Krvavá mince

Krvavá mince

                                                                       I. Jitka

„Dnes nebo nikdy,“ říká můj vnitřní hlas. „Musím to zkusit, nebo ji navždy ztratím“, i to se mi honí v hlavě. Je prostě úžasná. Chytrá, milá, oduševnělá, krásná. Taková, o jaké jsem vždy snila. Žena, která se stala součástí mého osamělého života. Žena, která vyplňuje mé sny.

Už je tu. Přichází s tím svým nádherným úsměvem.
 „Ahoj Jitko, omlouvám se za malé zpoždění, ale ještě jsem musela pověsit prádlo.“
Všechno ve mně jásá, mé srdce bije na poplach, tak ji tu mám. Jen pro sebe. Tu dokonalou bytost.

Vyndává na kuchyňskou linku růžové víno, perlivou vodu a několik kousků mého oblíbeného sýra.
 „Ty jsi ale blázínek, proč toho tolik nosíš?“ ptám se trochu přiškrceným hlasem. Tolik ji miluju, že ztrácím pokaždé dech, když tu tak stojí a dívá se na mě.
„Dáš si kávu, Renato?“ pokládám raději další otázku, abych zakryla své vzrušení.
„Jasně, udělej tu dobrou. Vždyť víš, jakou mám ráda.“

Ještě abych nevěděla. Pamatuji si do detailu vše, co máš ráda, honí se mi hlavou. Už točím vodu do konvice a stavím na kávu.
„Tak si zatím sedni k televizi, mám pro tebe připravený jeden ze svých oblíbených filmů,“ říkám veselým hlasem nahlas. Připravuji kávu do hrníčků a sklenky na víno a na vodu. Naše oblíbené pití. Růžové víno.

„Už jsem u tebe,“ halekám cestou. Stavím na stůl dva hrníčky, ze kterých se line opojná vůně čerstvé kávy. Sedám si vedle ženy, která způsobila rozruch v mé poklidné samotě. Cítím její něžnou vůni. Beru do ruky ovladač a pouštím svůj oblíbený film. Je to sladkobolný příběh o lesbické lásce. Sledujeme mlčky film, občas něco prohodíme. Ještě že znám ten příběh nazpaměť, neboť mě cele pohlcuje blízká přítomnost Renaty.

„Otevřu víno a nakrájím sýry,“ prohodím, zvedaje se a jdu směrem ke kuchyni.
„Počkej, pomohu ti“, zvedá se i Renata a jde za mnou. Stopla jsem film, abychom nepřišly ani o kousíček té skvělé podívané. Vývrtkou otevřu víno a už nalévám skleničky po okraj.
Renata zatím krájí sýry a úhledně je rovná spolu s rajčaty a olivami na velký tác. Odneseme vše zpět do pokoje a znovu se ponoříme do děje na obrazovce. Popíjíme lahodné víno, zaléváme ho perlivou vodou a cpeme se sýrem.

Najednou mám strach, zda to dokážu. Film se blíží ke konci a já jsem plná neklidu. Podívám se vedle sebe na Renatu a naše oči se střetnou. Vidím v jejích očích nevyřčenou otázku a zmatek. Pomalu se přibližuji k jejímu obličeji zcela ovládaná dlouho potlačovanou touhou. Už jsem až u ní. Cítím její dech. Přitisknu svá ústa na její. Cítím slabý náznak ucuknutí.

 „Jitko, to nemůžeme,“ slyším slova, která plynou z jejích úst.
 „Proč bychom nemohly?“, tážu se vzrušeným hlasem. A znovu se pokouším ji políbit. Vím, že teď mě nemůže nic zastavit. Líbám tu okouzlující bytost a lehce zvládám její odpor. Pokládám ji na sedačku a nevnímám nic, jen spalující touhu v mém těle. Snaží se vyprostit z mého sevření, ale nedávám jí sebemenší šanci. Musím jí dokázat, jak to bude krásné.
 „Ne, prosím tě, ne,“ vzlyká Renata a odvrací hlavu od mých polibků.
„Neboj, bude se ti to líbit,“ šeptám a hladím její plná ňadra. „Jsi tak krásná,“ mluvím k ní a rozpínám její nadýchanou halenku. Vykoukne na mě něžně růžová krajková podprsenka, která je tak průhledná, že neschová nic ze  vzrušující krásy jejích sněhobílých prsou.

