Venkovský lékař - pokus o dramatizaci Kafky

Venkovský lékař Postavy: 1. hlas shůry (mužský) 2. hlas shůry (ženský) 3. hlas shůry (nemocný) Lékař Pacient (němá role) Služebná Okolo stojící postavy

Scéna 1. – doma

Zazvoní zvonek.

Na scéně stojí nehybně zády k publiku lékař, osvětlený ani moc, ani málo, ale tak, aby vynikla jeho silueta.

 

1. hlas shůry: Musím už jet. Mám před sebou cestu, skoro by se možná dalo říct naléhavou cestu: těžce nemocný pacient na mě čeká deset mil odtud. A venku je ledová vánice. Vůz mám. Mám přesně takový, jaký se hodí pro naše venkovské cesty. Jsem už úplně přichystaný vyjet. (pauza) Počkat. (pauza) Kůň schází. (dramatická pauza) Už si vzpomínám, zdechnul.

 

Setmí se. Opět se rozsvítí, trochu více než předtím, ale zase ne moc. Lékař chodí po scéně, jako by něco hledal.

 

1. hlas shůry: Ještě jednou jsem se radši podíval po dvoře, kdyby náhodou se tam něco objevilo, třeba kůň. (chvíli chodí, nakukuje do koutů) Ale pak, když jsem nic nenacházel, kopl jsem do dveří prasečího chlívku. (kope do skříně) Ale vůbec ne zlostně, rozhodně ne ze vzteku, v podstatě jen tak. A hle – vyjel odtamtud kůň.

 

Ze skříně se vysune vozítko podobné zmenšené formuli/dětskému kočárku/invalidnímu vozíku/čtyřkolce/trojkolce/šlapadlu, nebo něčemu tomu podobnému. Lékař si ho prohlíží.

 

Lékař: (ukazuje pyšně na vozítko, tváří se vážně a mluví pomalu) Můj nový kůň.

2. hlas shůry: To není tvůj nový kůň, ty hovado. (lékař ztuhne a naslouchá) To je rozbitá rozpadlá rezavá špinavá zaprášená léta-nepoužívaná-avšak-stále-pojízdná-i-když-na-vlastní-nebezpečí stará kára. (pauza) Nevíš, co máš ve vlastním domě, ty hovado.

 

Scénou náhle velmi rychle protančí v objetí mladík–čeledín s dívkou–služebnou z jedné na druhou stranu. Pak se ještě rychle stejným způsobem vrátí na místo, odkud startovali. Je slyšet, co dívka říká čeledínovi:

 

Služebná: Ty hovado! Chceš bičem?

 

Mezitím lékař sebevědomě nasedne do vozítka. Chvíli si překvapeně prohlíží vybavení, pak popadne (doslova) plynovou masku, nasadí si ji na obličej a viditelně omdlí (sesune se na zem). Skříň spadne na zem zároveň s lékařem (veliká rána).

 

SCÉNA 2. – U PACIENTA

Lékař sedí na vozítku uprostřed světnice u pacienta, na scéně vládne matné, jakoby měsíční světlo, místo skříně je na scéně postel, rodiče a sestra nemocného a jejich služebná klečí po stranách vozítka a upínají zraky i ruce k lékaři. Vše v této scéně se odehrává v pomalém klidném tempu. Lékař dělá, jako že nemůže dýchat, znova si nasadí masku a omdlí. Sesune se na zem. Ostatní ho zvedají znova na vozítko. Lékař se probere.

 

Lékař: Co mi to děláte? Kde je nemocný? Co jste zač? Kde jsem se tu vzal? Co mám dělat? (vypadá velice zoufale)

 

Ostatní vezmou lékaře i s vozítkem a přistaví ho vedle postele nemocného. Lékař se k němu nakloní, jako kdyby si chtěl vlézt k němu do postele. Ostatní stojí kolem mlčky skloněni, během řeči stále přicházejí nenápadně další a další osoby, až scéna působí plně.

 

3. hlas shůry: Doktore, nech mě umřít. Nikdo to neslyšel, nemusíš se rozhlížet. Pinzeta ti nepomůže, sundej si kabát. Přinesou ti rum a starýmu bude páchnout z huby, tak si ten rum nevezmeš. Na svojí služebnou se vykašli, ta už je dávno čeledínova. Kolikrát ti mám říkat, že ten krám není kůň, ty hovado? Zpátky nejezdi, stejně ti to nedovolí. Matku neposlouchej, nic užitečnýho ti neřekne. Já jsem úplně v pohodě, o mě se nestarej, do mě ti nic není, hleď si radši svýho.

(události, které nemocný předpovídá, se skutečně se zpožděním několika sekund dějí)

Lékař: (mluví k nemocnému, má strach, aby ho neslyšeli ostatní) Che, tak co kecáš, že tě mám nechat umřít, ty hovado. Ta tvoje povedená rodina se mi vysměje tak jako tak, ať s tebou udělám, co budu chtít, vždycky to bude špatně. Nejlíp by bylo, kdyby ses teď hned zved z postele a řek, že jsi zdravej. Jenže to ty neuděláš. Takže co teď já tady? Jsem tu vlastně úplně zbytečně, zase mě akorát někdo vyhnal z postele, celý svět mě mučí pomocí mého nočního zvonku. A stejně tak ti vůbec nevěřím, že ji má ve spárech to hovado čeledín, ne, ani myslet se mi na to nechce. Když se teď zvednu a budu chtít odejít, co jim mám asi tak podle tebe říct, ty chytrej?

