STUDIE VNITŘNÍHO JEDNÁNÍ

Zamýšlel jsem se nad svým vlastním jednáním. Co se mi honí hlavou když jdu ulicí. Koho sleduji, co si uvědomuji. Myslím na sebe, nebo na ty ostatní? Jak jsem tak chodil, čím dál víc mi připadalo, že se na nikoho jiného dívat nemusím, nikoho jiného poslouchat nemusím. Je to moje svobodná vůle. Dělat, co dělat chci. Odkryl jsem svoje zaběhnuté vzorce a nestačil se divit jak nesmyslné často jsou. Jak mi brání dosáhnout štěstí. I tak jsem se ale cítil spokojený, psal jsem si svoje verše, maloval akty. Jednoho dne jsem ale zavítal na výstavu Motion Picture Andy Warhola. Předem musím dodat, že jsem tam šel kvůli Edie S. A ta mě taky nakonec přivedla k tomu něco víc. Sledoval jsem její odhadem čtyřminutový screen test pořád dokola, nemoha se nabažit její krásné tváře. Zezačátku jsem si myslel že se směje. Byl jsem o tom skálopevně přesvědčený. Dokonce jsem svůj postoj v hádce s jedním kamarádem hájil. Až asi po hodině sledování té stále stejné tváře, jsem ji náhle začal vidět jinak. Všiml jsem si jemného klepání, slz v očích, nervozity. Ten film byl pořád stejný, nikdo ho nevyměnil, jen já se na něj začal dívat jinak. Nevím jak se to stalo, v tu chvíli mě ale napadlo, je tu něco víc. Nejde jen o to popisovat ve verších těla výstředních dam. Zároveň s tím je nutné jim dát duši, hloubku, rozměr jejich osobnosti. To jsem opomíjel celou tu dobu, proto se mi vždy mé postavy zdály jaksi neúplné. Zanedbával jsem psychologii. Připadal jsem si jako malý kluk. Jako školák, který zjistil, že matematika není jen o sčítání a odčítání, ale že je tu i násobení, dělení, zlomky, mocniny, odmocniny, jednoho dne možná derivace a integrály. Ptal jsem se sám sebe, proč jsem to neviděl hned? Copak mě moje oči šálí? A jestli ano, tak proč náhle přestaly? Ne, očima to být nemohlo. A tak jsem pronikl dál, na úroveň procesů, které zužují můj svět, ke lžím které mi jej ztěžují. Rozhodl jsem se minimalizovat vnější prostředí na park a lidi chodící okolo. Současně s tím jsem se rozhodl věnovat větší část své pozornosti tomu jak se chovám v tomto prostředí. Chce se mi říci, že celý tento krátký příběh je určitá studie chování jednoho jedince. Zachytit hloubku je nesnadné. Jak si ji představit? Jako emoce jiné kvality? Či dokonce úplně nové emoce. Nebo jen lásku? Nevím. Jisté mi připadalo, že můj vnitřní svět se mi po střípkách zobrazuje v jednotlivých situacích mého života. A tak jsem jednu vybral. Mě asi nejbližší a zároveň nejvzdálenější. Kontakt s ženou, která mě zaujme. V této situaci se mi, ač neradi, zjevují moje bloky, moje omezení. Já je tak mohu pojmenovat a pro příště se vyvarovat jejich použití. Co bych chtěl ještě dodat, na konci tohoto výzkumu, kdy mělo dojít na popsání samotného kontaktu jsem byl bezradný. Co si pamatuji jsem neoslovil dívku která by mě skutečně imponovala. A co se nastalo. Náhoda nebo osud, potkal jsem ve vlaku dívku, studentku umění, která měla placku a já ji oslovil. To byla ta nejlepší možná inspirace pro konec tohoto krátkého zamyšlení.

SETKÁNÍ
13/2/09
Byl to jeden z těch krásných zimních dnů. Sníh který minulou noc pocukroval parky se nyní třpytil v ostrých paprscích dopoledního slunce. Zářilo s takovou intenzitou že jste si museli rozepnout kabát aby jste se nezpotili. Obloha bez mráčku naznačovala že se nemusíme bát změny. Šel jsem po asfaltové cestě široké asi dva metry. Lemovaly ji vyšší stromy, jelikož nejsem znalec neřeknu vám jaké, nicméně vypadaly staré a byly listnaté. Samozřejmě v této roční době své listy pozbyly. Vedle cesty se na obou stranách rozprostíral park. Držel jsem se na pravé straně chodníku. Tak je to zaběhnuté, tak všichni chodí. Po mé straně se park táhl asi dvě sta metrů. Potom následovaly další stromy, víc jsem už neviděl. Na druhé straně přecházel park v dětské hřiště s prolézačkami ze dřeva, plastovými skluzavkami a pískovištěm nejméně pro deset dětí. Nechyběly ani houpačky. Vše tak příjemně rozeseté, že jsem neodolal a chvíli jsem si to prohlížel. Kousek za hřištěm park končil a nahrazovala ho silnice. Samotná cesta se vinula až na dva menší zákruty rovně. Sníh někdo odklidil, přesto bylo lepší dávat si pozor, sem tam se objevil pod chodidly led. Lavičky se od té doby co jsem tudy šel poprvé vůbec nezměnily. Ošuntělé, konstrukce železná, na ní přišroubovaná dřevěná prkna. Abych jim ale jen nespílal, tvar konstrukce se mi zdál velice vznešený. Sloh asi neurčím, ale jistě si s tím dal řemeslník pěknou práci. Vidět je čerstvě instalované musel být zážitek. Posedávali na nich různá individua. Většinou jsem se na ně nedíval. A to asi také proto, že tihle lidé tu většinou sedí celý den, jsou ošuntělejší než sami lavičky a navíc někteří vypadají nebezpečně. Možná je to jen můj zaběhlý předsudek, který mě omezuje, na druhou stranu zase šetří můj pohled pro udýchané krásky. Protože ty na těch lavičkách nesedí nikdy. Pod lavičkami byl nametený sníh, hned za nimi se vinul obrubník.

Míjel jsem všelijaké osoby. Muž pokyvující hlavou ze strany na stranu se potácel přede mnou. Na sobě měl obnošený kabát tmavě hnědé barvy. K němu mu víc jak ideálně ladily farmářské boty. No a o jeho upachtěných kalhotách, barvy kterou jsem si nezařadil, ani nemluvě. Jeho tmavě hnědé vlasy se splétaly do chomáčů a já nebyl sto určit, zda se jedná o zanedbanost, nebo je to úmysl. Jak jsem ho předcházel, nedalo mi než se na něho podívat. „Neslušné,“ pomyslel jsem si. Možná, jenže mě tak moc zajímalo, jestli je to opravdu opilec, jak jsem se domníval. Nadšený možným potvrzením své teorie jsem ani nestačil zaregistrovat hlasitou muziku co ho obklopovala. Předcházeje ho jsem se nenápadně ohlédl. Opatrnost ale nebyla na místě, ani si mě nevšiml. Místo toho dále házel hlavou a navíc si něco potichu prozpěvoval. Opět jsem se šíleně spletl. V duchu jsem se tomu člověku omlouval. Zase jsem dal na svoje předsudky, káral jsem se. Ne, dost! Je na čase se začít zajímat sám o sebe. Opustil jsem toho spokojeného chlapíka, sám nespokojený. Asi si ani neuvědomil, co jeho přítomnost na tomto místě v tuto dobu znamenala pro mě. Ne, nemohl, ani si mě nevšiml, přitom dalece ovlivnil moji vlastní náladu. Huboval jsem, co je mi do něj, nic přeci. Ano. Nic.

Slečna s fialovým baretem se řítila proti mně. Sledoval jsem jak jí nadskakují trojky ukryté pod vlnitým svetrem černé barvy. Vrhla na mě uspěchaný pohled. Neuhnul jsem, proč, jen jsem se jí místo na prsa začal dívat do obličeje. Obličej tuctový, tedy takový, který se přesně hodí pro tento typ ženy. Vnady, zadek, ale v očích žádný šmrnc, ve tváři chybí roztomilost. Přesto jsem si ji dokázal představit opřenou o stůl. Ne, kdyby řekla ano, rozhodně bych neodmítl. Blondýna mi zmizela z očí a její místo nahradila bruneta. Stylově oblečená. Hned mě zaujala její malá očka. Kudrnaté vlasy jí zčásti zakrývala módní čepice tmavě fialové barvy. Oči upřené před sebe. Nepovažovala za nutné se na mě jedinkrát podívat. Malý nos, na tváři pár pih. Mohl bych je doma malovat, napadlo mě. Říká se tomu cit pro detail, já ho jistě mám. Vlastně asi ho máme všichni, jen každý v trochu jiném směru. Realita je tu pro nás pro všechny stejná, přesto ji každý vidíme jinak. Z toho důvodu není nijak překvapivé, že tutéž událost popíší svědkové odlišně. Já píšu jen svůj pohled, neptám se jestli je správný, protože jiný ani být nemůže, pro mě. Tak ta bruneta s černou sukní měla pro změnu prsa velice malá. Tak to ale většinou je, když už poznáte slečnu s hezkým obličejem, je více jak jisté že na ostatních partiích jí bůh ubral. Ne vždy, zadeček bývá sice malý, nicméně krásně tvarovaný. U téhle jsem se mohl jen domnívat. Jenže k čemu mi jsou domněnky? Pokud něco chci, musí to být hmatatelné. Jistě bych se jí mohl zeptat. Jenže z mé strany takovéhle otázky nepřicházely v úvahu. Nejdříve bych se zadrhl, pak vytuhl a nakonec bych celý zčervenal. Ne. Opustil jsem úvahy o rozmazlování téhle slečny někde při svíčkách. Na druhou stranu její štíhlé nohy svázané v punčochách tmavé barvy se mi zdáli více jak přitažlivé. Mohla by dělat modelku. Navíc se nesla celkem vznešeně, i když to nebylo nic proti té za ní. Vysoká odbarvená blondýna. Vlasy kousek pod ramena. Na hlavě neměla nic, jak se kroutila v bokách, vlasy jí lítaly ze strany na stranu. Teda nejen ony. Už jsem tu ten typ zmínil. S jejím vybavením bych se ani nedivil, kdyby už několikrát pózovala pro fotografy. Mě se ale zdála nezajímavá. Vysoké podpatky, černé oblečení, širší boky, spíše plnoštíhlá, to vše jen nahrává úspěchu. Jenže je tu ve hře ještě něco, čeho jsem se zatím vážněji nedotkl, je tu osobnost.

Muž s kufříkem v jedné ruce a mobilem přiloženým u pravého ucha v druhé mě minul nalevo. Dobře padnoucí sako je v této branži asi samozřejmostí, přesto mě překvapilo jak dobře v něm někteří lidé vypadají. Kráčel, ne šel, on opravdu kráčel a to tak, jako by měl vše spočítané. Každá krok naplánovaný, svižný, ale ne ukvapený. Ani dlouhý ani krátký. Hlavu hrdě vzpřímenou. Pohled upřený do dálky. Neměl jsem tu čest se s ním setkat. S tím pohledem. I když na druhou stranu si myslím že to tak bylo asi i lepší. Neměl bych si s ním totiž co říct. Tento typ lidí je mému chápání tak dalece vzdálen, jako snad žádný jiný. I sebevraha jsem sto pochopit. Ale tihle jsou mi z neznámého důvodu nepříjemní. Neměl jsem čas o tom zatím přemýšlet, neřeším to a styk s nimi minimalizuji. Tak tedy tento pán ve stříbrném obleku s červenou kravatou, z které byl vidět jen malý cíp, mě také minul. Zbyl po něm jen závan.

