Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChemie slov
27. 04. 2009
2
3
407
Autor
t.o.m.
24/2/09
V temnu mezi stěnami,
v houfu slizkých forem,
ve fontáně ze slámy,
opíjí se bohém.
Jeho hvězda na nebi
již nezáří jak rubín;
ošuntělý na duši
schovává se do hlubin.
Láska pro něj pohasla
náhle, jako svíce co utne ji
průvan, který do rána
nedá pokoj naději.
Poroučím se do padla,
pijte moje rýmy,
radš vyprázdním tu číši zla,
než přijde pocit viny.
24/2/09
Kdy vyjde slunce na nebi?
Kdy uzřím lesk a krásu?
Kdy sladký vánek duši mou
ze zimního spánku probudí?
Kdy vynořím se z bláta lži?
Kdy uzřím svoje city?
Kdy láska opojí mé unavené oči
a zmizí drahokamy viny?
Kdy drahokamy lesk svůj odkryjí mi, hrou
světla, toť láska sama, jemně hladí city,
jako hráč na harfu
kdesi v srdci skrytý.
24/2/09
Barva vlasů chemická
dodávala lesku,
bledým jejich tvářičkám
neznámého stesku.
Ať smály se či radostnily
němá jejich srdce,
těžko by kdy pocítily
lásky vroucí ovoce.
V ateliéru s bílými stěnami,
kde barvou zářil jen koberec
malovaly si ty štěbetalky
na tváře ruměnec.
Aby nudě unikly,
tomu prázdnu v duši,
co boří všechny struktury,
moře zaplavuje souši.
26/2/09
Výpary bledě žluté moči
stoupají neviděny do prostoru,
míjí uši, míjí oči,
náhle dosahují nosu.
Krátce, zato intenzivně
pocítím jejich teplou vůni,
vpíjí se mi neurčitě
myšlenka že žiji.
U té mísy výkalů,
z keramiky bílé,
pocítil jsem potřebu
řvát : „Snít je přeci milé!„
27/2/09
Na roj neposedných racků
k nebi čile vzlétajících,
na mávání opeřených křídel, stříbřících
se v zimním rozbřesku;
dívám se, mé oči svítí
touhou koupat se s nimi v azuru.
Dýchat volně, strmě stoupat tam nahoru,
odkud paprsky slunce vyrůstají jako kvítí,
jako prskavky rozrážející tmu
náhlými gejzíry jisker
valících se po znenáhlu,
mizících zanechávajíce jen koster,
popela, který rozfoukává vánek
po širé zemi, do nedohledných dálek;
popela, který zbyl z radovánek
nebeských hostů, upadli v spánek.
6/3/09
Prostor tmou se krášlí,
vůně pozbývá své omamné moci,
mé srdce křičí do noci,
„nechte mě pozbýt duše tonoucí!“
6/3/09
Polibek marnosti mrazí mé rty,
jak hvězda tonoucí v oblačné noci,
sklouzávám do moře nicotnosti,
vsazené do bludné neosobní krásy.
Poupata štěstí rozkvétají nepovšimnuta,
ze závratné propasti beznadějí vroubené,
jejich slabá vůně stěží se dotkne mé
lítostí zaslepené mysli.
Otupené smysly ani plamen nepálí,
chladná smrt opájí touhou nenaplněnou,
hle, blankytný závoj vlaje nad hlubinou,
kde mrazivý vítr prosytil radost kyselostí.
Jediný vroucí pohled rozpustilé dívky,
smích tančící jiskrami rozžehl svíci,
mé srdce bije, chci říci,
vznáším se lehce v nebeské výšky.
12/3/09
Všichni stále mluví,
nic neřeknou,
slova se vznáší, vyblednou,
mě zaplavuje marnost naslouchání.
Mám dost troskotání
o vrcholky nedorozumění, skály,
které rostou z mlhy
jež vznáší se nad mořem každodennosti.
Chuť sladkosti s trpkostí se mísí,
každý další krok nový příboj vyvolává,
každá věta svého významu se dovolává,
ač vyprchal již s její zvučností.
