Lež

Zase sem vás dostal, vy šmejdi.“

Volvo zmizelo za závory a blikající červená světélka železničního přejezdu ukázala svojí moc. Vojenský vůz se dvěma rozčilujícími vojáky se ocitl před závorami, které oddělovaly hnědé koleje.

 John zajel před barák.

V obývacím pokoji už čekal netrpěliví George.

„Johne,“ zatvářil se naštvaně a pak spustil: „Copak se na to už nemůžeš vysrat“ 

 Zabouchl auto. „Ne, nemůžu chápeš  proč to dělám? Než umřela máma a táta, tak jsem jim slíbil, že se o tebe postarám.

„Naši umřeli v tyhle skurvény válce. Chceš umřít jako oni.“

„Nechci,“ odřekl John.

„Ale podívej se, co jsem tím vojákům ukradl.“

John začal vesele tancovat s plechovkami z vojenské jídelny. Omotal je okolo pasu a vydával zvuky typu: „Chi, Cha,…“

„Nechápu tě, vyjel na něj George.“

„Ale proč?“zastavil se a položil plechovky na kapotu auta.

„Určitě se nemáme nejlíp, ale co potřebujeme to nám dají“

„Hm“…zamračil se John. „Přiletí helikoptéra shodí nám pár beden se vším potřebným. To ti přijde normální?  John se zašklebil na George. Copak nechceš, vypadnout z tohohle města? Ty si říkáš, že nikam nemůžeme, zuří tady vá0lka. Je zvláštní, že jsem zatím neslyšel žádné výstřeli, prostě nic.“

George už odmítal jakoukoliv konverzaci a odešel do ložnice. John si lehl vedle něho. Po celou dobu koukal do stropu a to otravné ticho ho uspalo. Už jen pro to že George chrápal…

V 8 hodin ráno probudil zvuk helikoptéry Johna. Vstal z postele a zaklepal s Georgem.

„Vstávej! No tak vstávej.“

 „Co se děje,“zamumlal ospalý George.

„Ty nevíš, dnes je pondělí.“

Když vstopili před dům, helikoptéra dosedala na náměstí. Netrpělivý dav čekal před před tekoucí kašnou, kde si kdysi hrával George a John se svojí matkou.

Helikoptéra dosedla na dlažbu. Stromy osázené po celém náměstí se prohnuly, div nepraskly.

Z helikoptéry vykoukl voják a začal číst jména lidí, kteří čekají na svůj balík.

Zakašlal a spustil. Přečetl spoustu jmen a dav se pomalu ztrácel.

„Konečně na nás došlo,“ povzdychl si radostně John.

Balíček byl poslán oběma bratrům. Vždy to samé pár plechovek s jídlem, jeden bochník chleba, cukr…

Nebylo toho moc, ale na týden to stačilo. Seděli u stolu. Ukusovali párky, chutnající jako starý asfalt.

„Ty vole, podívej,“ukazoval George na Krabici.

„Noviny. To jsem snad neviděl stovky let,“ prohodil John.

„Hele tady se píše, že jistý generál má zítra u nás na náměstí proslov.“

To zase bude lží, pomyslel si John. Už si představuji jeho proslov. Děláme vše pro vaši ochranu, nemůžete přejet přes dálnice, jsou tam lidé, nestvůry, jak by řekl generál. Mohou vám ublížit.

 John se rozzlobil a uhodil do stolu. Georga to rozrušilo. ¨

„Co se děje?“zeptal se.

„Zvláštní lidé.Ta věta mě zarazila. Nějací mutanti, to sotva“

„Chápeš to, že nás chrání před nimi,“odpověděl Georgie.

„Nimi? A proto nám posílají balíky helikoptérou. Proč prostě něžijeme normálně.“

„Nevím, odpověděl posmutnělí George.“

Slunce už zacházelo, ale John stále přemýšlel, jaké by to bylo se oprostit od tohoto města. Dostat se z té klece, která tíží a padá na naše domy na naše životy.

Povzdechl si…

 

 

 

 

Ráno bylo jako obvykle, až stereotypně stejné. Sousedka naproti ležela na trávníku na dřevěné lavičce.