Musíte si myslet že jsme již ušli několik set metrů a uběhlo přinejmenším deset minut. Ani jedno není pravda, udělal jsem pár kroků, čas se změnil maximálně o minutu. A přesto se již odehrálo tolik. Vlastně navenek nic.

Další kdo si vysloužil moji pozornost byl nejspíše nějaký student. Obroučkové brýle mu umožňovali vidět a zároveň mu dodávaly takový ten nádech potenciálního génia. Studuje jadernou fyziku nebo „jen“ teorii černých děr? Nic z toho jsem nikdy nechápal a ani jsem necítil potřebu to nějak měnit. Navíc matematiku jsem vždycky nenáviděl. Taky jsem v sobě odhaloval tendenci se těmto „intelektuálům“ smát. Kým byli opravdu jsem často ani nevěděl. A když mi někdo z nich, koho jsem náhodou vídal, pustil rokovou kapelu, divil jsem se. Čemu? Že tohle on poslouchá. Zarazil jsem se a opět si řekl, proč ho soudíš, když ani nevíš jaký opravdu je? Samozřejmě že jsem nepřestal, je to moc silný zvyk. Vidím ho na ulici a udělá mi to radost. Zase se někomu vysmát, jenže sám sobě tím rozhodně nepomůžu. A jemu? Jemu to může být fuk. Ale zpět k tomu inteligentovi. Šel kousek přede mnou tím jejich typickým nedefinovatelným krokem. Jestli si to propočítávají? Taková kravina může napadnout mě. Ano, jen mě, který koukám všude kolem sebe, ale když dojde na mě samého, radši uteču. Měl na sobě manšestrové kalhoty laděné do béžové, na nich modrou zimní bundu a navrch čepici, pruhovanou. Na nohách botasky, dost ošuntělé.

Zrychlil jsem abych ho nemusel více sledovat. To jsem si ale naběhl, proti mně se odnikud vyrojily dvě mladé slečny s kufry na kolečkách. Měl jsem co dělat abych se jim vyhnul. Vesele se bavili. Jejích rozzářené obličeje libovaly mému pohledu. Konečně něco, světlo uprostřed masy všednosti. Všednosti? Jistě že ne, co rozličných charakterů jsem již popsal! Kolik osob jsem se namáhal přiblížit.

Ta napravo měla na sobě pruhovanou zimní bundu. Černo-bílou. Doplňovali ji černé džíny a bílé botasky. Vlasy měla hodně tmavé, oči též. Smála se a v jejím obličeji se prolínala vážnost s dětskou hravostí. Jak s tou by se asi laškovalo. Vtáhla mě naprosto do děje. Bezprostřední, a to se na mě ani nepodívala. Sledovala neustále svojí družku, které se po obličeji přelévaly vlny nekontrolovaného smíchu. Dolíčky na jejích pihatých tvářích se prohlubovaly jak ji její přítelkyně ještě více rozesmívala. Tato nalevo jdoucí, samozřejmě z mého pohledu, měla světlejší vlasy, kudrnaté, ne ale přirozeně. Velké modro-šedé oči se jí leskly slzami smíchu. Prostředkem mezi očima se dolů táhl malý nos. Úzký, stejně jako její rty. Otvíraly se a zase zavíraly jak argumentovala. Kdybych odezíral i slova asi bych se dozvěděl více, já však tuto schopnost nikdy nerozvíjel. Drobný obličej vzadu zakončovalo po každé straně jedno malé ouško. Na obou se houpala velká kruhová náušnice. Uši druhé ze společnic částečně zakrývala černá čepice. Ale zpět k té nalevo. Měla na sobě kostičkovanou bundu. K mému překvapení, taky černo-bílou. Není divu že si ty dvě tak bezvadně rozumějí. K tomu modré oprané džíny. Botasky jsem si předem domyslel a nestřelil jsem mimo. Dvě kamarádky a jejich nádherné úsměvy. Jak by se asi chovaly odděleny od sebe? Nevím ani proč si pokládám takové nesmyslné otázky. Stačilo mě ještě napadnout kam asi cestují. Pak jejich kufry minuly moje oči. Neohlížel jsem se.

Udivil mě muž s velkými sluchátky na uších. Nebyly to ty, jež jsem před chvilkou viděl, tohle byly skutečně ty velké do kterých se schovají celé uši. Měl velký nos, pod kterým vyrůstalo strniště. Úzké rty se pohybovaly v náznaku zpěvu. Mohlo mu být něco přes třicet. Modré oči a nakrátko střižené vlasy způsobily že jsem přemýšlel i o fotbalistovi. Jenže podle těch sluchátek jím nejspíše nebyl. A nebo jo a já se mýlil, jako již mnohokrát. Ale co na tom. Měl atletický krok i postavu. Zimní bunda se nezdála být ani moc tlustá, spíše to vypadalo jako by na sobě měl lehkou bundičku na letní zápas. K tomu jak jinak než šusťákové kalhoty, značkové musím podotknout. Moc bych nedal za to, že i ty jeho boty byly značka. Bohužel jsem si to již nestačil ověřit, doslova okolo mě prolétl.

Postarší žena naložená jak náklaďák se přede mnou ploužila rychlostí šneka. Proč se někteří lidé tak přetěžují, blesklo mi hlavou jako první. Vždyť je jen na nich kolik si toho naloží, ne? Někdo vám řekne, „já musím!“ Tak to ho buď někdo velice dobře platí, nebo se v tom vyžívá. Samozřejmě je tu ještě ta poslední a nejčastější varianta, vůbec si to neuvědomuje. Vždycky se tahala s taškami, nenapadlo ji že by to mohlo být jinak. Byla zvyklá se trápit, utrpení patřilo neoddělitelně k jejímu životu. Pak je to jasné. Sledovat tyto lidi je pro jiné, tímto nezatížené, komické. „Ale nesmím zapomenout,“ připomněl jsem si, že stejným způsobem o mě může smýšlet kdokoli jiný a může mít pravdu. Vidím chyby na jiných, ale ke svým vlastním jsem slepý. Žena na sobě měla kabát který naznačoval dlouhodobé používání. Opotřebované byly i její kalhoty. Že se jevila nadměrně obézní mě neudivilo. Měl jsem ji již zařazenou ve své databázi.

Tak jsem prošel davem lidí až jsem se nakonec propracoval na tramvajovou zastávku. První co jsem udělal když jsem se zastavil, zkontroloval jsem lidi okolo sebe. Vždycky to přece bylo o nich, ne? Ano.

Napravo sedělo pod střechou v čekárně pár důchodců s taškami, jeden měl vozík aby se nemusel dřít. Jeho beranice zcela zakrývala vlasy i větší část čela. Od brady dolů se mu táhl límec kabátu. Teplého kabátu. Na nohách měl teplé boty, nejspíše něčím vystlané, avšak vypadaly velice lacině. Přeskočil jsem kalhoty, protože se mi nezdálo záhodné je zmiňovat. Patřily do kategorie těch starých manšestrových, ošoupaných tak, že se jejich původní barva nedala rozeznat již ani ze strany rubu. Vedle něj seděli další postarší občané. Vesměs oblečení jednoduše, na hlavách čepice. Ustarané obličeje jako by se vrátili z pekla. O čem asi všichni přemýšlejí? O smrti? Ne, to nejde, jakmile se začnete zabývat smrtí tak jste tady skončili. Tak co je mohlo tak zdecimovat? Život, neúspěchy? Nenaplněné sny? Neopětovaná láska? Chtěli něco víc a nedostalo se jim to? A proč ne? Jak jsem je těch pár vteřin pozoroval, cítil jsem jak ze mě uniká nadšení. Radši jsem se otočil. Hlouček kousek od nich se naopak velice živě bavil. Nacházel jsem se moc daleko na to abych mohl něco z jejich hovoru vyrozumět. Doléhaly ke mně jen útržky slov. Tři kluci a dvě holky. Kluci měli všichni džíny a botasky. Jeden měl modro-bílou zimní bundu, zbylí dva tmavé kabáty. Slečna blíž k čekárně se pyšnila pruhovanou sukní hýřící všemi barvami, která se jí táhla až pod kolena. Asi musela mít ještě něco pod ní, protože v tomhle by jistě umrzla. Na nohách měla lodičky. Svetr, který jsem mohl rozpoznat díky rozepnutému kabátu temně zelené barvy, byl černý. Více tuto dámu popisovat nebudu. Snad jen poslední věc, její obličej, kterého jsem si samozřejmě všiml jako prvního, byl přitažlivý. Možná díky jejímu nosu, malému a něžně vystouplému. Ústa měla širší a když se smála vypadalo to, jakoby byla schopná pozřít pekáč. Taková vrata to byla. Líce měla trochu zarůžovělá, nejspíše vyrazila na cestu již brzo ráno. Tedy k její kamarádce. Ta se ustrojila zcela jinak. Na nohách měla kozačky, které jí sahaly skoro až ke kolenům. Z kozaček vybíhaly světlé punčochy, které se kousek nad koleny opět skrývaly, tentokrát pod černé nohavice kraťasů. Jejich střih, totiž byly velice úzké a přiléhavé, nedovoloval majitelce se moc ohýbat. Díky pozici, kterou jsem nevědomý její výhody zaujal, jsem tuto slečnu sledoval z profilu. A to byla skutečná výhra. Naskytla se mi k zhodnocení vybraná linie. Její zadek se díky vypasovaným kraťasům rýsoval více jak zřejmě. A že ona měla hezký zadek. Zaoblený, plný, přecházel v boky a já si mohl jen domýšlet jak jsou asi široké. To mi ale nevadilo, protože jen co jsem zvedl oči o trošičku víš, byl jsem okouzlen jejími prsy. Ovšem, nepředstavujte si ji v plavkách. Stála tam, ruku, kterou měla na mou stranu, v bok. Díky pozici ruky se kabát černé barvy, který si rozepnula, natahoval a odkrýval krémově zbarvenou blůzu a to skoro až k podpaží. Jak se nadechovala její hrudník zvedal a zase něžně pokládal ty její dva poklady. Velké poklady. Chvíli jsem tomu nemohl uniknout. Když jsem se konečně odvážil odejít již se blížila tramvaj. Nasedli asi jako jediní z celého osazenstva zastávky.