Na poli oraném skutečností,
zbyly jen trosky minulých snů!
Na poli oraném netečností,
vlaje potrhaná vlajka marnosti dnů!
12/3/09
Vypadám jak vypadám,
mé zrcadlo již slzí,
marně obraz zakrývám,
marně snažím se být jak druzí.
Jsem střep z rámu vyjmutý.
Jsem obraz postrádající jiskru.
Jsem jak vločka sněhu nevinný,
přesto dávám si za vše vinu.
Slova krásná vybírám pro všechny kolem sebe,
hýčkám je a rozesmívám,
však v duši chlad mě zebe.
Ač šťastný chci být a snad tomu i věřím.
Ač lásky teplo mám rád,
hráz samoty v srdci dál stavět běžím,
nesčetněkrát.
12/3/09
Topím se ve smutku zabředlý,
ve vesmíru věčnosti,
můj úkol být-i nevěrný
své vlastní přirozenosti.
Má touha zpít se samotou
v bujarém křiku múz,
jež neslučitelná je s nahotou
opletenou stíny hrůz.
Mé verše marnost rozpíjí,
kontrast barev snů
rozplývá se v rodící
tmě nastávajících dnů.
Obrazy světa bez světla
děsí mě i v bdění,
však mysl temnu uvykla
vznášejíc se těžce nocí.
18/3/09
A pak tu byla ona,
řekla že neví nic,
objal jsem ji zcela
láskou bez hranic.
Dvě slzy štěstí skanuly
mi z očí do jejích vlasů.
Dvě vlhké stopy únavy
z náhle minulých časů.
Její úsměv jiskrný,
dvě oči planoucí něhou,
já bezprostředně zoufalý
se vrátil netušenou cestou.
Z dálky, jako z mlhy let,
z nenaplněných dětských přání,
já náhle přestal otálet,
proud uvnitř neměl stání.
19/3/09
Ptal jsem se zrcadla,
třpytivě se na mě smálo,
máš mě rádo, máš mě rádo?
Ptal jsem se zrcadla!
Třpytivě se na mě smálo,
však jediným střípkem svým
neodpovídalo.
Ptal jsem se zrcadla,
jež věrně mou podobu odráželo,
co se stalo, co se stalo?
Ptal jsem se zrcadla!
Jež věrně mou podobu odráželo,
přesto mé oko ho v ní nepoznalo.
Ptal jsem se zrcadla,
skla chladného bez emocí, němého,
kam se to podělo, kam se to podělo?
Ptal jsem se zrcadla!
Skla chladného bez emocí, němého,
jež mrazivou krásou ledu, ne láskou,
oplývalo.
Máš mě rádo, máš mě rádo!
26/3/09
Květy padají z nebe,
vytváří mlhu, ztrácíš se mi,
smutek ochromuje moji duši,
stojím sám nevěříc v sebe.
Vlhké slzy osamělosti tebe
mi připomínají. Smáčí mou tvář i
kapou do klína nevědomosti.
Stojím sám nevěříc v sebe.
Černá díra v srdci mém zebe.
Plním ji výčitkami, stále studí.
Stojím sám nevěříc v sebe.
26/3/09
Proč se ztrácíš a objevuješ?
Vykvetla jsi náhodou zrozená,
tví rudé vlasy, hříva neučesaná,
vlétla do mě jak hurikán; světélkuješ?
26/3/09
Z hloubi hlas se dere ven,
ruší klid mého života,
rozpaluje unavené smysly doběla,
jak na všechny strany řve, „chci ven!“
26/3/09
Vybledlá podobizna zářivé múzy,
chci ji políbit na tvář
bledou, průsvitnou, roubí ji svatozář,
však ona se rozplývá před mými rty.
Mrazí mě u srdce pocit viny,
čím víc po ní toužím,
tím více ji v mlhách ztrácím,
propadám se nedostává se mi víry.
26/3/09
Květy se z nebe snášejí,
lodičky vzduchem plující.
Sleduji je z povzdálí
kráčeje prázdnou ulicí.