Vzpomenu si, že na stole je nůž na krájení sýrů. Natáhnu se rukou po něm a jedním říznutím zbavím Renatu podprsenky. Jednou rukou přidržuji zpěčující se ženu a druhou hladím její prsa a líbám. Ale co říkají její ústa, se mi vůbec nelíbí.
„Pusť mě, já nechci, pusť mě, tohle jsem nikdy nechtěla. Jsem na chlapy, víš…Pusť mě, je to hnusné až hrůza, už mě tu v životě neuvidíš….ty …. lesbo!“

Tato její slova rázem změnila mou touhu v ukrutnou nenávist.
„Takhle mi říkat nebudeš,“ pronáším mrazivým hlasem. Popadnu polštář a zacpu s ním její ústa. Brání se, kope nohama a mává rukama. Podaří se jí vzít do ruky nůž, kterým jsem ji zbavila podprsenky. Mává s ním naslepo kolem sebe, snažím se jí ho vyrvat, ale tím slábne má síla držet polštář na jejích ústech.
„Tak to ne, holčičko, tohle jsme si nedomluvily, bodat do mě nebudeš,“ syčím na ni skrze zuby. Pereme se o nůž a najednou vidím, že ostří čepele zajelo do Renatiny dlaně. Vykřikla bolestí. Drásá mi to uši. Přitisknu polštář více na její ústa. Držím a nepustím.

Najednou je tu strašné ticho. Z pod polštáře se už neozývá nic, žádné kopání ani mávání. Mám najednou vyschlo v krku. Pomalu sundávám polštář z toho milovaného obličeje. Zírají na mě dvě vytřeštěné zelené oči bez kousku života. Najednou přicházím k rozumu a nechápu, co jsem to vlastně udělala. „Vždyť ty jsi ji zabila,“ vkrádá se mi do mozku nejstrašnější věta, která tam kdy byla. Nevím, co mám dělat. Ovšem převažující pud sebezáchovy radí, že bych se měla zbavit těla, pokud nechci strávit příštích 20 let ve vězení.

Nebude to sice jednoduché, ale v můj prospěch hovoří to, že už je skoro půlnoc. Horečně přemýšlím, kam s ní. Napadá mě spousta možností, ale zavrhuji jednu po druhé. A najednou už vím, kde jí bude nejlépe. Zakopu ji na své zahradě, vzadu, pod letitým modřínem.

Nikdy by mě nenapadlo, jak těžké může být bezvládné tělo. Musím jej odvléci až k zadnímu vchodu, který není vidět z ulice a vede přímo do zahrady. Nechám mrtvou lásku ležet za dveřmi a vydávám se sama do bezměsíčné temné noci. Cestou vezmu v zahradním domku rýč a lopatu. Začínám kopat, ale není to vůbec snadné. Zdá se, že navzdory pokročilému jaru je země ještě stále ztuhlá. Ale vím, že nemohu přestat. Musím to stihnout do svítání.

 Cítím, jak mi po zádech a po obličeji stéká pot. Rýč pod vahou mé nohy ukrajuje stejnoměrné kousky vlhké zeminy. Pomalu propadám panice, že to nezvládnu. Přepadá mě nesmírná únava a smutek. Doléhá na mě hrůznost mého neuváženého činu. Ale jáma se zdá být již dostatečně velká. Vyhazuji lopatou poslední zryté kusy a běžím pro tu, která mě už nikdy neopustí.

Držím Renatino tělo podpaždí a táhnu směrem k vykopanému hrobu.
„Sbohem, nejdražší,“ loučím se s ní a shodím ji do temné díry. Nabírám hlínu na lopatu a zahazuji ty dlouhé, světlé vlasy. Už je dílo dokonáno, ale zbyla mi spousta hlíny. Kam s ní? Dojdu pro pytle a schovám hlínu do sklepa. Ještě pořádně ušlapat zeminu, pod kterou leží Renata a vrátit tam drny trávy, které jsem prozřetelně schovala na zamaskování stop.

Doma mě čeká ještě spousta práce. Uklidit spoušť po našem zápase, umýt nádobí a zlikvidovat Renatin kabátek a boty. „Hodím to cestou do práce někam do popelnice,“ dostanu spásný nápad. Ještě vydrhnu sama sebe a vypiju při tom spoustu kávy. Musím v práci normálně fungovat.

V práci nemám stání. Jsem tak unavená a vystrašená. Ale nikdo nesmí nic poznat. Najednou mi zvoní na stole telefon. Na tom není nic neobvyklého, ovšem dnes mi při každém jeho zazvonění ztuhne všechno svalstvo.
„Dobrý den, tady Eduard Bálek, přítel Renaty Sobotkové,“ ozývá se na druhé straně. „Renata včera nedorazila domů a říkala mi, že jde večer k vám, můžete mi pomoci?“

„Včera ke mně Renata vůbec nepřišla, nevím, co se stalo. Zkoušela jsem jí volat, ale nebrala telefon,“ slyším se mluvit přiškrceným hlasem. „Ráda bych vám pomohla, ale nevím jak.“

„Děkuji, zkusím obvolat další známé, nashledanou.“ Ani neodpovím a pokládám telefon. Už je to tady. To mě mohlo napadnout, že ji začnou hned hledat. Tak přítel, nikdy mi o něm nevyprávěla, zrádkyně.