Jak jsem se rozhlížel na druhé straně zastávky jsem zahlédl mladý pár s dítětem. Neustále se o něco přeli. Chvílemi to vypadalo že manžel své ženě jednu vlepí. Naštěstí se tak nestalo, i když za některá gesta, by si ji i zasloužila. Zřejmě byl stejného názoru, usoudil jsem dle nechuti zrcadlící se v jeho obličeji. Jenže něco je myslet si a něco jiného je vykonat to. Kočárek, který stál za nimi nepovšimnut se náhle rozhoupal a ozval se brekot. Divím se že to dítě mělo se svými rodiči takovou trpělivost. Oba se nervózně ohlídli. Bylo více jak zřejmé že tohle je poslední věc kterou by chtěli řešit. Muž začal dítě houpat. To se však míjelo účinkem. Žena mu vytrhla kočár z ruky a jala se sama houpat. On stál opodál a na jeho obličeji se dala číst rezignace. „Ať si matka poradí, když se k tomu tak má.“ Samozřejmě že ani jí se lépe nevedlo. Sehnula se k peřinkám až mi její vlnité vlasy nepodobné rzi ani hnědé, spíše něčemu mezi, zmizeli z výhledu. Ať už dělala cokoli, po chvíli se daly rozeznat účinky. Děcko se utišilo. Zvedla opět hlavu. Na tváři se jí zračilo uklidnění. Jinak se tento obličej vyznačoval ustaraností. Hned se vrátila k němu, asi aby pokračovali v hádce. On ale již více nesdílel její požitek z hádání se. Poslouchal ji, přikyvoval a přitom se díval směrem odkud měla přijet tramvaj. Žena chvíli stupňovala svoji námahu. Bezvýsledně a tak se nakonec odmlčela. Muž byl asi o hlavu větší než ona, podsaditý, širokých ramen. Kdyby jí dal ránu, třeba ledabylou, asi by jí zlomil čelist. Krátce střižené vlasy se ztrácely za velkýma ušima. Velký nos vévodil obličeji. Pod ním ústa nepříjemně tvarovaná. Jeho partnerka, oblečená v černé minisukni a bílém kabátku se nervózně ohlížela okolo sebe. Asi byla vyvedená z míry přístupem svého manžela k její snaze o konverzaci. Dodávalo jí to pocit zbytečnosti? Možná. Zřejmě musela někomu pořád dokazovat že ona je skutečně lepší, že ona je ta, která má vždycky pravdu. Jenže teď neměla šanci, a tak těkala po kolemjdoucích jako by si vybírala příští oběť. Odvrátil jsem pohled abych se jí náhodou nestal, i když někde uvnitř jsem si stejně myslel že ona něčeho takového není schopná.

Kousek za dvojicí se nacházela další čekárna. Pár lidí postávalo pod střechou, nikdo neseděl. Zdálo se že se bojí aby nedostali od sedaček zhoubnou nemoc. Nejodvážnější z nich si na ně položil tašku. Ono pořád lepší lehce upatlaná sedačky než špinavá zem plná hlenů a vyhořelých cigaret. Za oběma čekárnami rostly husté keře. Ty oddělovaly zastávku od parku. Tak se stalo, že vyjma ústí cesty jsem neměl šanci sledovat cestu k zastávce. Naproti za kolejemi stál druhý ostrůvek s hloučkem lidí. Z jedné strany ho ohraničovaly koleje, jak jsem již řekl, z druhé pro změnu pás silnice. Za ním se vinul chodník který se na vzdálenější straně od nás napojoval na velkou budovu. Její šedivé, oprýskané stěny mě nijak nezaujaly a tak jsem se jal opět zkoumat lidi okolo.

Moji pozornost upoutala nově příchozí slečna. Rezavé vlasy jí splývaly kousek pod ramena. Z místa na kterém jsem stál jsem ji viděl z profilu a to spíše zezadu. Malé bělostné ucho se dralo zpod kudrnatých vlasů. Neměla čepici, vánek který se sem tam opřel do nás všech jí cuchal vlasy. Nevadilo jí to. Hned pod krátkým kabátkem tmavě zelené barvy, který sahal tak do pasu, se mi zjevila černá minisukně. Z ní pár centimetrů nad koleny, kde končila, vycházely punčochy tmavé barvy. Ty můj pohled provázely až dolů k černým kozačkám. Vzhledem k drobné postavě a velice štíhlým nohám se mi zdály až neadekvátně velké. Nedočkavostí jsem jen hořel. Jak asi tahle dívka vypadá v obličeji? Domýšlel jsem si oblé tvary jejího zadku. Byl malý, stejně jako prsa. Zkřížené nohy jí v mých očích dodávaly roztomilost a půvab. Nemohl jsem se jí nabažit. Náhle se prudce otočila. Zrovna když jsem uslyšel zleva přijíždět tramvaj. Pětka, snad s ní nepojede, přál jsem si. Nejela, poznal jsem to ze způsobu jakým poklesl její obličej. „Co je to za slečnu?“ pomyslel jsem si. Nejdřív vám ale ještě popíšu její obličej. Jak asi tušíte na první pohled jsem si ho zamiloval. Drobný, roztomilý. Malý nos uprostřed doplňovaly dvě hluboké oči světle hnědé barvy. Úzké rty se dotýkaly v objetí. Malá brada, ne moc vysoké čelo, vše lahodilo mému pohledu. Řasy měla jemné a černě namalované. Stíny na očních víčkách s nádechem fialkové. Zamrkala a otočila se na druhou stranu. Teprve teď jsem si všiml jak je nervózní a pořád se ohlíží kolem sebe. „Z čeho může tohle stvoření být ne své?“ pomyslel jsem si. „Není možné. Její jemná pleť, chtěl bych se jí dotýkat,“ blesklo mi hlavou. „Nesmysl, ne, to přece nejde,“ odvíjel se dále příběh v mé hlavě. „Nikdy to tak není, proč teď?“ Stál jsem jako socha. Kolečko skončilo a její oči opět upřely svojí pozornost směrem odkud měla přijet tramvaj. Takto jsem jí mohl pozorovat nejlépe. Rozeznal jsem pár pih na jejích lících, teda na té levé, na druhou jsem jen stěží viděl. Přestal jsem si víceméně dávat pozor a prostě jsem na ní zíral. Nevěřil jsem že si mě všimne, jenže ona opět potvrdila, že mýlit se je naprosto přirozené. Naše oči se setkaly a já ty své nedokázal odtrhnout dříve jak za několik vteřin. Jakoby to byla setrvačnost mého myšlení, vlastně, asi ano. „Co si o mě asi myslí? A je to vůbec podstatné?“ Opět zafoukal větřík a ona jakoby se chtěla schovat, popozvedla si límec kabátku až k bradě, zároveň s tím se otočila. Pohled nyní nejspíše upírala na ošuntělou budovu. Já se taktéž odvrátil, ale jen na dobu nutnou. Hned co jsem zpozoroval že mě již nesleduje, začal jsem ji očima pít na novo. „Co asi dělá? Je výtvarnice? No má takové dlouhé prsty, všetečné prsty,“ spojila se mi s tím jediná myšlenka, totiž jak mi drží péro. S úsměvem jsem se vrátil k původní myšlence. Hlavou mi též probleskly výsledky známého výzkumu, ženy myslí na sex častěji než muži. To je nutno dodat, že muži na něj myslí několikrát za minutu. No upřímně, nevím jestli se taková věc může zakládat na pravdě, přijal jsem ji jako vše co se píše. Jsem vlastně jako taková houba co vstřebává informace aniž si je ověřuje. Je to pravda, je to vůbec možné? Nevím, jen to příjmu jako skutečnost, protože to nějaký profesor zjistil a on, on přeci musí mít pravdu.

Tak co asi dělá? Mohla by hrát na piáno. Ne, ne, to by musela mít na uších sluchátka, hudba by přeci byla její život. Nebo by si třeba pobrukovala melodie, Mozarta ku příkladu. Jo, Mozarta mám rád. Ty jeho veselé skladby mě obveselí a navíc se při nich velice dobře soustředím. Hlavně koncerty pro piáno. „Proč to všechno vlastně řeším,“ napadlo mě náhle. Vrátil jsem pozornost k její hezké tváři. Stále se tam nervózně pohybovala, nohy zaklesnuté do sebe. Rty od sebe oddalovala, zase je vracela. Sem tam si je olízla jak v mraze vysychaly. Čpulila je a já si říkal jaké by to bylo ji líbat. Červené rty plné života. Jenže, je tohle všechno? Tahle myšlenka mě zasáhla aniž by měla reálné opodstatnění. Jak všechno? Co všechno? Vždyť jsem přeci spokojený. Nebo ne? Náhle jsem si nebyl jistý. Potkal jsem holku, jako ostatně každý den, ne? Kolik takovýchhle šibalek po tomhle světě chodí? Nasedne do tramvaje, nebo dřív já a naše cesty se rozejdou. Na co si vlastně stěžuji? Musím připomenout, že po celou dobu jsem z ní nespustil oči. Avšak můj pohled byl prázdný. „Ne, není to všechno,“ vydechl jsem. Někde v davu příchozích jsem zaslechl „a o tom to právě je“. Nemoci tomu uvěřit znovu jsem vše přehodnocoval. Kreslím nahé ženy podle obrázků a jde mi to. Někdy si jejich proporce promýšlím, jindy je odhaduji, vždycky z toho ale vyleze dobrý výtvor. Nevím jak to dělám, ale podobá se to skutečnosti. Jdou mi i dívčí obličeje, ne že jen dívčí, ale chlapecké mě prostě nezajímají. Co mě nezajímá, to nekreslím!

Před týdnem jsem dokonce nakreslil nádherný obraz, tři slečny stojí zády k pozorovateli a sledují východ slunce. Každá v jiné pozici a s jiným vnitřním postojem. První, ta nejvíc nalevo stojí vzpřímeně a vše sleduje s nadhledem hodným vyspělé ženy. V ruce má deštník aby na ní nepadaly růže které prší z nebe. Tato osoba, ač se zdá velice vyrovnaná a přístupná, je nadmíru rezervovaná, nedosažitelná, je to jeden z těch charakterů, do kterých se marně dobýváte, nic vám neřeknou, nenapoví, nepustí vás dovnitř. Naopak, drží si vás pěkně od těla protože se bojí, abyste je nezranili. Nejspíše již někdy v minulosti, pravděpodobně v dětství, vícekrát zažili zklamání, někdo jim způsobil bolest a oni se, možná nevědomky, rozhodli nedopustit opakování. Taková tedy byla žena s deštníkem. Žena skrčená hned vedle ní je přesný opak. Je to bytost bezprostřední, dává všem vše, rozkrájela by se jen aby mohla lidi potěšit. Ráda se směje, rozveseluje ostatní. Párty jsou její každodenní radostí. Také proto je na obraze nakreslená jak klečí se svěšenou hlavou. Přišlo ráno a ona ho nevítá jako poslední, ještě nejmenovaná. Ne, ráno je časem kdy odpočívá, uléhá po probdělé noci. Její charakterovou vlastností je důvěřivost. Že se nebojí bolesti? Bojí, jen si ji nepřipouští, hledá chybu v sobě a snaží se znovu a znovu o lepší výsledky. Často tone v depresích, její nevyrovnanost je pověstná. Když se směje, stojí to za to, když brečí, taky. Dokáže být strašně milá, než ublížit jiným lidem, radši odejde a ničí sama sebe. Pojďme ale ke třetí, podstatné jsem již řekl, vítá východ slunce s rozevřenými pažemi. Co je toto za ženu? Kdo vítá nový úsvit s nadšením? Jen ten, který žije s nadšením, ten který se těší na každý další den jako by měl být poslední. Tato dívka bělostné pleti a černých vlasů je vyrovnaná, zároveň bezprostřední. Nebojí se zranění, protože ví, že sama rozhoduje o tom jestli k nějakému dojde. Miluje sama sebe a nikdy by ji ani nenapadlo strávit jedinou minutu svého drahocenného času sebe litováním. Je svěží a kdybychom ji viděli z druhé strany, jistě bychom na její tváři spatřili blažený úsměv.

