Poslední valčík

,,Ale já vážně nemám co na sebe!´´

Práskla jsem dveřmi od skříně. Za tři hodiny měl začít bál a já stále nevyřešila, jaké šaty si vezmu.

,,To určitě není pravda...´´ chlácholila mě Hedvika.

,,Ale je! To je hrůza, mám tančit, ale žádné z mých šatů se k tomu nehodí! V žádných nebudu dostatečně přitažlivá. budu jen jedna ze služebnic, které nacvičily balet a druhý den si na mě nikdo nevzpomene. Nikdo...´´ Po tvářích mi začaly stékat slzy.

,,Víš, Hedo...já jsem se zamilovala. A dost mě to bolí. Protože tím nešťastníkem je princ. Začalo to, když nás navštívil jednou v kuchyni. Řekl, že ten salát, který jsem připravila já, je to nejlepší, co kdy ochutnal. A řekl vrchnímu kuchaři, ať mě povýší na vedoucí studené kuchyně. Velmi mě to překvapilo. Vlastně bych měla být šťastná. Ale mně to nestačí. Když ho vídám při hostinách, oslavách a turnajích, chci, aby se alespoň jednou podíval na mě a usmál se. A když to udělá, srdce se mi rozbuší, protože vím, že to je upřímný úsměv... Jenomže dnes, na plese ku příležitosti jeho dvacátých narozenin, si musí vybrat nevěstu, ajk velí tradice. Já vím, dnes už je to jen formalita, neboť se už od jeho dětského věku ví, že to bude hraběnka z Šeříkové říše...ale já si prostě přeji, aby si vybral mě a zatančil si se mnou. Klidně ať si mě vezme ďábel, ale přeji si, aby si mě vybral a učinil mě šťastnou!´´

,,Co tyhle zelené?´´ zeptala se mě Hedvika.

,,Hmm...zelená se ke mně nehodí.´´

,,Ale k tě tvým korálům ano.´´

Povzdychla jsem si.

,,Nebo si vezmi ty moje černobílé.´´

Vytřeštila jsem na Hedviku oči.

,,Ty mi dáváš svoje šaty?!´´

,,Půjč si, co chceš. Jsme přece přítelkyně.´´

Ozvalo se bouchání na dveře.

,,Dále!´´

Dovnitř vstoupil Marek.

,,Děvčata, již je čas! Běžte do předsálí, převlečete se na místě.´´

Marek zase rychle zmizel, ani za sebou nezavřel dveře.

,,Snad si tu choreografii nepokazím,´´ přála jsem si v duchu a udělala tři křížky.

Rychle jsem s Hedvikou doběhla na místo určení. tísnili se tam všichni dvořané. Na židlích určených pro čestné hosty seděly čtyři hraběnky. Do toho ruchu vstoupil z vedlejších dveří taneční mistr.

,,vážené urozené slečny hraběnky, vážení dvořané, jsme zde na závěrečné zkoušce přípravy plesu. Nyní prosím, aby na parket přišly velectěné dvořanky, které zatančí krátkou taneční variaci...´´

,,Dopředu pravá, dopředu levá...´´ opakovala jsem si v duchu kroky a mačkala se ve zmateném davu.

Seděl jsem ve své pracovně a pročítal její dopisy. Zrovna jsem držel ten, který psala, když nám bylo deset let.

,,Vážený princi, blahopřeji vám k vašemu svátku a zasílám vám perly ze Šeříkových dolů, to nejcenější, co naše říše má,´´ stálo v něm.

Povzdychl jsem si.

Byla to milá a příjemná dívka - o tom žádná. Naše rodiny se znaly už dost dlouho. V podstatě od raného dětství jsme spolu trávili volný čas. Ona byla jediným mým vrstevníkem v okolí. Pamatuji si na ty naše plodné diskuze. Byla mi duší blízká.

Jenomže teď, když se přiblížilo to dnešní osudné datum, jsem měl pocit, že ona to viděla jinak. Neříkám špatně nebo zle, to vůbec ne, ale prostě jinak.

,,Velmi se těším na ples, bude to pro nás oba velmi důležitá událost. Kdybyste jenviděl, kolik času trávím výběrem vhodného oblečení!´´

Věděl jsem, že po dnešku se jí sny možná rozplynou. Nebo že bych byl příliš ustaraný? Nevím, nejsem jako podkoní, který rozumí ženám. A možná, že právě to je chyba...

Ozvalo se ťukání na dveře.

,,Dále!´´ pokynul jsem.

Kdosi otevřel dveře a celá místnost se zalila teplem.