Co jí na tom baví, pomyslel si John. Stejně se spálí a pak bude vypadat jako opálený hroch.

Sundal ruku ze závěsu a otočil se na George.

„Copak hroch se zase opaluje?“ zeptal se veselí George.

„No jo, ale stejně se spálí,“ zasmál se John.

Odpoledne dosahovali teploty rekordních teplot. Bylo takové teplo, že i hrošice nevylezla z baráku. Za to George s Johnem si to užívali. Vylezli na garáž, kde měli položené děravé deky, které jim ještě zbyli po rodičích.

„Uf,“ John zaskučel.

Střecha garáže byla rudě červená, skoro jak staré nepoužívané semafory na konci města. Aut sice bylo hodně, ale za benzín se platilo hodně peněz a peníze o těch ani radši nemluvit.

George opatrně poklekl na hnědou deku. Pomalinku se sunul k zemi.

„Tak mám takový pocit, že nám ta deka moc nepomůže, prohodil John.“

Palí to jak svině, řekl se zvýšeným hlasem George.

Pod střechou bylo slyšet skřípaní ozubeného kolečka, který měl malý Stuart na kolo. Jezdil přes chodníky obsypanými  spadenými listy.

„Hej kluci, co je to svině?“

„Nic,“ opáčil John. „A dávej si pozor, ať nespadneš s kola.“

Přeskočil a s chodníku na rozbitou silnici. Zvedl ruku a dal si ji nad oči.

„A proč bych měl padat?,“zeptal se drze Stuart.

Stuart byl hrošice syn. Obtloustlí a na kole se sotva udržel. Už proto jeho ozubené kolečko na kole, tak vrzalo.

 „Kdyby se mně chtělo vstávat, tak bych mu hned natankoval,“prohodil John.

George, neříkal nic, usnul na rozpálené střeše.

„Georgi,“ zakřičel John.

Neříkal nic. I přes vrzání ozubeného kolečka malého Stuarta John s Georgem usnuli.

 

Na náměsti už se shromažďovali lidé, aby si vyslechli proslov generála Hantona. Demonstrace, která měla přijít na nesouhlas s jeho názory, byla rozehnána.

Chlapci stáli opodál a sledovali Generála přes dav lidí. Byl jak malý mraveneček. Bylo tam tolik lidí, že nebyl skoro vidět. Generál přistoupil k mikrofonu. A levou rukou pozdravil dav.

„Kurva to bolí,“prohodili George.

John se podíval na svého bratra. Byl červený a vypadal, že se zachvíli svlékne z kůže.

„Johne, asi jsme to s tím opalováním přehnali.“

„Přehnali, ale Hrošice by pukla závistí.“

Sotva to John dopověděl, tak začal Genarálův proslov.

Přistoupil k mikrofonu a jemně zakašlal. To aby z plic dostal popílek od doutníku. Genarálova image, dá-li se tomu tak říct byla se objevovat na každé akci s doutníkem v puse. Často mu proto nebylo rozumět. Generáluv doutník se mírně pohupoval od pravého koutku pusy, až se dokutálel na levý. Chlapci obdivovaly jeho kousky, co dokáže s pusou. Zavalitý chlap, který má zachránit svět. Pro někoho hrdina a pro další pouhý blázen.

„Vím, že je to těžké, žít v bídě,“promluvil do mikrofonu.   

„Ale společnýma síly to vzládneme.“ Vyndal doutník z pusy a odklepl ho na zem.

„Ty lidé, říkejme jim, jak chceme, třeba monstra ohrožují naše pouště, a proto je důležité mít velkou armádu, abychom jsme se jim mohli postavit.“ Generál zuřivě uhodil do stolu, na kterém byl postavený mikrofon. Jemně se zakymácel.

Kluci se koukali na zavalitého chlapíka, který tvrdí, že nám má pomoci. Už jen ten pohled na to jak to umí s doutníkem, dokazoval, že tak si hraje i s lidmi.