Představil jsem tento obraz, aniž tuším co by vám to mohlo dát. Totiž, kam tím mířím, to víc znamená si tu věc prožít. Nyní jistě máte jakousi představu o tom jak obraz vypadá, ale kdybyste ho viděli, určitě byste neřekli, přesně takhle jsem si ho představoval. Ne. Nemá cenu vám ho popisovat, buď ho uvidíte a uděláte si o něm vlastní představu, nebo ne a pak nemusíte ztrácet čas s vytvářením mylné. Stejně tak to bylo se mnou, stál jsem tam a odhadoval jaká ta dívka asi je. Co by mohla dělat, studuje? A jestli jo, co asi? Jen předpoklady, samé vymyšlené věci. Těžko jediná z nich bude pravdivá. Tak proč se jimi pořád zdržovat? Neustále přemýšleje všiml jsem si že se na mě již delší dobu dívá. No nakonec dlužil jsem jí to. Začal jsem se bát, patřím totiž mezi ty lidi, kteří si rádi drží odstup. Rád jsem sám, dělám si věci sám. Teda alespoň jsem takový býval, jenže teď? Psával jsem verše o ženách na všechny způsoby. O hezkých modelkách s moderní vizáží, na krátko střiženými vlasy chemických barev, bílou pletí a krásnýma očima. Psával jsem o ženách v zeleném županu s krásně tvarovaným zadkem, o ženách s šedě-zelenou barvou očí a rezavými vlasy. Ty verše spojoval mimo jiné i námět, vždy v nich šlo o sex. Ano o sex a všechny jeho formy. Psal jsem o sexu se sochami, o oblékání panen z bronzu do svůdného prádélka. Zdobil jsem obličeje nejrůznějších dam šmínky pravdy a lži. Nalil jsem jim omamné víno a pak je sváděl při svíčkách, nakonec jsem je nakreslil a vystavil. To vše se dělo jen v těch verších. Záviděl jsem svým hrdinům? Ano i ne, ptáte-li se proč ano, pak takové výstřednosti jistě není možné nechtít zažít, opáčíte-li proč ne, pak odpovím že mám strach o výsledek těchto seancí. Odpovím že mám rád když kdykoli můžu vycouvat, když vím jaký je konec a taktéž vím, že si ho napíšu sám. Otážete-li se, čemu bych dal přednost, pak vám dám mlhavou odpověď, sním o první variantě, však prožiji jen tu druhou. Protože někdo ve mně má strach nechat se unášet nejistotou.

Psal jsem knihy o nejrůznějších radovánkách a byl jsem spokojený. Můj hrdina žil, alespoň v mé hlavě, jednal jak jsem mu nařídil, smál se když jsem chtěl, stejně tak i jeho partnerka. Co víc? Co je víc? To co jsem teď zažíval, totiž nejistota, mlhavé očekávání. Straší mě i vzrušuje zároveň. To je to skvělé a přitom strašidelné. V jednu chvíli jsem nadšený, že si mě ta slečna všimla, druhou jsem k smrti vystrašený, že by mohla mít zájem o něco víc. Protože to já chci a zároveň ne. Toho se bojím a v tutéž chvíli se toho nemůžu dočkat. Co zvítězí? Má zvědavost, myslím si. Tedy civí na mě a potměšile se směje. Co to asi znamená? Proč vlastně číst v lidech? K čemu je to dobré? Chápu že nějaké profese se bez těchto praktik neobejdou, jenže jsme skutečně schopni někoho přečíst? Mnoho lidí včetně mě čas od času překvapí, co to vlastně dělám. Častěji než toto mě udiví, jak nevědomky jedu podle nějakého zaběhlého vzorce, aniž bych si všímal, je-li pro mě skutečně prospěšný. Pokud se něco dá přečíst, pak to jsou právě tyto vzorce jednání. Vybočíme z nich jen minimálně. Zamrkala očima jako by jí do nich něco spadlo, sklopila bradu a otočila se. Oddechl jsem si. Spadla ze mě tíha, zároveň mě cosi uvnitř mrzelo. Zpět se vrátila opět myšlenka, je to všechno? Ne, není to všechno. Naopak, pohybuji se jen po hladině oceánu. Když jsem psal ty příběhy o všech možných nestydatostech, věnoval jsem se jen popisu těla, popisu ňader a jejich velikosti, vykreslení vlasů a jejich délky. Jenže o tom to není, ne, o tom není osobnost. Je mnohem komplexnější. Něco se v ní děje, nemusíme to slyšet, ale můžeme to částečně vidět. Na obličeji, sledujte jak se přes něj přehánějí větry emocí a vnitřních pohnutí. Vypadá že se směje, sledujete ji déle a náhle vám dojde, že tomu tak vlastně vůbec není. Ne, ona pláče, ona přeci pláče, vždyť má slzy v očích. Jak to že jsem si toho hned nevšiml? Jak to že jsem ignoroval fakt, který jsem měl přímo před očima? Copak špatně vidím? Ne, ne, ne! Jen vidím co vidět chci, teprve po chvilce kdy se zklidním a pekelně soustředím mohu překonat svoje předsudky a vnímat jiného bez předem daných parametrů. Něco se změnilo. Její tvář jsem viděl z profilu, vypadala smutně. Nervozita ustoupila, nahradil ji smutek. Ale z čeho? Zklamal jsem ji? Můžu za to co se stalo s její náladou? Ne, blbost. Ano, jedna možnost z mnoha. Pravděpodobnost? Nevím, dost! Ještě jsme se ani nepozdravili a já se za ni cítím být zodpovědný? Cítím jakési spříznění mezi námi. Stojíme tu asi tak dvě minuty, mlčíme, sem tam se na sebe podíváme. Gesta druhého jsou jednomu jak druhému záhadou. Přesto cítím že jsme se sblížili. Stačí opravdu tak málo na vytvoření spoje? Vždycky jsem si myslel že se s druhým musím ustavičně bavit, aby nebylo ticho a ona si tak nemyslela že jsem nudný. Problém byl samozřejmě v tom, že já nevěděl o čem mám mluvit. Navíc jsem ani neviděl důvod. Pořád slova, slova, slova. Ani pořádně nevím co znamenají. Tím nemyslím nějaké pojmy ze slovníku, ne, tím myslím slova a spojení slov která dnes a denně používám. Něco řeknu a následuje otázka, proč jsem to vlastně řekl. Není to ani pravda, ani moje přání, jen tak jsem to plácl. Proč? Je to zvyk. Ano, zvyk. Tak strašně jednoduché to je. Žít podle map nedá moc práce, ale vykoupím to horou utrpení, zbytečného.

Přenesl jsem váhu na pravou nohu abych si trochu odpočinul. Oči jsem sklopil do země jako bych přemýšlel. Ono to pomáhá. Sledování ostatních mě odvádí ode mě samotného. Civěl jsem na tu dlažbu z kostek něco mezi světle modrou a šedou barvou. Sem tam led, a na něm povětšinou štěrk. Přijela další tramvaj, dvacet šestka. Probralo mě to ze zamyšlení. Rozhlédl jsem se okolo, ano, stále tam stála. Ozvalo se ostré pískání, rozsvítila se světla nad schůdky, tramvaj zavírala dveře. Nějaký dobíhající ještě stačil naskočit, další dva co mu byli v patách se zastavili, tramvaj se se skřípotem rozjela. Znovu jsem se rozhlédl, náhle jsem si připadal jako bych tu již věčnost nebyl. Lidé s kočárkem tam již nestáli, stejně tak ošuntělý plášť člověka který se opíral o zastávku nahradil výstavní student v saku. Holubi kterých jsem si předtím vůbec nevšiml vířili vzduch kousek nad našimi hlavami. V dálce se ozýval štěkot psů. Mazlíček muže v maskáčích jim odpovídal na pozdrav. Nebo na výhružky? Zpět k tomu trampovi. Měl na sobě zimní bundu stejného vzoru jako kalhoty. Na zádech měl velký batoh z kterého čnělo nářadí, které jsem si nezařadil. Nerad trampuji, spaní pod stanem není moje hobby, natož ta zima. Ne, jsem na to moc líný, navíc ani ta strava mě nijak nevábí. Jsem prostě jiný typ. Mám rád pohodu, luxus, dobrá jídla a pití, bazén a kulturní prostředí. Od jisté doby sice nepiji víno, to mi však nijak nebrání pokládat se za gurmána. Tak tedy tento člověk tam stál s německým ovčákem. Ono s jiným psem bych si ho ani představit nedokázal. Zarostlý obličej, z něho čnící velký noc, velké oči, vysoké čelo. Husté obočí mu dodávalo zjev zálesáka. Pohledem jsem sjel na jeho psa. V očích měl podobný dobrotivý výraz jako jeho majitel. Jako o všech jsem si i o něm vytvořil v hlavě záznam.

Zatím okolo mě prošla mladší žena s, odhaduji tak pětiletým, dítětem. Chlapeček držel v ruce, na které měl navlečenou rukavici, malé červené auto. Vypadal vyjeveně a rozhodně se mu nelíbilo jak ho matka za sebou táhne. Nejspíš někam pospíchali. Jenže pak se zastavili asi dva kroky nalevo přede mnou a zůstali stát. Chlapeček vzhlížel na matku, ta se nervózně otáčela směrem kterým měla přijet tramvaj. „Další neurovnaná osobnost,“ pomyslel jsem si aniž bych věděl zákulisí. Mohlo se stát cokoli, on něco provedl, ona je neurotička, protože taková byla i její matka. Nebo je vyléčená alkoholička a teď má chuť se napít. Jede v drogách a má absťák. Nebo má domluvenou schůzku s klientem a teď se musí navíc starat o syna. A co když třeba zařizuje něco pro něj, i když co. Klučina odvrátil pohled od své maminky a začal si prohlížet lidi okolo. Všiml si nejspíše detailu, který ho velice zaujal. Zvedl oči opět k matce a zatahal ji za ruku. Naléhavý pohled který na ni vrhl napovídal, že se ho to jistě dotklo a tento zážitek s ní chce sdílet. Jenže proč se tolik namáhá? Matka nejeví nejmenší známky vůle se mu věnovat, naopak, upozorňuje ho, jak bezvýznamná to je věc. Klučina ještě chvíli naléhá, pak to vzdává a sleduje okolí dál. Jen ten úsměv, ta dychtivost se kamsi vytratila. Proč? Proč se jí vzdal? Protože to není na místě, vždyť matka přeci vždycky ví, co je a co není správně. Takže jeho zaujetí bylo asi opravdu prchavé. „Ta věc za to nestála,“ pomyslí si nejspíše. Jeho kučeravé vlasy se sem tam vysvobodí zpod čepice, mají blond barvu. Zpět k jeho mamince. Je to bruneta, dlouhé rovné vlasy končící na lopatkách, jí zčásti pokrývá červený čepec. Uši se schovávají, stejně jako krk. Kožená bunda bílé barvy jí dodává styl. Černý rolák se vine pod bundou až končí a místo něj vycházejí černé přiléhavé kalhoty. Díky tomu, že bunda sahá jen po pas, se mi naskytl skvělý pohled na dobře tvarovaný zadek. Jsem ochoten věřit i tomu že tato žena má pevná a přitom velká prsa. Krásný oblouček mě vyvádí z míry. Skutečně velký, a její boky jsou tak plné. Žádná anorektička.

Vtom si vzpomenu na svoji spřízněnou družku. Stále tam stojí, pohled sklopený do země. Chtěl bych se o ní dozvědět víc. Vidět ji nahou? Taky, ale ne hned. Chci se jí jen dotknout abych zjistil jestli je skutečná. Jistě že je! Jen, může být zcela jiná než jaká si myslím že je. Myšlenka že ji znám mi náhle připadá velice komická. Chtěl bych se přiblížit, neznámý strach mě drží zpátky. Mé nohy jsou jako by je dělník zabetonoval do dlažby. Povoluji snahu a přemýšlím. Ona se na mě podívá s gestem které si nemohu vyložit jinak, než že mi vyčítá, že jsem se snažil málo. „Ne, to není možné. Že by věděla co chci? To nemůže přeci poznat! Jenže co když ve mně čte jako v knížce?“ Nemám rád když dojde na vážnější kontakt, to se pak stahuji. Jenže teď? Teď tu bylo to něco víc a já to nechtěl nechat jít. Připadal jsem si poloviční. Plul jsem na kře, která ať tak nebo tak nemohla zastavit. Utrhl se se mnou břeh.