3. hlas shůry: (mlčí)

Lékař: Jo, teď mlčíš, co?

3. hlas shůry: Chci, aby ses na ně podíval. To, co uvidíš, pak najdeš i ve mě.

Lékař: (rezignovaně a zároveň jakoby nevěřícně) Cože?

(nasadí si brýle, otočí se na ostatní, brýle si posune na špičku nosu a podívá se jakoby nevěřícně na ostatní, ti pláčí a koušou se do rtů, otec očichává sklenku s rumem, sestra mi podává silně zkrvavený ručník. Lékař ho bere do rukou a přikládá jej k pacientovu boku. Všímá si velké krvavé louže, která se mezitím objevila na pacientově loži.)

3. hlas shůry: To je, co?

Lékař: (mlčí) Čekal jsem to. (bere ručník a přikládá ho k ráně)

3. hlas shůry: Che, che, che (pomalý mírně umělý smích, ne nepodobný výsměchu, poněkud podobný smíchu Františka Konvalinky)

 

Začne hrát hudba (skladba Apache od Scooter). Mezitím lékař začíná operovat (za bílým prostěradlem, prosvětlené, na něm je napsán slogan: „Svlečte ho a bude léčit, a nebude-li, zabte ho! Je to lékař, jenom lékař“), postavy na jevišti se přetlačují, aby viděly. Celá scéna za prostěradlem připomíná zápas, kdy spolu zápolí na jedné straně lékař a na druhé straně pacientova rána, nikoli však sám pacient. Okolo stojící postavy jakoby fandí a povzbuzují. Lékař odhazuje přes prostěradlo různé předměty, které jsou krvavé. Při každém odhozeném předmětu obecenstvo jásá. Nakonec se na prostěradlu rozprskne veliká červená skvrna. Chvíli po tom prostěradlo spadne. Zároveň při tom postavy okolo stojící tleskají a aplaudují. Lékař stoje dělá vítězné gesto.

 

Okolo stojící postavy: (jednotlivé výkřiky) Výborně, skvěle, jste náš!

(poté postavy hromadně opouštějí světnici – jeviště)

 

Lékař uléhá po bok pacienta do postele, uvelebí se. Lehce se setmí, ne moc, ne málo, ale tak akorát – „mraky zastíní měsíc“.

 

3. hlas shůry: Víš, má důvěra v tebe je vskutku nepatrná. Vždyť i ty jsi jen odněkud setřesen, nepřicházíš na vlastních nohou. Místo, abys mě pomohl, zabíráš mi místo na smrtelné posteli. Nejraději bych ti oči vyškrábal.

1. hlas shůry: Máš pravdu, je to docela ostudné. Jenže já jsem už jenom lékař. Co mám dělat? Věř mi, že ani mě není lehko.

3. hlas shůry: A s touhle omluvou se mám jako spokojit? Ále tak, co jiného mi zbývá. Pořád, abych se spokojoval. S krásnou ránou jsem přišel na svět, a to byla veškerá má výbava.

1. hlas shůry: (lékař se na posteli posadí a kazatelsky se natočí k pacientovi) Můj mladý příteli, tvoje chyba totiž je, že nemáš přehled! Byl jsem daleko široko ve všech jizbách všech nemocných světa, co kde jsou, byli a budou a říkám ti: tvá rána není vůbec tak zlá. Dvakrát se v ostrém úhlu zaťala sekera. Mnozí nabízejí svůj bok a stěží uslyší sekeru v lese, nemluvě o tom, že by se k nim přiblížila. (lékař opět ulehne)

3. hlas shůry: To jako fakt?

1. hlas shůry: (lékař se opět vztyčí) Dávám ti čestné slovo úředního lékaře!

(pacient se místo odpovědi pomalu zvedá a dojemně lékaře objímá)

Lékař: (vyprostí se z objetí, démonickým hlasem) Ne, dělal jsem si z tebe prdel.

 

Pacient se svalí zpět na lůžko. Lékař hbitě vyskočí z postele, naskočí na vozítko, odjíždí jakoby pryč.

Lékař: (odráží se nohama od země, přitom se ozývá zvuk startujícího motoru) Hybaj! (krouží pomalu po scéně, postavy, které předtím odešly, se vrací a vyprovázejí ho, pak zase mizí, odtáhnou s sebou i pacientovo lůžko, až na scéně zůstane lékař sám, jenž se odráží čím dál pomaleji, nakonec zvuk motoru „chcípe“ a lékař z vozu pomalu vylézá)

Lékař: (rozhlíží se okolo, vypadá zmateně, hlasem ani ne naštvaným, ani ne zoufalým, jen rezignovaným) Podveden! Podveden! Zase.. podveden. (dlouhé, unavené a jakoby udýchané pauzy mezi jednotlivými slovy) Jednou.. poslechnu.. klamné.. zvonění.. nočního.. zvonku.. a nikdy.. to.... nenapravím (poslední slovo do ztracena).

Lékař klesne/zhroutí se na zem, ozve se hudba (Pearl Jam – Arc). Při ní přichází pacient a nejprve odtahuje vozítko, pak se vrací a odtahuje za nohy lékaře.

 

KONEC

---