Cestou z práce skoro běžím domů. Rychle se jdu podívat na zahradu. Na první pohled by nemusel nikdo nic poznat, uklidňuji sama sebe. Uvařím si kávu a kouřím jednu cigaretu za druhou. Ten letitý zlozvyk. Ale teď mi pomáhá najít ztracenou rovnováhu.

Zvonek u dveří. Musím jít otevřít, neboť svítím v kuchyni. Za dveřmi stojí neznámý muž s krátkými hnědými vlasy a za ním muž v uniformě. Policie!

„Dobrý večer, dopoledne jsem s vámi mluvil telefonem, jsem Eduard Bálek,“ představuje se muž se strhaným výrazem v obličeji. „Volal jsem všem možným Renatiným známým a bez úspěchu. Ovšem dvě její kamarádky mi řekly, že se opravdu chystala k vám.“
Dívám se na něho a snažím se zachovat si chladnou hlavu.

„Ale tady opravdu nebyla, proč bych vám měla lhát?“
Ruku mi podává i muž v uniformě.
„Dobrý den, paní Linhartová, můžeme jít dále?“
„Samozřejmě,“ říkám a pouštím je dále. „Dáte si kávu?“ ptám se.
„Ano, to byste byla velice laskavá,“ říká Renatin přítel.

Sedíme u stolu a popíjíme kávu. Nevím, jak dalece dobře zvládám svou nervozitu, ale naše konverzace spočívá v probírání našeho přátelství s Renatou. Káva je dopita a oba muži odcházejí. Snad jsem odpovídala dobře, snad je to jejich poslední návštěva. Úplně vyčerpaná uléhám do postele, ale spánek nepřichází. Jen k ránu usnu trhavým, mělkým spánkem.

V práci cítím únavu z probdělých dvou nocí a těším se, až vypadnu. Doma si dám pár hltů becherovky přímo z lahve, když znovu slyším domovní zvonek. Tentokrát je návštěvníků více.
„Dobrý den, máme povolení k domovní prohlídce,“ mává mi před očima lejstrem policajt z předešlého dne. Pouštím beze slova několik uniformovaných mužů do svého domu. „Prosím,“ říkám. „Nemám co skrývat,“ neboť jsem přesvědčena, že nemohou nic najít. Mlčky přihlížím jejich zevrubné prohlídce a drancování mého domova.

„Něco jsem našel,“ křičí jeden muž z obývacího pokoje. Všichni se k němu seběhnou. A během chvilky jsou u mě.
„Můžete nám říci, co je to?“ ptá se ten, co je u mě již podruhé.
„Co já vím, nějaká stará mince,“ odpovídám.
„A na té minci je krev,“ říká muž zákona.

„Já opravdu nevím, kde se tu ta mince vzala, vždyť musí být strašně stará,“ říkám hledíc na prazvláštní peníz.
 „Půjdete s námi, musíme zjistit, čí je to krev,“ a čekají, než se připravím na cestu. Je mi bídně. Mám strach. A navíc opravdu nechápu, jak se tu ta věcička objevila.

Čekání na stanici je děsivé.
„Paní Linhartová, už to víme. Krev na minci patří slečně Sobotkové, asi nám budete mít co vysvětlovat!“ mluví na mě můj již skoro známý policista.
„Ale já vám nemám co říci,“ odpovím upíraje oči na špičky jeho bot.

 A dál už je vše jak v děsivém snu. Jedeme zpět ke mně domů, znovu prohlídka. A už jdou i na zahradu. A pod svěže zeleným modřínem vykopávají Renatino tělo.

II. Renata

Protahuji se slastně v posteli. „Jů, to je ale hodin. Slíbila jsem Jitce, že k ní dnes na chvíli zaskočím,“ sedám si vedle Eduarda na posteli.
„Nechoď, ještě chvíli budeme spolu pod peřinou,“ odvětí prosebným hlasem muž vedle mě. „Ale Edíku, vždyť nám nic neuteče,“ mluvím k němu chlácholivě. „A já nerada porušuji sliby,“ a políbím ho na smyslná ústa.

