, teplo hnízda... ano, je to potřeba, zvlášť pro toho, komu tahle počáteční jistota nějak schází. Ale vždy jen jako startovací rampa. Z každé ochranné náruče nutně musíš vykročit, nechceš-li být jejím zajatcem (nikoliv dítětem, protože dítě ... je ztělesněný růst... ) Ale je pravda, že najít takovou podobnost a tudíž nesamotu je tak trochu statistický zázrak. Jsme tak různorodí, téměř jako by každý člověk byl jeden memetický druh. Nemyslím si ale, že to je nemožnost. Když člověk rozvíjí to, čím se doopravdy cítí být, potkává s vyšší pravděpodobností ty, kteří v daných pohybech činí totéž. Vydrž, stojí to za to. A i kdyby se to úplně nepovedlo (zázraky jsou holt zázraky), vždycky s porozuměním tomu, co se děje, můžeš spolu s někým, kdo tomu ději taky porozumí, vyjít ze samoty dál, než kdybys nevěděla, co se to vlastně děje :-)