S větrem oni zápasí,
jenž přestav roj mi přináší,
či pozvolna unášet se nechají
na vlnách jemných nádechů.
Koráby vzduchem nadlehčené,
míjí keře po znenáhlu
na zem dopadají,
v tom podzimním průvanu.
Možno zváti je vzorem elegance,
jak ve slunečný den,
odevzdaně přijímají cele
osud svůj zpečetěn.
26/3/09
Ten pocit nemá důvodu,
leč hladiny v mlhách,
šplouchají o břehy bez stromů
vody rozplývající se v dobách.
Ona bez tváře i výrazu,
průhledná jako sklo,
přesto zrcadlí se v průvanu,
když pootevřu okno.
Je vším i mnou,
však bezejmenná.
Poznat ji jen náhodou
smím, leč snažím-li se je nedobytná.
Její vůně uhrančivá
vzlíná z hlubin prostoru,
květy snivé tiše splétá,
ač skryta nestrpí odporu.
27/3/09
Nad hladinou se vznáší
opar fialových bublinek,
mé myšlenky se páří,
ač není k tomu záminek.
Pozbývá obraz podoby,
mrzne výraz tváře,
mé snahy nenachází opory,
nesvlečen připadám si naze.
31/3/09
Křik zoufalý leč bez původu,
svět točí se a obrací,
mé tělo smutek vyvrací,
aby jej pozřít mohlo znovu.
Křik zoufalý až smrt trne,
se rozlévá mými žilami,
duní mi v uších, opájí mé oči,
on v popředí vše utone.
Snad slunce svítí za oparem
a vítr se prochází po loukách,
mladá dívka jako ve snách
dotekem tápe azurem.
A je to k smíchu,
pláč je vlhký, slzy se třpytí,
když paprsek do nich uhodí.
A je to k smíchu, smích totiž nebolí!
17/4/09
Páry dusící se v pozvolném spěchu,
mísíce odstíny barev listí,
najíždí do sebe tvoří pěnu
a mění se v ovzduší.
Ač zelené či bílé světélkují nesměle
vpíjejíce do hladiny
stříbří paprsky ospale
na paletě poseté kameny.
21/4/09
Ač chemické jsou její víčka barvy
a z očí blýská se jí něha nesměle,
ona prochází mnou bez zábrany,
mou tváří plujíc rozverně.
24/4/09
Ač bolestná se zdají její slova,
každý tón zarazí hřeb do těla,
chvěje se neochotna
připustit pravdu docela.
Je milá, však možná klame mě
zpěvem duše nesmělé,
hned chci dýchat do její kadeře,
hned vzdaluji se ztraceně.
Čokoláda v bílé polevě jsou její oči,
pokorně se skrývá v ulitě bezpečna,
na mně jsou slova, na mně je víra,
copak mě jen tak neškádlí?
24/4/09
Co zlé je hezké
a moderní se zdá být směšné,
oči z kovu, zelená v řece,
co směšné se zdá, není lehké!
Až robot barvu rozlije
a z květů orchideje
vykvete drát plný jiskření,
které život v chomáč smetí obrátí.
Že fialová není barvou
a muž v ženu měnící
zapomíná najít starou svoji milou,
doma slzy ronící.
Však moderní jste všichni,
vlny ve vašich vlasech
propojují sítě mobilní
a sluchátka troubí, naspěch!
24/4/09
Zrcadlem otisk záře nové skutečnosti
prolétl jako blesk, zmnoživ se;
náhle tisíce očí zkoumá moji duši,
jsem jako dítě, bojím se.
24/4/09
Bída duše sušící,
slzy po tvářích kanou,
ráno hudba tlumí hranou
komedii našich citů.
Kaňka po kaňce dopadá
na plátno plné šedi,
život se z prachu pozvedá,
jen aby trávil lidi.
Ne! Jeďte jinou cestou,
vezměte štětce do ruky,
děti v propasti samoty tonou,
malujte jiné motivy!
V zelenosti trávy skryté,
světélkují naše obavy,
jak jsme slepí, lidé!