Co je to víc? Je to důvod proč žijeme? Je to hloubka naší duše? Jsou to emoce skryté někde hluboko pod povrchem? Ona je žena, já jsem muž, tak co je tak nepřekonatelného na tom udělat ty tři kroky co nás od sebe dělí? Naše předsudky. Nástroje, které jsme si osvojili aby nám pomáhaly udělat život příjemný. A oni? Oni nás zatím zavlekly do pekla. Váhal jsem, „mám, nemám, měl bych, blbost!“ „Jaký měl bych, co to vlastně znamená? Měl bych. To je něco jako udělám to, ale nevím kdy a rozhodně na to nepospíchám. Měl bych říkám tehdy, když nechci říci ne. Neřeknu neudělám to, řeknu, měl bych to někdy udělat! Ach jak moc mě ovlivňuje můj jazyk. Někdy si ani neuvědomuji jaké kraviny pronáším. Prostě mluvím.“ Udělal jsem krok jejím směrem, zbývaly ještě dva. Dva kroky a mohl jsem oslovit někoho, kdo mě zaujal.

Zarazil jsem se při pomyšlení, že by to bylo asi poprvé. „Ne, poprvé ne, jistěže, nesmím zapomenout na dívku kterou jsem potkal v Německu. I když popravdě nebyl jsem to já kdo navázal kontakt, nýbrž ta výstřední slečna.“ Nosila na sobě vždycky černou, jinou barvu v šatníku snad ani neměla. I její spodní prádlo bylo černé barvy. Teda, ne že bych ji viděl jak se svléká, to bych byl teprve kanec. Ne, jen jsem si všímal detailů. Velice zvláštní stvoření, jméno měla od Č, Čiňa, Čiča, Čina, nějak tak. Musím se smát, protože to komolení není zapříčiněno pamětí, já už tenkrát nevěděl jak ji oslovovat. Její španělská němčina mě nebyla zrovna dvakrát srozumitelná. K našemu setkání došlo v muzeu! Bezva prostředí, ve skutečnosti muzea nesnáším. Je tam moc ticho, předměty dýchající minulostí mě osloví jen tehdy, mám-li k nim zvláštní vztah. Na exkurze do těchto prostor jsem chodil, abych zaplácl čas a navíc se poznal s nějakými hezkými slečnami. Ona patřila mezi přední objev. Kolovalo o ní mnoho zvěstí, že přijela na černo, přidala si několik let ke svému věku, bydlí v hotelu se starším milencem. Každý si přihodil něco svého, kdo ví jak to bylo skutečně. Já jí tipoval sedmnáct, osmnáct a z jejího přelétavého avšak odtažitého chování jsem vyvozoval že někoho možná má, ale nic vážného to nebude. Ta holka se nechtěla vázat, což mi vyhovovalo. Kroužil jsem okolo ní a nevěděl jak ji oslovit. Německy jsem uměl obstojně, věty se mi v hlavě jen rojily, jen jakou vybrat. A co pak? Něco jí popisovat? Zrovna jsem sledoval sochu neznámého hrdiny, když se ke mně přitočila. Jen tak mimochodem prohodila, že se jí to tady líbí. Užaslý nad štěstím, které mě potkalo, jsem jen pokýval hlavou. Pak jsem mlel nějaké podrobnosti, vymýšlel si kraviny jen abych ji zabavil. Pokývala hlavou a vzdálila se. Šly jsme chvíli stejnou cestou, jenže ona to s tím zájmem myslela asi vážně. Mě to vůbec nezajímalo, nakonec mě to předstírání přestalo bavit a odešel jsem napřed. Zrychlila a po pár místnostech jsme se zase potkali. Připadalo mi že si ze mě dělá srandu. Tahá mě za nos. I když u slečny jejího zjevu mi na tom nezáleželo. Asi bych měl přiblížit co myslím tím zjevem. Černé vlasy se jí táhly pod lopatky, někdy si je vyčesala do drdolu, většinou je však nosila rozpuštěné. To se pak nádherně vlnili kolem jejích malých uší. Léto teprve začínalo její pleť byla ale již snědá. Tváří nezapřela Španělku. Oči černé jako úhel, trochu delší nos, širší ústa. Vše zapadalo. Uhrančivým pohledem mě dokázala zpracovat až jsem zapomínal na to kdo jsem. Často byla vážná, pokládala mi nevšední otázky. Pamatuji si že měla foťák a fotila skoro pořád a to všechno. Převážně věci nějak spjaté s uměním. Plno jejích snímků mi připadalo úžasných, v duchu jsem si říkal, kdybych to fotil já, udělal bych to stejně, stejný námět i místo. Drobný obličej doplňovala nižší postava, štíhlá, řekl bych drobounká. Jak víla, zavál vítr a málem ji odfoukl. To teď nemyslím jako metaforu. Když jsme se šli podívat do jedné galerie na fotky význačného německého fotografa, myslím že se zajímal především o ženské tělo, akty atd., tak jsem viděl jak ji vítr málem smetl z chodníku. Někdo ji zachytil, jinak by se asi musela opřít o zeď a počkat až to přejde. Mimochodem v té galerii se mi postavila jako model. Ne úmyslně, bavila se se Španěly ze své skupiny a mimoděk se opřela o zeď, ale tak elegantně. Navíc to její černé oblečení na bílé zdi. Byl by to perfektní černo-bílý snímek, kdybych měl foťák. Její černě podmalované oči a zvýrazněné řasy by mu dodaly přitažlivost. Zároveň to byla i naše poslední společná exkurze. Vídal jsem ji ještě někdy ve škole, pozdravili jsme se. Ona si ke mně jednou přisedla, dělala úkol a chtěla poradit. To se obrátila na toho pravého, smál jsem se v duchu. Vymyslel jsem si pár vět a ona to tam namastila. Nestihl jsem díky tomu odpolední vyučování, na které jsem mimochodem chodil jen kvůli dvěma velice prsatým Francouzkám. Ano, jejímu roztomilému, typicky dívčímu písmu, jsem dal přednost před prsy. Psala levou, čímž si získala můj obdiv. Vždycky jsem měl takový dojem, že leváci jsou více umělecky založení. Plus nejsou tak obyčejní, praváků je mnoho. Nebyl to ale jediný detail, který mě na ní upoutal a kterým si získala moji pozornost.

Vždycky se oblékala vyzývavě, černé sukně tak krátké že když se trochu víc nahnula vyplouvala na povrch část jejího malého ale krásného, oblého zadku. Mnohokrát jsem přemýšlel jestli nechodí naostro. K této minisukni pak nosila černou košili. Límec jí trčel ostře nahoru. Knoflíky měla zapnuté tak ob dva. Vrchní tři nezapínala nikdy. Když bylo velké teplo neostýchala se rozepnout všechny. To jsem pak mohl rozeznat černou krajkovanou podprsenku v které ovšem skoro nic nebylo. Pokud se udělalo trochu chladněji, měla připravený další model. Sukni podobnou těm které nosí baletky, jen černá samozřejmě. Skrývala její malá kolena. Jestliže k minisukni nenosila žádné punčochy, k této kombinaci měla tmavé. Navíc si místo žabek či lodiček na vysokých podpatkách vzala kozačky, které jí sahaly skoro až po kolena. Černou košili nahradila blůza stejné barvy a přes ni jemný svetr, který schovával i její štíhlé, dlouhé prsty. Že se bavila se všemi, kteří něco znamenali, nemusím podotýkat. Nikdy to však nebylo nic vážného, koketovala, hrála si, včas se ale vypařila. První zajímavá žena se kterou jsem se nejen setkal, ale i bavil.

Vznesl jsem se od vzpomínek zpět k současnosti. Dva kroky a jsem u ní, u druhé ženy, která mě zajímá a s kterou navážu kontakt. „Tentokrát budu já ten první,“ diktoval jsem si. Napadlo mě na jakou tramvaj asi čeká, vždyť všechny už museli jet. Osazenstvo nástupiště se celé proměnilo. „Jen devítka ještě nejela,“ napadlo mě. „Jenže ta přeci jezdí nejčastěji ne? Ano. Každých pět minut, ve špičce ještě častěji. No a na jakou tramvaj vlastně čekám já?“ udivil jsem se té prosté otázce. „Proč jsem vlastně tu?“ Tápal jsem po zdech budov naproti jestli mi snad v nějakém okně obyvatel nevyvěsí nápovědu. Mlha se rozplynula. Jedu se přeci najíst, usmál jsem se potěšený že zase získávám pevnou půdu pod nohama. Taky čekám na devítku, i když kdybych pospíchal, došel bych ten kousek i pěšky. Je to otázka deseti minut, nebo jinak, jedné zastávky. Mohl bych jít na oběd s ní, pokud by nic nenamítala. Jenže, … Co? Nikdy s nikým na oběd nechodím. Tedy ne úmyslně. Pokud si ke mně sedne někdo koho znám, bezva. Když jdeme jako parta, taky jdu, někdy. Ale pozvat někoho? To je moc závazné. Protože co kdyby opravdu chtěla? Co by pro mě byla větší úleva. Kdyby řekla ano, nebo ne? Ne, samozřejmě. Ale proč se ptát když chci slyšet ne? To je taky dobrý postřeh, tak se nebudu ptát. Jenže potom s ní nemohu jít na oběd a tak ji blíže poznat. Copak celý život budu chodit na oběd sám? Jen proto, že jsem si tak zvykl? Budu celý život oslovovat pro mě nezajímavé lidi jen proto, že ty zajímavý mi připadají nedosažitelní? Tak to je výzva, problesklo mi hlavou. Skok do neznáma. Nikdo to po mě nemůže chtít, uklidňoval jsem se. Ano, nemůže. Ale jestli chci poznat to víc, co mému životu možná konečně vtiskne nový rozměr, více radosti, hlubší zážitky, nezbývá mi než ty dva kroky udělat a překonat se. Jsou to dva kroky a šest slov. „Ahoj. Nechceš se mnou jít na oběd?“ Dobře sedm, ale co to řeší? Stejně to tak neřeknu. Přijdu k ní a první co udělám, zhluboka se nadechnu, jak to doporučují pokud jste ve stresu. Ne, ne, ne! To je prostě kravina. Přistoupím k ní a vyhrknu „ahoj“ tak nesrozumitelně že se mně zeptá : „copak jsi to říkal?“ nebo se možná jen něžně usměje a odpustí mi moji neohrabanost. I když taky by se mohla otočit a dělat, že nemá zájem. Hm, co když se mi bude smát jak jsem neschopný? A nejsem snad? Každý kdo dělá něco nového je nesvůj a nevěří si. Je to přirozené, ale to musím přežít, pokud ten krok míním podstoupit. Je to jako jít plavat, taky musím nejprve překonat tu studenou vodu. Pak už je to v pohodě, nebo taky ne a rychle vylezu. Zazubil jsem se. Ne, to se prostě nedá srovnávat.