 

A taky to tak bylo. Dav šílel z generálova projevu. Spokojení lidé odcházeli domu v domnění, že se vše vrátí do normálu.

Kluci seděli na náměstí u kašny.

„Ty Johne,“ zvolal George.

„No,“ odpověděl John.

„Věřil si tomu?“

John mírně zahýbal rameny. Sam nevěděl co říct, tak jen tiše koukali do stojaté vody v kašně. Slunce zapadalo za obzor a hoši čekali, že zítřejší den bude lepší. Jak sám pravý John: „Věřím na lepší zítřky.“

Bylo úterý ráno. Zásoby dnes nepřiletěli, nebylo pondělí a tak si kluci mohli přispat.  Malý Stuart kroužil už od časného rána po chodníku na svém kole. Zadíval se na střechu garáže. Divil se, že se kluci neopalují, když je tak hezky.

Kluci by těžko vstali, večer se převalovali na postelích, které pálili jak rozpálené uhlí.

„Necejtím tělo,“ prohodil rozespalí John.

„Možná jsme to s tím opalováním přehnali.“

George přišel k oknu.

To by mně zajímalo, jak vypadá hrošice. Ta musí být na uhel.    

Odrhnul závěs a podíval se ven. Hrošice ležela na lehátku. Smažila se jak sýr od restaurace z města. Nevzpomenu si bohužel, jak se jmenuje. To jí zachraňujou ty špeky, pomyslel si George. Zakryl závěs.

Bylo letní odpoledne a chlapci se schovávali před rozpáleným sluncem pod střechou garáže. Pili pomerančový djus, který dostali na příděl. První se napil George. Malé čůrky djusu stékaly po jeho popraskaných rtech. Jedna kapka sjela  až do jeho rozkroku. Zbarvení na jeho kalhotách bylo velice viditelné, tak že si toho všiml i malý Stuart.

„Hej Georgi ,“zvolal Stuart na kole.

Zastavil kolo a šel směrem k chlapcům.

„Ses pochcal, ne?“ukázal na George.

George se podíval na kalhoty a kapka od pomerančového djusu vypadalo opravdu jako…

„Hele Stue, začal. Neměl by sis hrát se svým kolem?„

„Vždyť už jdu pochcánku.“

Malý Stuart sedl na kolo a snažil se odjet. Byl v tom, ale zádrhel. Zatím co se Stuart bavil s Georgem  John přiběhl ke kolu a odmontoval mu přední kolo a schoval mu ho.

Malý Stuart šel ke klukům a pomalu natahoval.

„Kluci, vraťte mi ho.“

„Nebul,“ okřikl ho John.

„Nejdřív se ale omluvíš Georgoj.“

Malý Stuart přiklusal k Georgoj. „Promiň“

„Asi jsem blbě slyšel. Co, že jsi říkal?“

„Promiň, řekl Stuart.“

John hodil kolo na zem. Od té doby Malý Stuart chodil okolo nich a oslovoval je pěknými jmény. Například:Pánové, kluci…

 

„Zase sem vás dostal vy šmejďi“

John se díval do zrcátka a hlasitě se smál. Přejížděl přes železniční přejezd, který začal blikat červeně. Měl to přesně zjištěný, kdy jede vlak, tak aby se závora sklápěla přesně v tu dobu, když bude projíždět. Těžko říct, co by se stalo, kdyby se vlak spozďil.

Když přicházel domu, George ještě spal. Své uloupené věci schoval pod postel, lehl si. George ani nezpozoroval, že by někde John byl, ikdyž  podle toho jak se převaloval, tak se mu asi zdálo o hrošici. John hlasitě hýkal a řval něco v tom smyslu, ať utíkám. Asi po hodině hýkáni přestal a John v klidu usnul.

Po ránu se George cítil, jak znovuzrozený. Za to o Johnoj se to říct nedalo. Hýkání George, Johna tak unavilo, že vstáváni z postele, bylo těžké, ale ta další rána měla teprve přijít.

