Strach na denním pořádku.

Běželi napříč Štrossmayerovým náměstím a ač sotva lapali po dechu, hlasitě se smáli a konverzovali. Nohy se jim motaly jedna přes druhou, jako takové ty kónické džbánky na víno, protože i oni sami byli ovínění a dlažební kostky jim nikterak nepomáhaly. Ale bylo jim hezky, protože byli spolu a byla jich celá parta a dobře se bavili celý večer. Kupředu je hnal nápad stihnout poslední metro.

Věra se také smála. Jako dlouho ne, ačkoliv se celou tu poněkud rychlou cestu snažila zahnat ty dotěrné myšlenky. Už si zvykla na ten věčný a nespravedlivý souboj, který se, kdesi v jejím nitru, kam vědomím nedosáhla, již dobrých pár let odehrával. Byla si naprosto jistá, že bez problémů dokáže popřít všechny ty strašlivé věci, které se jí objevovaly před očima a řvaly v uších. A to tak dokonale, že nikdo nikdy nic nepozná. Smála se, přestože jí do smíchu vůbec nebylo. Jinak to ani nešlo. Ostatně jako skoro vždycky, když se ostatní kolem smějí. Poznali by, že je něco jinak, než normálně. Nechtěla si přiznat, že by to bylo špatně. Spíš jenom tak nějak divně.

Ráda se dívá do nebe. Vlastně na něm i ráda pobývá. Možná, že byla někdy ptákem. Snad supem, nebo kánětem. A je jí jedno, jestli je modré, nebo poseté černočernými mraky. Je jí jedno, jestli je noc anebo den. A už vůbec neřeší, jestli je v centru Prahy nebo na startovací ploše na nějaké hoře ve Slovinsku. Ten prostor „tam nahoře“ jí uchvacuje. Je strašně ohromný, ohromně prostorný a tak nějak blízko a přitom daleko. A prý ani vlastně nemá konec, což si nedovede vysvětlit, tak se snaží si to nepřipouštět. Hrozně jí baví létat. To se tomu, co v nebi asi hledá, aspoň trochu může přiblížit. Když jste kilometr nad zemí, máte vše pod kontrolou, počasí vám přeje a třeba se vám dokonce podaří chytit příznivý stoupavý proud, jste nejšťastnějším člověkem na světě. Nic a nikdo vás neruší a pohybujete se skoro volně podle úvahy a touhy prostorem, ve kterém nejsou vidět stopy druhých. Tak, jako když ráno v zimě napadne deset čísel prachového sněhu před vaše dveře a vy jste první, kdo do něj vstoupí. Až na to, že nahoře po vás v té kráse stopy nezůstanou a neobtěžují ani vás, ani toho, kdo letí za vámi. To proto se Věra nutně potřebuje dívat vzhůru. Vždycky jí to přinese nějaké nové poznání.

Jak tak běžela a bezdůvodně a falešně se smála, jen tak, mimochodem, vzhlédla k nebi. Bylo temně oranžové, jak už večer v Praze bývá. Nízko nad městem se válel stratus z droboučkých kapének vodních par namíchaných s částicemi pražského smogu a pohlcoval dychtivě modré tóny spektra, a plival zpět na zem ty oranžové, které chutnají po studeném tabákovém kouři a špatně odvětrávané hospodě. Pozorovala nenápadně celou tu monotónní záležitost, když jí najednou ztuhla kolena v pohybu, nahrnula se jí krev do těch nejjemnějších krevních kapilárek v mozku a žaludek se jí zkroutil do ambulantního uzlu. Zapomněla dýchat a nevěděla, co dál vlastně dělat. Chtěla brečet strachy, ale ještě před zlomkem vteřiny se chechtala na celé náměstí. Něco jí přinutilo zachovat se co nejméně nápadně, a tak jen zpomalila, aby měl mozek dost kyslíku a donutila tak řečové centrum k aktivitě. Její přítel se po chvilince zastavil také, aby mu ukázala, co ji tak zaujalo. Věděl, jak se věci mají. Dívali se nahoru a přemýšleli, co ta sada různorodě rozházených bodů na nebi může být. Opravdu, bez ladu a skladu se tam tak vznášely, kousek pod základnou oblačnosti a některé se pomalu pohybovaly nahodilým směrem. Kamarádi nad tím mávli rukou s tím, že to bude rozpadající se stanice a, nic netušící, pokračovali v honičce za metrem. Přítel pokračoval také, byť na něm bylo poznat, že neví, co si s Věrkou počít. A Věra také běžela dál, ale riskovala a v běhu hypnotizovala ty oranžové tečky. Měla děsný strach. Děsný. Strašný. Omračující. Mrazivý. Začala panikařit, ale panikařila tak, aby ji neviděli ostatní. Zpomalila, jakože už nemůže.

Když psala ten e-mail, říkala si, jak moc je to už nenormální. Možná si v té hvězdárně všimli času odeslání a ťukali si na čelo. Ne, ve dvě hodiny v noci jim asi moc lidí nepíše. Když to psala, třásly se jí ruce a chtělo se jí plakat zoufalstvím. Zavolala příteli, aby se dověděla, že se určitě nic neděje. Prý si to sám nedovede vysvětlit, ale určitě to nic není. Ale když panikaříte, nevěříte ani sami sobě. Pozdě do noci tedy ležela na posteli, laptop v klíně a vyhledávala všechno možné i nemožné o asteroidech, potulných planetkách a předpovídaných katastrofách. Průběžně, než se jednotlivé stránky načetly, se dívala z okna a čekala sebemenší záblesk ostrého světla, který by doprovázela ohlušující rána a hroutící se okenní tabulky. Tlaková vlna, která by všechno rozmetla, doprovázená ohromně spalujícím žárem. Bolest v plicích při posledním nádechu. Probrala se z mikrospánku a podívala se do monitoru. Celá zpocená a roztřesená vypnula počítač, vzala si k sobě svého potkana a rozhodla se něco dělat. Cokoliv.

Z ústavu jí, asi po týdnu, odpověděli astronomové, že o ničem neví a že se nejspíš jednalo o jakési asijské lampiony pro štěstí, které u nás přišly do módy. Připadala si jako blázen.

Pár měsíců na to, po několika podobných situacích, se dověděla od lékařky, že vlastně blázen je. Ale ti kamarádi to pořád nepoznali.