Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O červeném, černě žíhaném kvítku jara.

24. 04. 2009

700

Autor

Poko

Jakási jarem zmutovaná próza, ale už jsem zase našel znaménka, tak se vše jistě vrátí do starých kolejí. Romance o ženě, mladém chlapci a dospělém muži, napsaná střídajícími se vhledy do vnímání hlavních hrdinů. Děkuji za jakýkoliv přínosný komentář.

U okna, nervozní těkání v tom paneláku, který se nyní zdá kusem masa prolezlým červy.
Oči bloudící mezi vchodem do domu a parkovištěm,
na něm malá holka opřená o koloběžku.
V mysli detaily tváře a doteku, který byl snad o zlomek vteřiny delší,
než aby byl prostý zájmu.
Za pár chvil překotný pozdrav, tázavé a jak se mu vždy zdá i posměšné oči.
Pohled vrhající o pár světů níže, kde to půjde snad jen s vírou v nevinnost.
Chvatné braní tašky s nákupem z jejích rukou.

Pracovní stůl.
Hotové i nehotové výrobky, pach továrny, sváření, rámus a kdesi uprostřed toho všeho
jeho ruce.
Vzdor vůči svému životu a okolí v těle i mysli.
Šeď a prázdnota dnů oproti žáru těch obarvených vlasů, kostýmu a
okamžikům, kdy ji nedovřenými dveřmi kanceláře zahlédl.

Spolužačky ze školy, krásné a veselé, ale bez čehosi, čím ho poutají ty rudé vlasy.
Podmračený výraz, chuť se za děvčaty rozeběhnout na volejbal,
vědomí bezmoci vklíněné do představy odpoledne stráveného u okna.
Hluboký nádech a výdech, který ho myšlenek na ni nezbavuje.

Pocit nenávisti k shrbené matce u plotny, který přehluší jen spásný chtíč, v němž se on tak rád ztrácí.
V jeho středu ona klidně stojící.
Její klidná nadvláda, která ho plní zuřivostí a žádostí. Představuje si,
jak ji bije,
jak zkrvavená
klečí před ním, ale pocit zadostiučení za pokoření, jež mu její sebevědomá krása působí,
se nedostavuje.

Třes z rozčilení a žádosti, její plný výstřih a prsty, které pomalu sjíždí po saku k minisukni,
za níž na okamžik mizí.
Pohled na ty posměšné oči, nyní na něho zkoumavě hledící.
Její prsty, které se pomalu vynořují z pod sukně, aby skončily v ústech, které je přeochotně olizují.

Pracovní nástroj na stole, tělo sevřené žádostí, pohled na její oči za nedovřenými dveřmi.
Zžírající představa šéfa, jeho sekretářky, jejich spojení.
Její na něho upřené oči kalící se vzrušením. Na stole prach, špína, šrouby a
jeho nenávistí a žádostí v pěst sevřené ruce.
Překotný krok ke dveřím kanceláře, které se před ním ale zavírají.

Závrať a její ruka, která ho tlačí do bytu, kde ho nutí si lehnout. Pach cizího žití, sešlapané boty
na kusu párajícího se koberce, prázdné ticho.
Kolena dopadající vahou celého těla, jeho poděšený vzlyk, křupnutí lámaného žebra, nehty zaryté,
nehty nesmyslně drásající, oči, které poprvé nejsou posměšné,
ale pouze nenávistné.

Ruce ušpiněné, ruce upracované, ruce plné jizev.
V nich bělostný papír s výpovědí.
Zavřené dveře kanceláře, kleště odhozené na podlahu, zuby zaťaté křivdou a pocitem nevěry.
Pocit zlomeného života, života směšně hozeného přes palubu krabičky prezervativů.
Vidina chladné lahve a rudý pruh ze života, kterému se teď bude už jen
s vyceněnými zuby vysmívat.

Rudé vlasy v natáčkách, nezaplacená složenka na stole, čekání a záclony pomalu
žloutnoucí cigaretovým kouřem.
Myšlenky na matku, hemoroidy a víkend,
který nevítán začíná.