Odhodím peřinu a vyskočím z postele. Namířím si to do koupelny a nechám po svém těle stékat kapky vlažné vody. Miláček Eduard. Moc ho miluju. Vzpomínám ve sprše na jeho něžné dotyky. A už je tu a dívá se na mě.
„Renato, něco pro tebe mám, počkám na tebe v kuchyni“, mrká na mě spikleneckým úsměvem.
„Dobře, jsem děsně napnutá,“ říkám a dodávám: „Ale teď jsi mi dal víc, než jsem kdy doufala mít. Je to s tebou tak nádherné.“ Usmál se na mě tím svým všechápajícím úsměvem a odešel.

„Už jsem tu.“ Sedám si na židli a dychtivě se na něho dívám.
„Zavři oči a nastav dlaň,“ povídá. A už mi do ruky padá něco malého, studeného a docela lehkého.
„Už se mohu podívat?“ ptám se napjatě.
„Ano,“ odvětí.
Otevřu oči a vidím starou minci.
„Ta je ale krásná, jak je stará?“ ptám se svého přítele.
„Je jí více než 500 let.“
Napětím ani nedýchám. Takové stáří.
„A ta mince je opravdu moje?“ nevěřícně upírám své oči do Eduardových.
 „Jistě, ta už je jen tvoje,“ odpoví s úsměvem.
„Moc děkuji,“ a políbím sběratele starých mincí na tvář. „Ale teď už budu muset opravdu jít,“ dodávám a zasunuji minci do kapsičky svých kalhot. „Vezmu si ji s sebou pro štěstí,“ a mrknu na Edíka.
 „Spíš na ochranu, vždyť víš, co se o Jitce říká,“ praví s pohrdavým výrazem na tváři.
„Prosím tě, lidi toho napovídají. Co je na tom, že žije sama, vždyť není jediná. A navíc, je milá a udělala by pro mě první poslední,“ obhajuji svou kamarádku.
 „No právě proto,“ zakončí rozhovor Eduard.

Ale to už vyrážím na cestu. Cestou se ještě zastavím v obchodě pro naše oblíbené pití a sýry. Stejně už budu mít zpoždění.

V kapse kalhot mě hřeje středověká mince. Občas na ni cestou sáhnu. Fascinuje mě její stáří. Ale to už jsem u Jitky a zvoním. Bydlí na konci ulice u lesa. Mám trochu strach stát tam tak sama u vrátek. Ale Jitka už otvírá. Vítáme se a vymlouvám se na prádlo, které jsem musela neodkladně pověsit.

Sedím v obýváku a čekám na slíbenou kávu. Už je tu.
„Podíváme se na film, jo?“ ptá se vesele má kamarádka.
„Jasně,“ povídám a pohodlně se uvelebuji na sedačce. Jitka si sedá vedle mě. Možná až nebezpečně blízko. „Prosím tě, nebuď hned paranoidní,“ napomínám sama sebe a snažím se soustředit na film. Je to příběh o lásce dvou starých žen, které spolu žijí už čtyřicet let a jedna z nich umírá. Je to dojemné a nijak mě to neznepokojuje. Jsem v těchto věcech velmi tolerantní.

Během filmu se pustíme i do růžového vína a sýrů. Nejsem už ale ve své kůži. Cítím, jak se na mě Jitka dívá. Najednou se její obličej přibližuje k mému a já nevím v první chvíli co dělat. Už mě líbá. Je mi to krajně nepříjemné. Snažím se ji něžně odstrčit a slovně vymluvit její jednání. Mám ji moc ráda a nechci ji ublížit, ovšem v tomhle nemíním pokračovat.

Najednou tu ležím s rozepnutou halenkou a nejsem schopna situaci zvládat. Dělá se mi fyzicky nevolno z Jitčina počínání. Nůž, panebože, vždyť ona má v ruce nůž! Jsem oněmělá hrůzou. Nůž strčí pod mou podprsenku a rozetne ji vedví. To už je na mě příliš.

Vykřiknu na ni slova, která mě bolí při vědomí, že je říkám nejlepší ženě, jakou jsem kdy potkala. Po jejich vyřčení vidím v Jitčiných očích nenávist. Najednou mám na svém obličeji polštář a dusím se. Šátrám rukou po sedačce a narazím na nůž. Vezmu ho do ruky a naslepo bodám kolem sebe. Jitce se podaří mi ho vyrvat, ale ještě jednou po něm hmátnu. Bodavá bolest projede až do mé paže. Ruka mi klesne zpět na sedačku a polštář znovu znemožní mým plicím nabírat vzduch. Naposledy sáhnu do své kapsy a ucítím minci……