Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNavždy probuzeni: 1.Probuzení
17. 04. 2009
0
0
624
Autor
Nosrom
Na povrch stejní uvnitř jiní. Nikdy nevíte jak se z lesa vrátíte.
1. PROBUZENÍ
Umírám?
Žiji?
Je to zvláštní pocit, jako bych cítila a vnímala co se kolem mě děje. Ale na druhou stranu necítím a nevnímám jakékoliv známky života.
Mého života.
Je tu ticho. Neslyším žádny pohyb. Ani pohyb srdce.
Živého srdce.
Žádný pohyb vzduchu. Žádný pohyb dechu z mých úst.Mohu být živa? Neopovažuji se pohnout. Co když se nepohnu.
Co potom?
Navždy tu ležet? Ve svých myšlenkách a snech? A můžu spát? Spí mrtví? Já nejsem mrtva. Aspoň si to myslím. To je ono! Myslím a to je známka života. Myslí mrtvi? Ne nemůžou. Aspoň doufám.
Jestli žiji tak co potom jsem? Nedýchám, srdce mi netluče, nespím. Co se stalo? Vzpomeň si! Žiješ, takže si musíš pamatovat. Byla sem doma. Domov! Rodina! Mamka, taťka, bráška, moji malí pažraví miláčci Chip, Petra a Jery, moje fenka Bella. Bella! Šla jsem sní ven, na procházku vyvenči ji! Kam jsem jenom šla?
Pole, les, železniční zastávka………..
Kde to jen je? Pole! Tam s Bellou vždycky chodíváme! Uprostřed je pár stromku a lavička, lavička na které sedávám. Sedávala jsem.
A ten les?
Les byl všude okolo! Naše vesnička byla přece u lesa! Železniční koleje vedly přes les jenom jedny. Vedly na jednu zastávku. Jak se jen jmenovala… Nevzpomínám jsi. Byla tam hospůdka určitě sem se tam zašla napít. Ale došla sem tak daleko? Je to skoro dvě hodiny cesty od našeho domu lesem. Nejsem typ, který by nějak zvlášť rad chodil. Měla jsem problémy s kolenem.Aspoň myslím. Jestli sem došla až tam, ale nedošla domu. Tak to kde teť jsem je……… je les.
Miluji les.
To ticho.
Ten klid.
Stíny?
Tahle vzpomínka nějak nesedí. Stíny? Neznáme zvuky? Strach? Ne nejsem typ co by se bál, nikdy nebylo nic čeho bych se měla bát. Ne, nebyla jsem to já kdo se bál. Bella měla stáhnutý ocas mezi nohama. Uklidňovala jsem ji. Myslela jsem že ucítila nějaké zvíře. Co cítila? Co cítila že se tak bála? Něco se zamnou mihlo. A pak? Pak nic.
Prázdno.
Ne jako když si na něco nemůžete vzpomenout, ale jako by ani nic nebylo. Jako bych nebyla. A jsem teť? A jestli jsem, tak co jsem? A kde je Bella? Co se sní stalo? Neopustila by mě! A co mě to napadlo? Tolik otázek. Málo odpovědí.
Musím se pohnout, nebo aspoň něco, nějakou známku života. Zkusím se nadechnout. OOooo…………… páni já můžu dýchat. To je zvláštní můžu, ale…… ale nemusím! Cítím čerstvý vzduch. Stromy, ta lesní vůně! Určitě jsem pořád v lese! Můžu dýchat, bylo to tak jednoduché! Stačilo chtít! Dokážu se posadit?
Dokážu!
A teť musím otevřít oči. Bojím se co uvidím. Možná neuvidím. Světlo!! Je tak oslepující! Fuj. Radši je zpátky zavřu. Musím se rozkoukat! Zjistit co semnou je a kde jsem…………………………