Asi došlo k nějaké nehodě, napadlo mě náhle. Vůbec jsem nechápal odkud se ta myšlenka vzala. Řeším tady kardinální problém, který rozhodne o mém budoucím úspěchu v kontaktu se ženami, které obdivuji a mě si klidně napadne nějaká bouračka na trase tramvaje číslo devět. To je komické, usmál jsem se. Kdybych tady měl placatici tak si asi přihnu a jdu na to. Co přihnu, opil bych se, a že by na to nebylo třeba moc té pálivé tekutiny. Není řešení. Ohlédl jsem se směrem odkud měla přijet tramvaj. Nic. Uvnitř jsem jásal a zároveň plakal. Již se nedívala do země. Přešlapovala na místě, nohy přes sebe, pak zase vedle sebe. Ruce chvíli v kapsách, chvíli venku, v bok, upažené. Viditelně neměla času nazbyt. Očima těkala po zastávce. Náhle se z toho svého kruhu vymanila a čtyřmi dlouhými kroky se přemístila k ceduli s jízdními řády. Nevím co tím gestem sledovala. Stejně jako mě jí muselo být jasné, že ta tramvaj tu již měla nejméně jednou být. Hledá náhradní spoj, napadlo mě. Záleží kam jede. Kam asi jede? Spojovací? Jarov? To by všechno znamenalo devítku, ne? Neznal jsem přesně všechny ty trasy a konečné stanice. Tam kam jsem jel já, jely všechny tramvaje co tudy projížděly. Mohl jsem tam být už nejmíň pětkrát. Zatím tu trčím a myslím si, že změní svůj zvyk. Celé mé úsilí se dá shrnout do jednoho kroku. Jeden krok a co myšlenek a přemáhání mě to stálo? A ona? V náhlém pohnutí odešla další čtyři. Jako bych se nikam neposunul. Jako bych nic neudělal. Neměl jsem zlost, i když možná trochu ano. Ovšem že ne na ni, na sebe. Vždycky to bylo všechno tak jednoduché. Vzdát sny, odepsat je jako nesplnitelné. Psát si příběhy které sám diriguji. Sedět doma a smát se komičnosti příběhů jiných. Hrát pozorovatele mi perfektně šlo. Ale přitom jsem nemohl zažívat to víc. Mohl jsem uvažovat, vytvářet si imaginární představy, hrát si na všelijaké lidi, osobnosti, představovat si jak bych to vše mohl udělat, přitom si sedět v teple.

Asi se již nabažila čísel a zastávek všech tří tramvají, protože odstoupila a volným krokem si to mířila tam co před chvílí stála. V zasmušilé tváři jsem marně hledal smích. Trápila se? Kvůli mně? Blbost. Jejímu světu já těžko porozumím. „Hraji v něm nějakou roli? Co kdybych se konečně začal starat o ten svůj,“ rozzlobil jsem se. Sklopil oči a snažil se vstoupit do svého světa. Nikdo mě to neučil, co to znamená starat se o svůj. Dá se to pochopit jako realizování svého vlastního blaha? „Každý strůjce svého blaha!“ Jistě, na tom něco je. Smutně se usmála a já tušil, že ví, že ji sleduji. Koutkem očí na mě taky šilhala. Opravdu? Nepředstavoval jsem si to jen? Kolik nedorozumění vznikne během hovoru, natož gest. Není nad to přetavit představy ve skutečnost.

Mezi nás vstoupila žena ve středních letech. Vlasy obnažené, rudé barvy. Kožich béžově-bílé barvy jí k nim naprosto neslušel. Díky ní jsem teď již neviděl krásné obrysy tváře, ale záda připomínající srst zvířete. Tak ta mě teda namíchla. Jo, ale těžko si to sama uvědomuje. Copak může tušit co se tu právě odehrávalo? Vstoupila a vykryla prostor. Její právo. Mohu ji požádat aby poodstoupila, čím to zdůvodním? Chtěl bych vidět na tu dívku dva kroky před vámi, spíše napravo. Pokud jí to pošeptám, což by asi bylo na místě aby se to ta sličná slečna nedozvěděla, nebude mi rozumět, navíc mě jistě bude považovat za divného. A to oprávněně. Copak je to normální cizím ženám šeptat do ouška? A proč to vlastně není normální? Normalita je pojem pro vědce, smrtelníka jen omezuje. Dobře, pominu že bych se ztrapnil, co když to bude chtít zopakovat nahlas? Odpovím nahlas, nebo se vymluvím na kašel, chrapot. Můžu z toho ještě pořád zcela vycouvat, říct, nic to jen větříček. Pokud odpovím nahlas, je to jako bych to řekl hned napoprvé nahlas a je to vlastně nanic. Taky můžu zalhat. Říct třeba že sleduji překrásnou architekturu domu přede mnou. Jo, jenže kdo by na takovou kravinu skočil. Nejsem přesvědčivý lhář. A lhaní nemám rád. Asi proto že mi nikdy nešlo. Nenávidím, když mi lidi lžou, do očí! I kdyby všechno prošlo a ona ustoupila, čím toho docílím? V té chvíli se dáma přede mnou rozešla směrem ke kolejím. Do zastávky se řítila další tramvaj. Zastavila aniž by se ozvalo skřípění, asi zdatný řidič.

Slyšel jsem že dělat řidiče tramvaje je pěkně na nervy. Prý to lidé moc dlouho nevydrží. Šofér metra na druhé straně odchází z práce brzy z důvody špatného vlivu pracovního prostředí na oči. Světlo, tma, světlo, tma, nedivím se, navíc pozorovat jestli se vám někdo neválí na kolejích. A ten šok když vám sebevrah skočí pod kola. Takhle blízko smrti se v každém zaměstnání nedostanete.

Tramvaj chvíli stála s otevřenými dveřmi vyčkávaje, kdo se ještě přidá. Lidé docházeli, ti co mají rádi jistotu či pospíchají dobíhali. To mi připomíná, snad nikdy jsem neběžel, to jsem si to spíš nechal ujet. Je pravda, že já většinou ani nepospíchám, nemám rád spěch, jsem pak ještě víc nervózní než normálně. A že sem napjatý jak struna skoro pořád! Až na hodiny jógy, kde se začíná uvolňovací cviky. Spolu s dechem mě vynášejí až do nebeských výšin. Škoda že na konci hodiny z nich zase musím sestoupit. Noční Praha je bezva. Nicméně momentální čas je za deset minut dvanáct a já dostávám hlad. Od snídaně jsem nic nejedl. Zase aby se někdo nedivil, snídani jsem měl okolo desáté. Trochu jsem si přispal, mám na to právo po těch všech útrapách.

Tramvaj začala pískat tím svým nepříjemným tónem. Krátce nato se zavřely dveře. Chvíli ještě trvalo než se kolos rozjel. Cestující stáli i na schodech. Je směšné, že ti poslední se tisknou na kousíčku schodu držíce se zbytku místa na tyči vedle nich, zatímco uprostřed vagónu je volné sedadlo na které se každý stydí sednout. V tomhle případě si myslím, že by se měl stydět ten, kdo si nesedne. Zadní vagón zmizel v průjezdu a já se rozpomněl na dámu co stála přede mnou. Co námahy mě stálo vymyšlení jejího odstranění, pak náhle sama zmizela. Sladká víla tam stále postávala. Nohy v kříž. Užíval jsem si nově uvolněného výhledu, když do zastávky vtrhla skupina lyžařů. Ano, pátek, sarkasticky jsem se pousmál. Tady se prostě musí pořád něco dít! Já jim to zakázat nemůžu. Lyžujte, jo, proč ne, jen mi kurva nestůjte ve výhledu! To jsem již ale přišel na nový nápad, přesunu se sám. To můžu realizovat hned, promýšlet to také nemusím. A zdůvodňovat? Ona si toho jistě všimne. No, jo. Ale jak to udělat aby si toho nevšimla. Komický problém. Ne, komické je jak problémy řeším. Aby si mě nevšimla. Copak jí už nejméně před pěti minutami nedošlo že ji sleduji? Ne, naopak, ona se směje jak jsem neobratný, jak jsem neschopný vyjádřit své pocity. Náhle věříce této potrhlé myšlence jsem měl chuť stůj co stůj vidět její obličej. Já na nějaké škatulata hýbejte se prostě hrát nebudu. Ale co mi zbývá? Aniž bych dále cokoli promýšlel, nedočkavý jsem přešel o čtyři malé kroky napravo. Minul jsem tlupu sportovců. V zápětí mě napadlo, unáhlil jsem se? Mohl jsem počkat, třeba by tou další tramvají odjeli. Litoval jsem svého rozhodnutí jen chvíli. Čekám celý život, už si myslím, že by to mohlo stačit. Stál jsem skoro za ní. Nemyslím za ní jako hned, ale na úrovni. Prostě tak tři kroky vpřed a mohl bych líbat její bílá ouška. Ta představa se mi zalíbila. Slastně jsem se ušklíbl. Směje se nebo ne, dotírala ta předchozí myšlenka. Skutečně se smála, jen tak potutelně. Komu ale? Skutečně mě? No komu jinému. Vždyť tady nikoho jiného nezná. A copak mě ano? Dívám se tady na ní deset minut a už ji pokládám za svoji kamarádku? Tak to je fakt ujeté. „Směje se mi? Mé neschopnosti?“ hryzalo někde hluboko uvnitř mě. Teď si nemůže všimnout kde jsem, musela by se úplně otočit. To neudělá. Pochvaloval jsem si jak jsem tuto situaci skvěle vyřešil. Brilantní tah, jako zkušený generál. Jenže mi stále uniká, že ve skutečnosti je to naprosto bezvýznamná událost. Nijak jsem si nepomohl. Vidím na ni, jenže stále jsem na tři kroky od ní. Došlo mi to a mé nadšení opět pokleslo. Hm. A navíc ji ani nevidím do tváře. Mohl bych se přesunout na opačnou stranu, nebo druhá možnost, stejným směrem jako předtím jen ještě o pár kroků blíž ceduli. A teď pro co se rozhodnout.

V břiše mi zaškrundalo. Aha, další kdo se chce účastnit tohohle klání. Nemá nárok, prostě ne! Myslet na jídlo, je to furt tak stejné. Uslyšel jsem za sebou známé hlasy. Ztuhl jsem hrůzou, tak to je to poslední co bych teď chtěl řešit. Napjatě jsem naslouchal každému slovu co se okolo mě proneslo. Rozeznával jsem ten hlas. Jistě, toho znám. Co ten tady doprdele dělá! Copak on je Pražák? Nevzpomínám si že by se pochlubil. Asi jsem se ho ani neptal, nedivím se, nebyl zrovna moc zábavný. Ty jeho fóry mě fakt nudily. A s kým tam asi je? Že by přítelkyně? Postával jsem tam jako zmražený kus masa a jen hlava se mi neznatelně otáčela směrem napravo. Prošel pár kroků ode mě. Vedle něj se nesla jeho kamarádka. Jen kamarádka. Pozoroval jsem je jak mizí, už dosáhli skoro konce obrubníku. Rychle jsem otočil hlavu zcela nalevo, aby si mě nevšiml, kdyby se rozhlížel jestli nejede tramvaj. Kdyby mě tam někdo pozoroval, asi by ze mě měl pěknou srandu, jenže já to vše skutečně prožíval. A ač jsem se pousmál nad svým počínáním, ten strach se mohl kdykoli opakovat. Strach z toho být spatřen. Vzdalovali se a brzy se ztratili za rohem. Tiše jsem si oddechl.