Sál byl krásně vyzdobený. V celé místnosti voněly tyčinky, svítily svíčky a tanečníci s tanečnicemi horlivě konverzovali.

Všichni jsme přesto byli nervózní a napjatě čekali na zahájení.

,,Otočka, krok, skok, dřep, otočka...´´ opakovala si stále dokola Violeta.

Do místnosti vstoupila královská rodina. Všichni jsme zatleskali.

Král si vzal slovo.

,,Tím to prohlašuji ples ke dvacátým narozeninám svého syna za zahájený.´´

Trylek. Akord d-moll. Vyrazila jsem.

Naše působivá taneční variace zaujala všechny přítomné v sále. Cítila jsem v sobě tu zdravou, nesobeckou pýchu. Jedním okem jsem pohlédla na Violetu. Tančila nádherně a moje šaty jí slušely.

Hudba dohrála a my jsme se seřadili do čtyřstupu. Teď přišla chvíle, která měla změnit život princi a jedné z nás.

Princ vstal a přistoupil k nám.

Tvářil se sebejistě. Procházel všemi řadami a usmíval se na všechny tanečnice. Když nás takto obešel všechny, obrátil se zpět a přistoupil k Violetě.

Poklekl před ní. Pomalu ji vzal za ruku.

,,Violeto...byla jste úžasná,´´ zašeptal.

V sále se ozvalo špitání.

,,To snad nemyslí vážně!´´ ,,Skandál! Přece si nevezme neurozenou!´´

Ale princ to přehlížel. Violeta zářila štěstím. Princ vstal, luskl prsty, hudba se rozezněla a my jsme vyklidili parket.

Dvořané nedokázali stále uvěřit svým očím. Hraběnky se tvářily znechuceně. Královský pár nedával najevo žádné emoce, nicméně pozorně sledoval situaci.

Princ a violeta skutečně tančili lehce a vznešeně. Cítila jsem u srdce hřejivý pocit. Tak přece to dokázala. Teď už bude šťastná.

,,Violeto,´´ zeptal se princ při tanci, ,,věříte, že toto je váš nejkrásnější tanec?´´

,,Ano,´´ přiznala se slzami v očích Violeta.

,,A Violeto,´´ pokračoval princ při otočce, ,,smím vás požádat, abyste se tsala mojí ženou?´´

Violeta se rozplakala.

,,Ano.´´

Prásk.

Světlo v sále zhaslo. Střepy z oken se rozlétly do všech stran. Všichni začali vřískat a panikařit.

,,Klid! Klid!´´ křičel komorník, ale nikdo ho neposlouchal.

,,Podejte mi křesadlo,´´ špitl komusi stojícímu vedle mě. Brzy se v sále rozhořel malý plamínek. Dav se uklidnil.

,,Jsou všichni v pořádku?´´ zeptal se komrník.

,,Kde je princ a Violeta?´´ ozval se kdosi.

Všichni se zmateně rozhlíželi. Ale princ s violetou skutečně zmizeli.

Celý sál propukl ve zmatek.

,,Únos! vražda!´´ ozývalo se z davu.

,,Ale prosím vás, uklidněte se! Někde být musí,´´ prohlásil komorník.

,, Jdu je najít,´´ vzkázal královskému páru a odešel ke dveřím. Rozběhla jsem se za ním.

Poté, co jsme vběhli na chodbu, zavřel za mnou dveře.

,,Děvče, obávám se, že jsi tu zbytečně,´´ řekl mi ustaraně.

,,Když se rozdělíme, najdeme je dřív,´´ oponovala jsem.

Komorník si povzdechl. ,,Co s tebou.´´

Vydala jsem se do levého křídla, komrník do rpavého. pohledala jsm všechny místnosti, ale nikde nebyli. Došla jsem k princově komnatě. Srazila jsem se tam s komorníkem.

,,Tohle je naše poslední možnost,´´ řekl a otevřel dveře.

Do nosu mě udeřil silný zápach. Oba jsme vstoupili dovnitř.

V pokoji bylo mrtvolné ticho a strašidelná tma. Na posteli leželo čísi tělo.

,,Zapalte svíčku,´´ požádal mě komorník.

Učinila jsem. Hrůzou jsem vykřikla z toho, co jsem zahlédla.

V kaluži krve tam ležel pronc. Někdo mu vyrval srdce. Jeho nahé tělo bylo beznadějně mrtvé.

,,Kde je Violeta?!´´ ptal se zděšeně komorník.

,,Pane komorníku,´´ povídala jsem roztřeseným hlasem, ,,myslím, že Violeta se právě provdala.´´