Nevidouce jejich nástrahy.
V temnu mezi stěnami,
v houfu slizkých forem,
ve fontáně ze slámy,
opíjí se bohém.
Jeho hvězda na nebi
již nezáří jak rubín;
ošuntělý na duši
schovává se do hlubin.
Láska pro něj pohasla
náhle, jako svíce co utne ji
průvan, který do rána
nedá pokoj naději.
Poroučím se do padla,
pijte moje rýmy,
radš vyprázdním tu číši zla,
než přijde pocit viny.
24/2/09
Kdy vyjde slunce na nebi?
Kdy uzřím lesk a krásu?
Kdy sladký vánek duši mou
ze zimního spánku probudí?
Kdy vynořím se z bláta lži?
Kdy uzřím svoje city?
Kdy láska opojí mé unavené oči
a zmizí drahokamy viny?
Kdy drahokamy lesk svůj odkryjí mi, hrou
světla, toť láska sama, jemně hladí city,
jako hráč na harfu
kdesi v srdci skrytý.
24/2/09
Barva vlasů chemická
dodávala lesku,
bledým jejich tvářičkám
neznámého stesku.
Ať smály se či radostnily
němá jejich srdce,
těžko by kdy pocítily
lásky vroucí ovoce.
V ateliéru s bílými stěnami,
kde barvou zářil jen koberec
malovaly si ty štěbetalky
na tváře ruměnec.
Aby nudě unikly,
tomu prázdnu v duši,
co boří všechny struktury,
moře zaplavuje souši.
26/2/09
Výpary bledě žluté moči
stoupají neviděny do prostoru,
míjí uši, míjí oči,
náhle dosahují nosu.
Krátce, zato intenzivně
pocítím jejich teplou vůni,
vpíjí se mi neurčitě
myšlenka že žiji.
U té mísy výkalů,
z keramiky bílé,
pocítil jsem potřebu
řvát : „Snít je přeci milé!„
27/2/09
Na roj neposedných racků
k nebi čile vzlétajících,
na mávání opeřených křídel, stříbřících
se v zimním rozbřesku;
dívám se, mé oči svítí
touhou koupat se s nimi v azuru.
Dýchat volně, strmě stoupat tam nahoru,
odkud paprsky slunce vyrůstají jako kvítí,
jako prskavky rozrážející tmu
náhlými gejzíry jisker
valících se po znenáhlu,
mizících zanechávajíce jen koster,
popela, který rozfoukává vánek
po širé zemi, do nedohledných dálek;
popela, který zbyl z radovánek
nebeských hostů, upadli v spánek.
6/3/09
Prostor tmou se krášlí,
vůně pozbývá své omamné moci,
mé srdce křičí do noci,
„nechte mě pozbýt duše tonoucí!“
6/3/09
Polibek marnosti mrazí mé rty,
jak hvězda tonoucí v oblačné noci,
sklouzávám do moře nicotnosti,
vsazené do bludné neosobní krásy.
Poupata štěstí rozkvétají nepovšimnuta,
ze závratné propasti beznadějí vroubené,
jejich slabá vůně stěží se dotkne mé
lítostí zaslepené mysli.
Otupené smysly ani plamen nepálí,
chladná smrt opájí touhou nenaplněnou,
hle, blankytný závoj vlaje nad hlubinou,
kde mrazivý vítr prosytil radost kyselostí.
Jediný vroucí pohled rozpustilé dívky,
smích tančící jiskrami rozžehl svíci,
mé srdce bije, chci říci,
vznáším se lehce v nebeské výšky.
12/3/09
Všichni stále mluví,
nic neřeknou,
slova se vznáší, vyblednou,
mě zaplavuje marnost naslouchání.
Mám dost troskotání
o vrcholky nedorozumění, skály,
které rostou z mlhy
jež vznáší se nad mořem každodennosti.
Chuť sladkosti s trpkostí se mísí,
každý další krok nový příboj vyvolává,
každá věta svého významu se dovolává,
ač vyprchal již s její zvučností.