Smála se, výrazně. Cítil jsem jak rudnu, jak ztrácím kontrolu, propadám se do hlubin. Hlubin čeho? Hlubin pochyb, strachu, studu, nevím jak blíže to popsat. Náhle jsem přestal racionálně myslet, zachvátil mě pocit, že mě všichni sledují a smějí se mi. Jak jsi ale neschopný! Otáčel jsem se ze strany na stranu a hledal nějaké ujištění. Jenže čeho? Že to tak není? Nebo že to tak skutečně je a já se mám stydět ještě víc. Sklopil jsem zrak nemoci to více nést. Co se stalo? Jen jsme se na sebe dívali. A teď? Ani nejsem schopen se tím směrem podívat. Bojím se že ten smích patří mě. Je to odměna za moji snahu? Co to blábolím, vždyť nikdo nemůže vědět co se ve mně vlastně odehrává! Potřeboval bych aby mě o tom někdo ujistil, protože sám o sobě jsem tomu v tuto chvíli i přes velkou námahu nebyl schopen uvěřit. Odejít, musím odsud odejít, jinak se zhroutím. Znovu jsem si prohlédl lidi okolo. Všichni vypadali že se starají jen o své problémy. Žena nalevo, vzdálená tak dvě předpažené ruce, si prohlížela vzory na kabelce té před ní. Mezi jejími světle fialovými vlasy jsem rozeznával šediny. Trčely tam jako stříbrné pruty rostoucí ze země. Vůbec ten její účes. Kdybych ho měl na obrázku přiřadit k člověku, vybral bych buď rokovou hvězdu, nebo šíleného vědce. Ano, jako by ji kadeřník zelektrizoval vlasy. Podle toho usuzuji že šlo o svéráznou osobnost. Ženu, která si do věcí nenechá mluvit. Dělá co chce a je si v této práci jistá. Černé střevíce s vysokým podpatkem, ostrým jak jehla ji jistě moc rovnováhy na tomto povrchu nedodávaly, přesto když jsem ji zahlédl přicházet, nevšiml jsem si žádného kulhání. Buď v nich již byla zvyklá chodit, nebo jsem ji sledoval jen na půl oka. Štíhlé nohy ji krášlily tmavě hnědé punčochy. Mizely až pod minisukní černé barvy. Z té byl vidět jen úzký cíp, protože ji snad až do půl stehen zakrýval huňatý kožich světle hnědé barvy s černými skvrnami. V ramenou ji dělal mohutnou. Zakrýval i krk, takže se vlastně tato postarší žena dala redukovat na výraznou tvář, mohutný kožich a štíhlé nohy s módními střevíci. Tipoval jsem ji po padesátce. Kdybych se s ní začal bavit, nejspíše bych očekával ráznou ženu, tucty podobných jsem již viděl ve filmech. Prohodila by břitký fór a pak by se od duše zasmála. Přímá a též upřímná. Co na srdci to na jazyku. Mezitím co jsem si sestavoval její portrét, ona se nabažila designu kabelky. Sama měla z černé kůže, větší, koukal z ní fialkový kapesníček, který jí dodával šmrnc.

Otočila se na mě a usmála se. Jako by věděla že jsem se na ni celou dobu díval a hodnotil ji. Nepřikládala tomu sebemenší důležitost. Hned zase svůj mladistvě vyhlížející obličej otočila. Tvář měla baculatou a i jinak byla mohutnější. Žádná modelka, i když kdo by to taky po ní mohl chtít v jejím věku. Zhrozil jsem se co by mi na to asi řekla, kdyby mě slyšela. Pak sem si vzpomněla na její prvotní úsměv, pravda, asi nic, smála by se mé hloupé námaze. A tak jsem opustil její velký nos a hnědé kočičí oči.

Nebylo to ani o ní, ani o té s účesem a la Kleopatra. Proč je tak složité soustředit se na svůj vlastní svět? Vždyť pokud se nad tím více zamyslím, musím se smát. Nemusím poslouchat co si lidé okolo mě povídají. Nemusím si ani vytvářet jejich zkreslené profily. Nemusím se na nikoho dívat, a nikdo, nikdo mě nemůže nutit abych se styděl, ať už jsem provedl cokoli. Můžu si žít jako v boxu, do kterého nic neproniká. Nechci věřit nějaké studii? Nemusím. Chci realizovat své sny? Nemusím se nikoho ptát. Tohle je přeci můj život, ne? Chci vystavovat svoje plátna? Můžu. Od srdce mi může být jedno, co si o nich návštěvníci budou myslet. Nedělal jsem je přeci pro ně, ale pro sebe. Až neuvěřitelné jak je to jednoduché, jenže já bych lépe udělal, kdybych tomu věřit začal. Jedině tak se to může stát skutečností mého každodenního života.

Řev nějakého opilého jedince se ozýval kousek od keřů. Neviděl jsem na něj. Nenechal jsem se ale rozptýlit. Jeho volba, co je mi do jeho problémů. Zaostřil jsem na svoji vysněnou princeznu. No vysněnou, zajímavou. Stála, ruce podél těla, odevzdaně a zároveň se skrytou vírou sledovala domy nalevo. Tam odtud se již dávno měla vynořit ta naše tramvaj číslo devět. Náhle jsem si všiml placky na její kabelce. Nejprve ale ještě k té kabelce. Byla malá, materiál vypadal moc synteticky na kůži, leskl se, černá barva se mísila s chemicky růžovými motivy, které jsem si nezařadil. Umístěné byly na přeskáčku bez jakéhokoli řádu, i jejich význam se vymykal rozumu. Nejspíš opravdu dělá do umění. Nebo, a to se taky stává, si její mozek potřeboval odpočinout od neustálého škatulkování. Ať tak či onak, placka mi připomínala jednu výstavu kterou jsem navštívil. Že bych právě nalezl nějaký spojovací článek mezi námi dvěma? Záminku ke konverzaci? Vždycky jsem tyhle tretky považoval za zbytečnosti. Nyní jsem odhalil jejich první praktický význam. Usmál jsem se myšlence, že od teď si budu na každé akci opatřovat placku a jiné upomínkové předměty, které pak budu věšet všude po sobě, abych tím zvýšil šanci na kontakt s jinými lidmi. Komické. Avšak tahle věcička se stala stavebním prvkem našeho kontaktu.

Náhle aniž bych nějak více uvažoval jsem se rozhodl že ji oslovím. Tak dlouho jsem se předtím nutil, přemlouval, rozhodoval se, přemýšlel co si všichni budou myslet. V tu chvíli jsem před sebou měl jen ten svůj svět a jedinečnou šanci seznámit se s pohlednou, zajímavou mladou ženou. Pomalu jsem udělal dva kroky a zarazil se. Stál jsem skoro za ní. Náhle mi došlo, že poklepat ji na rameno není nejlepší začátek. Jen se lekne. A to já nechci. Ne, nikoho nechci strašit, navíc to vypadá, je to nemístné. Taky nemám rád když mi klepe někdo na rameno. A že by mi to udělal neznámý člověk? Ne, tak to se mi snad ještě ani nestalo. To by teprve bylo divné. Ne, tak takhle to nepůjde. Rázem se vytratila verva. Mimoděk jsem popošel tři kroky nalevo. Kdybych přitom natáhl ruku, snad bych se i dotkl jejích rozpuštěných vlasů. Podíval jsem se do země a pak po lidech kolem. Okamžitě na mě dotírala myšlenka, „všichni pozorují tvoje manévry!“ Musel jsem se usmát, protože kdybyste viděli ty lidi okolo, smáli byste se taky. Buď se dívali do země, nebo nervózně popocházeli sem tam. Ne, nikoho nezajímalo, jestli jsem se zrovna posunul sem, nebo tam, o tři nebo čtyři kroky. Tonuli ve svých problémech. Ani nevím kde jsem k těmto tak zkresleným představám přišel. Náhle tu byly a není to tak dlouho co jsem je odkryl. Jejich nesmyslnost mi teď čím dál víc připadala k smíchu, zároveň s tímto procesem jsem jimi začínal být čím dálo méně ovlivňován. Pochopil jsem, že když si řeknu že jim nevěřím, tak nemusím. A tak jsem se usmál a přešel jsem ty narážky někoho, kdo se mě snažil uvnitř svázat, jako by je říkal nějaký pomatenec. Pohled jsem obrátil směrem k domu, abych si utřídil myšlenky.

Tedy, stojím tady a jdu na oběd. Bezva. Mám hlad že bych snědl vagón masa. Jenže jsem tu potkal tuhle slečnu, která mi může poskytnout náhled do toho víc, které tak neúprosně, přitom bezvýsledně hledám. Totiž lidského kontaktu, pochopení, možná lásky. Jak se rozhodnu? Je to jen moje rozhodnutí, já si ho prožiji, mě bude mrzet když ho neudělám, mě bude dělat radost, pokud ano. Moje další rozjímání přerušila tramvaj, devítka. „Tak už to asi opravili,“ usoudil jsem. Krok vpřed a dosáhl jsem její linie. Ohlédla se na mě, pousmála. Já ukázal na tu její placku a pronesl : „taky si byla na té výstavě?“ S úzkostí jsem čekal co řekne. Nechápavě se na mě podívala a přistoupila o krok blíž. Pak jako by jí to došlo, mrkla na kabelku, placku tam měla jedinou. „Jo, jo.“ Její tvář se ještě více rozšířila úsměvem. Připadala mi naprosto jiná než představa, jakou jsem si o ní stihl vytvořit. Přitom mě ale vůbec nezklamala. Naopak. Potěšilo mě že jsem neměl pravdu. Ne že by ta představa byla krutá, to ne, ale na druhou stranu nebyla tak reálná, tak hluboká. Byla jako opar nad řekou, nezvedla se níž. Zatímco když ona promluvila, vznesl jsem se do oblak. „A líbilo?“ pokračoval jsem rychle snad ve strachu abych neztratil spojení. Sklopila oči, pak je zase zvedla, „jo líbilo, velice zajímavé.“ Její něžný hlas opředený nejistotou a studem mě překvapoval. Až mě jaksi znervózňoval. Počítal jsem že s tím, že všichni okolo jsou tak plní sebejistoty. Opět se můj pohled na svět mýlil. Další předsudek.

Tramvaj se přiřítila jako by řidič chtěl v minutě dohnat skoro dvacetiminutové zpoždění. Nejspíš to ani nebylo jeho vinou. Čekal tam někde uprostřed Prahy, až mu z cesty uhne nabourané vozidlo. Nebo došlo k poruše a on musel nečinně sedět a sledovat jak se opraváři snaží rozchodit jeho loď. A taky je možné, že vůbec nešlo o jeho stroj. I když to je málo pravděpodobné. Každopádně nevsadil bych ani korunu na jedinou z těchto teorií. Kdo ví jak se všechno odehrálo. Proč mě to vlastně vůbec zajímá. Tramvaj zaskřípěla, jak řidič zhurta šlápl na brzdu. Viděl jsem jak pár lidí zavrávoralo. Především to odnesli ti, kteří se zvedali aby vystoupili. Po schůdkách se vyhrnul dav. Jeden po druhém opouštěli koráb. Pustil jsem ji jako pravý gentleman. Ostýchavě se ohlížela a já vycítil co se jí právě honí hlavou. Budeme dále mluvit, nebo to byl jen výstřel v tichu. Ač vystoupilo tolik lidí, zůstal jsem stát na prvním schodě tramvaje. Tak, tak že mě dveře, když se zavíraly, neskříply. Kousek od obličeje se mi houpala její kabelka. Držíce se držadla na dveřích, vzhlédl jsem k ní. Chvíli přemýšleje, jestli se dřívějších pár slov dá pokládat za navázání kontaktu, jsem se nakonec rozhodl. Nemám co ztratit, jako předtím.

