5. VRAŽDA

 Doma jsem se tvářila jako hodné dítě a večer jsem šla poslušně jako by brzo spát. Vraždu jsem měla pečlivě promyšlenou. Ke Karolíně se nějak dostanu, oknem dveřmi prostě nějak. Zalepím ji ve spánku pusu lepící páskou,svažují a odnesu rychlosti blesku do lesa. Tam si sni hezky pohraji a pak ji pomalu bolestivě začnu kousat a sát krev, jen ať umírá pomalu čubka jedna.

Když celý dům usnul. Vypařila jsem se potichu ven, bylo to snadné. Karolína bydli asi půl kilometru od nás takže s mojí rychlostí sem tam byla za pár vteřin. Úplně jsem zapomněla, že mají psa. No což, měla jsem za se chuť a aspoň  vydržím déle s Karolínou. Když jsem se přiblížila začal vrčet, jedním plavým skokem jsem na něho skočila a zlomila mu vaz, jen to křuplo. Chutnal lípe než zajíc. Nejspíš to bylo tím, že zajíc je býložravec. Poplašný alarm byl zabit a teď už stačí se jen nepozorovaně dostat do domu. Začala jsem obcházet dům. Dveře zamčené a já nechtěla dělat přílišně velký hluk. Okna byly otevřené jenom na mikro, ale nakonec sem objevila sklepní okno které šlo otevřít. Protáhla jsem se oknem a seskočila na špičky. Nic nebylo slyšet, byla jsem tichá jako kočka. Dokázala jsem běžet rychle a nevydávat přitom žádný zvuk.Dveře ven byly ze sklepa jenom jedny, takže cesta do nitra domu byla  snadná, jen kdyby nevrzaly, nikoho však neprobudily. Dům jsem znala, i přestože jsem Karolínu nenáviděla,  párkrát jsem u nich byla. Bydlela v přízemí hned u vchodu. Šla jsem rovnou k jejím dveřím, ty naštěstí nevrzaly. Chrápala! Byl hezký pocit dívat se jak ta hvězda jasná chrápe. Vytáhla jsem izolepu  a zalepila jsem ji pusu, což jí samozřejmě probudilo. Rychle jsem jí začala svazovat ruce a nohy, zprvu byla vyděšena a pak se začala bránit. Bylo ji to houby platné. Přehodila jsem si ji přes rameno zavřela jsem pokoj a spěchala jsem zpátky přes sklep ven. Karolína sebou házela, ale nebylo mi to na obtíž. Bez jakéhokoliv většího zvuku sem dostala Karolínu sklepním oknem ven a vylezla jsem za ní. Tvářila se tak jak jsem chtěla, byla vyděšená.

Během pár minut sem doběhla do středu lesa, daleko od všech cestiček i těch zvířaty vyšlapaných. Byla celkem těžká, běžela jsem pomaleji, ale pořád jsem měla par hodin času. Posadila jsem jí na pařez a začala přemýšlet co jí provedu. Stála jsem, hleděla na ní, ona zoufale hleděla ne mne. Přišla jsem k ní a strhla jí pásku.

„aauuuuuuuuu“ zařvala. „Co si myslíš že děláš! Jak si mohla běžet tak rychle, co to má znamenat, vrať mě okamžitě domů!“  mluvila rychle vystrašeně třásl se ji hlas, to jen povzbuzovalo mojí odhodlanost. „Ty už se domů nevrátíš. Už nikdy“ můj hlas byl tak pevný a odhodlaný, že mě to samotnou překvapilo. „Jak, jak to myslíš, že nevrátím. Co mi chceš udělat! Nešahej ne mne. Pust mne! Já chci domů!“ Odvaha nikde, hrdinka jedna.

„Víš celý můj život mi ztrpčuješ a kdo tě tu potřebuje. Já mám hlad a ty jsi dobrá svačinka“ pousmála jsem se, je to lehčí než sem si myslela. „Co? Co?jak myslíš svačinka? Pane bože co jsi? Nějaký zvraceny masochista? Pust mě!!Prosím!“ Začala plakat. Užívám si to. Kde jí kousnu první. Začneme od  pravé ruky. „Co to děláš nešahej na mne!!! CO? C…CO? Auuuu aaaaa nech toho  prosíím, prosíím“ Lidská krev má zajímavou chuť nemohla jsem odolat, ale i přesto,  3x jsem nasákla teplou krev  a odtrhla se.

Který král by odmítnul jezdce na bílém koni?

           Proč mě tohle napadlo newím.

Myšlenky přicházejí a odcházejí.

„Pusť mě! Nech toho! Prosíím!“ byla zoufalá, teď jsem to byla já kdo byl nahoře, kdo měl navrch.

Poprvé v životě.

Všechno je jednou poprvé.

V rychlosti jsem jí rozsekla kapesním nožíkem svázané ruce a nohy, aby se nestihla bránit. „Co?“ jak mile zjistila, že má volné ruce a nohy rozběhla se, ale mě neuteče, jen ať ji krev proudí tělem rychleji. „Baf“ předběhla jsem jí schovala jsem se za strom a vylekala jí. „Aáá“ vyjekla a začala utíkat na druhou stranu neměla, ale šanci, proti mně ne. Takhle jsem ji honila ještě pár minut, pak zakopla a spadla. „Ještě mi chceš utéct?“ posměšně jsem se zasmála, ona na mě jen vytřeštěně  hleděla a rychle dýchala. „Ale no tak, taková hezká tvářička a brečí? To ti vůbec nesluší, seber se trochu!“ ten můj posměšný tón se mi líbil čím dal víc. „Chceš něco ukázat? Máš ráda biologii?“  tak tohle bude zábava! „Jak to my..my..myslíš?“ ale, ale, klepe se jí hlas. „No, copak prozkoumat  trávící soustavu?“ a ladný skokem jsem k ní přiskočila a kapesním nožíkem  ji rozřízla břicho. „ÁÁÁaaa, och!  moje břicho?! Co jsi mi udě.. Pane bože?!“ Chytla se za břicho ruce ji začaly rychle červenat. „Ale copak? Bolí? Snad se nebojíš? Ty se přece nebojíš ničeho? Nebo snad ne? Vždyť jsi to říkala! Ale, ale, tady někdo lhal?“ začala jsem hrát udivenou. „To se doma nebude líbit! Ne, ne, ne, je jich hodná holčička lže. Styď se! Tak co? Chceš si prohlédnout svoje střeva?“ Vytřeštila oči snad víc to už nešlo kdyby ji nezamrzl vyděšený obličej nejspíš by ječela nebo zvracela. „A sakra!“ v kapse mi začal vibrovat mobil. „No nic už máme 3 hodinu ranní, budu to muset s tebou ukončit. Hmmm.. tak brzo, chtěla jsem si ještě hrát, jak rychle to uběhlo!“Zněla jsem opravdu zklamaně. Dalším skokem jsem jí přišpendlila k zemi, aby se namohla bránit. Pevně jsem chytla její levou ruku. Karolína nemohouce promluvit začala kývat hlavou do prava a do leva a brečet. Kapesním nožíkem jsem jí neřízla žílu a přitiskla k ní rty. Připadala jsem si jak pijavice. Karolína ječela a po chvíli omdlela, ale já jí vůbec nevnímala jenom jsem střebávala chuť krve.

Přirovnala bych to k čokoládě.

Kdysi jsem měla ráda hořkou, čím víc tím líp.

Když můžete mít třeba 80% proč si kupovat obyčejnou mléčnou?

Stejné to bylo s krví

Proč pít zvířecí když můžu mít lidskou?

Aspoň raz za čas?