Na poli oraném skutečností,
zbyly jen trosky minulých snů!
Na poli oraném netečností,
vlaje potrhaná vlajka marnosti dnů!
12/3/09
Vypadám jak vypadám,
mé zrcadlo již slzí,
marně obraz zakrývám,
marně snažím se být jak druzí.
Jsem střep z rámu vyjmutý.
Jsem obraz postrádající jiskru.
Jsem jak vločka sněhu nevinný,
přesto dávám si za vše vinu.
Slova krásná vybírám pro všechny kolem sebe,
hýčkám je a rozesmívám,
však v duši chlad mě zebe.
Ač šťastný chci být a snad tomu i věřím.
Ač lásky teplo mám rád,
hráz samoty v srdci dál stavět běžím,
nesčetněkrát.
12/3/09
Topím se ve smutku zabředlý,
ve vesmíru věčnosti,
můj úkol být-i nevěrný
své vlastní přirozenosti.
Má touha zpít se samotou
v bujarém křiku múz,
jež neslučitelná je s nahotou
opletenou stíny hrůz.
Mé verše marnost rozpíjí,
kontrast barev snů
rozplývá se v rodící
tmě nastávajících dnů.
Obrazy světa bez světla
děsí mě i v bdění,
však mysl temnu uvykla
vznášejíc se těžce nocí.
18/3/09
A pak tu byla ona,
řekla že neví nic,
objal jsem ji zcela
láskou bez hranic.
Dvě slzy štěstí skanuly
mi z očí do jejích vlasů.
Dvě vlhké stopy únavy
z náhle minulých časů.
Její úsměv jiskrný,
dvě oči planoucí něhou,
já bezprostředně zoufalý
se vrátil netušenou cestou.
Z dálky, jako z mlhy let,
z nenaplněných dětských přání,
já náhle přestal otálet,
proud uvnitř neměl stání.
19/3/09
Ptal jsem se zrcadla,
třpytivě se na mě smálo,
máš mě rádo, máš mě rádo?
Ptal jsem se zrcadla!
Třpytivě se na mě smálo,
však jediným střípkem svým
neodpovídalo.
Ptal jsem se zrcadla,
jež věrně mou podobu odráželo,
co se stalo, co se stalo?
Ptal jsem se zrcadla!
Jež věrně mou podobu odráželo,
přesto mé oko ho v ní nepoznalo.
Ptal jsem se zrcadla,
skla chladného bez emocí, němého,
kam se to podělo, kam se to podělo?
Ptal jsem se zrcadla!
Skla chladného bez emocí, němého,
jež mrazivou krásou ledu, ne láskou,
oplývalo.
Máš mě rádo, máš mě rádo!
26/3/09
Květy padají z nebe,
vytváří mlhu, ztrácíš se mi,
smutek ochromuje moji duši,
stojím sám nevěříc v sebe.
Vlhké slzy osamělosti tebe
mi připomínají. Smáčí mou tvář i
kapou do klína nevědomosti.
Stojím sám nevěříc v sebe.
Černá díra v srdci mém zebe.
Plním ji výčitkami, stále studí.
Stojím sám nevěříc v sebe.
26/3/09
Proč se ztrácíš a objevuješ?
Vykvetla jsi náhodou zrozená,
tví rudé vlasy, hříva neučesaná,
vlétla do mě jak hurikán; světélkuješ?
26/3/09
Z hloubi hlas se dere ven,
ruší klid mého života,
rozpaluje unavené smysly doběla,
jak na všechny strany řve, „chci ven!“
26/3/09
Vybledlá podobizna zářivé múzy,
chci ji políbit na tvář
bledou, průsvitnou, roubí ji svatozář,
však ona se rozplývá před mými rty.
Mrazí mě u srdce pocit viny,
čím víc po ní toužím,
tím více ji v mlhách ztrácím,
propadám se nedostává se mi víry.
26/3/09
Květy se z nebe snášejí,
lodičky vzduchem plující.
Sleduji je z povzdálí
kráčeje prázdnou ulicí.