„A co se ti tam líbilo nejvíc?“ Rychle sklopila oči, jako by na to celou dobu čekala. Zamyslela se a já si plně užíval její roztomilý obličej ponořený v rozpacích. „No, tak asi všechno …“ „co si říkala na ty screen testy?“ skočil jsem jí do řeči a hned se huboval za svoje hulvátství. „No, ty se mi právě líbili.“ „no mě se strašně líbila Edie Sedgwick. Jak se pořád upřeně dívala do kamery. Snad jako jediná. Lou pořád popíjel Colu, Salvátor byl vzhůru nohama.“ Náhle jsem si připadal trapně. Proč jí to tady vlastně popisuji, vždyť to sama viděla. Navíc jí nedávám žádný prostor se vyjádřit. Zarazilo mě to a ztichl jsem. Chvíli jsme oba mlčeli. „No ale zklamal mě ten Empire. Nebo jsem to možná nepochopila.“ Podívala se na mě s tázavým výrazem. „No mě to připadalo teda o ničem. I když to zkrátili z těch osmi hodin, nebo kolik to mělo, pořád mi to připadalo dlouhé. Si to viděla celé?“ „Ne,“ zareagovala rychle a svou odpověď podtrhla důrazným gestem. „Já jsem nad tím strávil tak dvě minuty maximálně. Radši se dívám na lidi.“ Usmála se. „Je to s nimi zajímavější no.“ „Třeba ten Kiss, jak se tam střídaly páry pořád dokola se líbaly, přitom pokaždé jiným způsobem.“ „To mě taky zaujalo.“ „A co ten s kočkou. Jak tam pořád lezla.“ „Ten byl taky dobrý.“ „A kam vlastně jedeš?“ plynule jsem přešel k tomu co mě zajímalo. „No za jednou kamarádkou.“ „Aha,“ nezmohl jsem se na nápaditější odpověď. „No my spolu děláme takový projekt do školy.“ „Aha. A kam chodíš?“ „Na uměleckou,“ culila se a přitom sklopila zrak. „Teda, tak to je husty,“ pokýval jsem hlavou a viditelně ožil. „Na čem pracujete, teda jestli to není tajemství,“ usmál jsem se. „Není,“ uculila se zase roztomile, „děláme práci o Klimtovi.“ „Gustav Klimt?“ „No,“ usmála se, zřejmě překvapená že vím kdo to je. „Jeden jeho obraz patří mezi nejdražší na světě ne?“ pyšnil jsem se svými znalostmi. „No, jo, Adele Bloch-Bauer I.“ „Taková dáma ve zlatých šatech, že?“ „No, ono tam těch zlatých věcí je mnohem více. Spadá do období kdy si Klimt liboval v používání barvy zlata.“ „Takové zlaté období,“ pousmál jsem se. „Tak podle cen prodaných obrazů každopádně,“ usmála se. „No já si vzpomínám na Judith a The Kiss, ten je prý nejznámější jeho prací vůbec.“ „Je známý, ale mě se líbí Judith s hlavou Holoferna.“ Sarkasticky jsem se usmál. Snad nepatří k těm šíleným feministkám. „A co děláš ty?“ zeptala se mě nesměle. „No já dělám ekonomku.“ Nevěřícně si mě prohlížela ze své vyvýšené pozice. „Překvapená?“ „Ne, no vlastně jo. Podle toho jak jsi mluvil jsem si myslela, že taky děláš do umění.“ „No já dělám, tak nějak,“ usmál jsem se. „Jako že zajímám se o umění, dělám umění, ale nestuduji ho.“ „Proč?“ přesně tuhle otázku jsem čekal. Styděl jsem se, že nestuduji umění a musím ostatním připadat jako ztracený případ. Při hodinách si místo grafů kreslím portréty spolužaček. O přestávkách nevyvíjím aktivitu v ekonomické sféře, nýbrž píšu básně. Ne, opravdu tam nepatřím, ale jak je vidět, lze něco dělat i když vás to nebaví. Po pravdě, s časem se to zhoršuje, až jednoho dne nejste schopni pro to hnout ani prstem. V tom bodě se já ale ještě nenacházím. Chápal jsem opodstatněnost její otázky, jen jsem nevěděl co na ni odpovědět. Mohl jsem říci, jako obvykle, asi by mě to nebavilo učit se všechny umělce, zajímají mě jen někteří. Nebo, nevím jestli na to mám. Pak mi ale kamarádi opáčí, tak za zkoušku nic nedáš. No to nedám. Asi mám strach dělat co mě skutečně baví. Možná ani nevím co mě baví. Ne, to zhruba vím. Největší starosti mi ale způsobuje ta poslední varianta, totiž, že neexistuje škola na to, co se chci já naučit. Škola kde se nebifluje, nýbrž si vybíráte co vás baví a zároveň posunuje ve vašem hledání sebe vyjádření. Je to jako opracovávat kámen proto, abyste jednoho dne vytvořili překrásnou sochu. Ta socha je umění, ten kámen jsme my na začátku. V kameni je již socha ukryta, a ne jedna. Je jich tam mnoho, jen na mě záleží jakou si vyberu.

„Tak proč?“ zopakovala otázku. „Nevím,“ zvedl jsem k ní své oči plné pochyb. „Asi by mě to nebavilo, nebo jsem se bál že na to nemám.“ „Tak za zkoušku nic nedáš,“ tak, tak že jsem utlumil smích který se mi dral do tváře. Jako bych to neříkal. Většina lidí uvažuje v určitých věcech zcela totožně. „Nedal no.“ Zřejmě si všimla náznaku mého smíchu a tak si neodpustila otázku : „čemu se směješ?“ „Nic, jen, říkají mi to všichni. Proč si to nezkusil? Nevím, asi jsem měl strach, nebo jsem byl líný tam dojít. Jo, jsem moc líný.“ Taky se usmála. „O tom mi povídej,“ culila se provinile. „Copak, ráda spíš?“ „No to taky.“ „A je ti blízký bohémský styl života, ještě řekni.“ „To zase ne, ale některé věci bych si nechala líbit.“ „Snídani do postele,“ skočil jsem jí nedočkavě do řeči. Znovu se uculila jako bych ji přistihl nahou ve sprše. „Tak jaké dívce by se to nelíbilo?“ „No já nejsem dívka, ale taky bych si to nechal líbit,“ ušklíbl jsem se.

Zpozorněla, „už budu muset vystoupit.“ Naprosto jsem ztratil pojem o tom kolik stanic již minulo. Tramvaj se už dávno vyprázdnila a my nestáli na schodech. „No, jasný.“ V hlavě mi to zběsile šrotovalo, „mám se jí zeptat na číslo? Nikdy to nedělám, jenže s touhle je taková zábava, je tak milá a navíc mi rozumí, konečně někdo kromě Andreho s kým se dá mluvit o umění. Doslova jsem vyhrkl, „dáš mi číslo?“ Muselo to pro ni být jako by do ní narazila desetimetrová lavina sněhu. Tak prudce jsem to ze sebe pustil. Koukala, pak přitakala. Vytáhl jsem mobil a dychtivě si do něho psal číslo za číslem. Třikrát si každé opakujíce. „Tak zase někdy,“ smála se ona a sestupovala po schůdcích. Tramvaj zastavila a my se na sebe ještě usmáli.

Kde bydlí? Jak učí? Co dělá večer? Jakou poslouchá hudbu? Jaký malíři se jí líbí kromě Klimta? Kolikátým rokem tam studuje? Je z Prahy? Takových otázek se mi vyrojilo na mysl. O čem jsme se tu celou dobu bavili? Vždyť já o ní vlastně nic nevím. A kdybych si nechtěl vzít její číslo, ani bych se nedozvěděl její jméno. Eliška. Je stejně velice pěkné jméno. Naprosto na ni sedí. Tolik otázek co jsem jí nepoložil, protože prostě nebyl čas. Každého se na ně zeptám. Jo, protože nevím na co jiného bych se ho ptal. Ale u ní? Pořád se bylo o čem bavit. Hovor plynul jako voda.

Nastražil jsem uši abych zaslechl stanici. Dojel jsem skoro na konečnou. Zastávku před Spojovací jsem vystoupil. Nevěda kde jsem, zároveň ale spokojený. Nyní když všechny starosti odpluly se znovu ozval hlad. Přešel jsem koleje. Na tabuli jsem si našel nejbližší spoj. Než jsem dočetl časy stála tramvaj u nástupiště. „To je komfort,“ pomyslel jsem si. „To tam u nás na vesnici nemáme.“ Stále se usmívaje vlezl jsem do poloprázdného vagónu. Posadil jsem se za postarší ženu s psíkem na klíně. „To i starší baby se nechaly unést touhle módou?“ nemohl jsem tomu uvěřit. Že si v tom libují mladé slečny ještě chápu, vlivy některých celebrit jsou vskutku silné. Ale taková stará ženská? Si jako myslí že jí to udělá mladší? Nebo možná nemá co dělat. Ušklíbl jsem se. Tak strojí pejska do plínek aby se jí nepočůral do kabelky. Žena měla husté, tvrdé vlasy, rovné jako pravítko. Nejspíše musela být nedávno u kadeřníka, protože fialově-hnědá barva vypadala dost čerstvě. Kožich jí zakrýval celé tělo, spadal jí snad až po kolena. Na očích měla sluneční brýle. Tmavá skla odrážela předměty i obličeje. Nešlo skrz ně proniknout blíže k této odměřené ženě. Obroučky jsem nerozeznal. Každopádně s nimi vypadala jak masařka. Nevím na co si ta žena hrála. Tak či onak cokoli udělala, vyznělo komicky. Od ní můj pohled zamířil k mladé dívce přes uličku. Taky měla sluneční brýle, avšak ne s tak velkými skly. Poposunuté trochu na nose. Její pihatý obličej byl lehce opálený, nejspíš se slunila v nějakém Alpském středisku. Vlasy se jí kroutily všemi směry. Částečně jí zasahovaly do obličeje a překrývaly tak brýle. Vzadu se vinuly kolem uší, které se pod nimi skoro úplně ztrácely. Nebyly dlouhé, snad i proto že se do sebe zaplétaly. Ta slečna evidentně neřešila svůj účes. To se mi líbilo. Její kudrnatá hříva mě přitahovala. Drobný obličej jsem bohužel neměl moc času sledovat. Pořád se dívala ven. No a odraz skla se díky prudkým paprskům slunce vytrácel. Byla nižší postavy, oblečená ve vypasovaných džínech černé barvy. Ty kousek pod pás překrývala puntíkovaná zimní bunda. Její všebarevné puntíky na bílém pozadí se vinuly až ke krku, kde navazovala kapuca, která se víceméně ztrácela pod hnědě-oranžovými vlasy. V uších měla pecky a poslouchala hip hop. Rytmus písničky jsem slyšel i ze své sedačky. „A proč ta nemá psa,“ pomyslel jsem si. „Protože nemá kabelku,“ musel jsem se smát jak jsem si to ospravedlnil. „Tak to je teda pěkně směšný. Proč nosíte kabelku když v ní skoro nic nemáte? No přeci abych si tam mohla uschovat svého čtyřnohého miláčka.“ „Proč ne,“ odpověděl jsem si sám. Neměla nic, jen mobil v kapse. Pořád ho vytahovala a klapala na něm sms zprávy. Nervózně si přitom kousala nehty. Tipoval bych jí do šestnácti.

Tramvaj se dál ubírala cestou na jejímž konci mě čekala menza a v ní snad dobrý oběd. Na tomto místě končím svůj příběh. Nechám jen na čtenáři, ať si domyslí zda jsem se s tou příjemnou dívkou viděl znovu, či jsem ji nechal odplout jako příjemné zpříjemnění dne.

22/2/09

---