Ráno se nedělo nic zas tak zajímavého. Chlapci popíjeli na verandě kávu a pozorovali okolí sousedé, co vlastně dělají. Těžko se dalo říct, co vlastně dělají sousedé po ránu. Dělají to samé, popíjejí kávu a připravují se na další parný den, který je dnes čeká.

John držel v ruce kávu a koukal se na slunce. Maličké čurky potu sjížděli po jeho čelu.

„To zas bude pařák,“ otřel si čůrku potu do červeného trička.

„Bude, ale na garáž už nepolezeme,“odpověděl George.

„Copak nechceš vypadat jako hrošice?“zasmál se John.

„To teda fakt nechci,“George se napil kávy.

Venku se začal zvedat silný vítr, který bývá často od vojenských letadel. Chlapci si všimli, že cosi léta vzduchem. Za okamžik toho bylo na obloze viděno spousty. Nejdříve to vypadalo jako racci, kteří padají směrem k zemi. Zvědaví sousedé běželi až k prašné silnici. Někteří natahovali ruce, aby zjistili co to vlastně je. Byly to letáky, která vyhazovala s letadel Americká armáda. 

Lidi zachytávali červené letáky, jako by byly zásoby, které přicházejí každý měsíc od Americké Armády. Tentokrát to byla výzva od generála. Na červeném papíře bylo napsáno, že se hledá jistý fantom, který se objevuje v jejich skladištích s jídlem a tím okrádá i jiné lidi. Chlapci pomalu četli zprávu od generála, ale Johnoj bylo jasné, o koho jde.

Letáky lidi zas tak ani moc nezajímaly, i když odměna byla jídlo a par barelu benzínu, který se těžko shání.

Blížilo se odpoledne a teplota na teploměru začala stoupat směrem nahoru. George právě chystal oběd. Kuřecí maso, které dostali na příděl nebylo toho moc, ale na skromný oběd to stačilo. Georgoj bylo divné Johnovo chování. Stále chodil po pokoji a mluvil si pro sebe.

„Děje se něco?“ zeptal se George.

„Ne, nic.“

John se rýpal v jídle a nedalo se říct, že by se tvářil nějak nadšeně. George by z jeho chování nervozní.

„No, tak Johne, co ti je.“

„Ty letáky byli o mně.“

„O tobě? To snad ne, kolikrát sem ti říkat, ať se na to vysereš.“

„Víš, co ti teď hrozí.  Už tam nikdy nepůjdeš, slib to!“

„John přikývl hlavou.“

John si uvědomoval, že pokud tu zůstane, ohrozí kromě sebe i svého bratra. John tohle nemohl připustit, rozhodl se, že večer odjede někam, kde ho nikde nenajde a věděl přesně kam.

Pouště, které podle generála osídlují mutující lidé.  John, ale nevěřil, že je to pravda.

 

Druhý den ráno, bylo slyšet silné boucháni na dveře. Rozespalí George otevřel dveře. Dovnitř vběhli ozbrojení muži a začali prohledávat celý dům. George byl z toho rozrušený, vojáku se ptal, co se vlastně stalo. Jeden voják odpověděl, že hledají jeho bratra.

„Ale proč?“ zeptal se George.

„Několikrát se vloupal do našich skladů, kde kradl zásoby naší armádě.“

George vykoukl ven z okna. Auto bylo pryč. Byla to pro něj úleva, ale i pocit strachu.

 

John zastavil na místním odpočívadle, která byla kousek za městem. Tady už musím pěšky, uvědomoval si. Vzal baťoch, ve kterém měl zásoby od vojenské armády a vydal se směrem k poušti…

 

Tím to Johnova cesta končí, nenajde nic, pouze poušť a trosky z měst, co zbily po kruté válce. Armáda zatajila lidem pravdu, už jen proto, že pravda by byla strašná. Místo toho si vymysleli povídačku o stvůrách  kteří žijí v poušti. 

 

O pár měsíců najdou vojáci Johnovi věci v poušti. Johnovo tělo se nikdy nenajde.  John je prohlášen za mrtvého. Jeho tělo nebylo, ale stále nalezeno.

 

Pokud budou dál pokračovat války, tak z naší země nezbude nic.

 

---