S větrem oni zápasí,
jenž přestav roj mi přináší,
či pozvolna unášet se nechají
na vlnách jemných nádechů.
Koráby vzduchem nadlehčené,
míjí keře po znenáhlu
na zem dopadají,
v tom podzimním průvanu.
Možno zváti je vzorem elegance,
jak ve slunečný den,
odevzdaně přijímají cele
osud svůj zpečetěn.
26/3/09
Ten pocit nemá důvodu,
leč hladiny v mlhách,
šplouchají o břehy bez stromů
vody rozplývající se v dobách.
Ona bez tváře i výrazu,
průhledná jako sklo,
přesto zrcadlí se v průvanu,
když pootevřu okno.
Je vším i mnou,
však bezejmenná.
Poznat ji jen náhodou
smím, leč snažím-li se je nedobytná.
Její vůně uhrančivá
vzlíná z hlubin prostoru,
květy snivé tiše splétá,
ač skryta nestrpí odporu.
27/3/09
Nad hladinou se vznáší
opar fialových bublinek,
mé myšlenky se páří,
ač není k tomu záminek.
Pozbývá obraz podoby,
mrzne výraz tváře,
mé snahy nenachází opory,
nesvlečen připadám si naze.
31/3/09
Křik zoufalý leč bez původu,
svět točí se a obrací,
mé tělo smutek vyvrací,
aby jej pozřít mohlo znovu.
Křik zoufalý až smrt trne,
se rozlévá mými žilami,
duní mi v uších, opájí mé oči,
on v popředí vše utone.
Snad slunce svítí za oparem
a vítr se prochází po loukách,
mladá dívka jako ve snách
dotekem tápe azurem.
A je to k smíchu,
pláč je vlhký, slzy se třpytí,
když paprsek do nich uhodí.
A je to k smíchu, smích totiž nebolí!
17/4/09
Páry dusící se v pozvolném spěchu,
mísíce odstíny barev listí,
najíždí do sebe tvoří pěnu
a mění se v ovzduší.
Ač zelené či bílé světélkují nesměle
vpíjejíce do hladiny
stříbří paprsky ospale
na paletě poseté kameny.
21/4/09
Ač chemické jsou její víčka barvy
a z očí blýská se jí něha nesměle,
ona prochází mnou bez zábrany,
mou tváří plujíc rozverně.
24/4/09
Ač bolestná se zdají její slova,
každý tón zarazí hřeb do těla,
chvěje se neochotna
připustit pravdu docela.
Je milá, však možná klame mě
zpěvem duše nesmělé,
hned chci dýchat do její kadeře,
hned vzdaluji se ztraceně.
Čokoláda v bílé polevě jsou její oči,
pokorně se skrývá v ulitě bezpečna,
na mně jsou slova, na mně je víra,
copak mě jen tak neškádlí?
24/4/09
Co zlé je hezké
a moderní se zdá být směšné,
oči z kovu, zelená v řece,
co směšné se zdá, není lehké!
Až robot barvu rozlije
a z květů orchideje
vykvete drát plný jiskření,
které život v chomáč smetí obrátí.
Že fialová není barvou
a muž v ženu měnící
zapomíná najít starou svoji milou,
doma slzy ronící.
Však moderní jste všichni,
vlny ve vašich vlasech
propojují sítě mobilní
a sluchátka troubí, naspěch!
24/4/09
Zrcadlem otisk záře nové skutečnosti
prolétl jako blesk, zmnoživ se;
náhle tisíce očí zkoumá moji duši,
jsem jako dítě, bojím se.
24/4/09
Bída duše sušící,
slzy po tvářích kanou,
ráno hudba tlumí hranou
komedii našich citů.
Kaňka po kaňce dopadá
na plátno plné šedi,
život se z prachu pozvedá,
jen aby trávil lidi.
Ne! Jeďte jinou cestou,
vezměte štětce do ruky,
děti v propasti samoty tonou,
malujte jiné motivy!
V zelenosti trávy skryté,
světélkují naše obavy,
jak jsme slepí, lidé!
Nevidouce jejich nástrahy.