HRANICE ZOUFALSTVÍ ….

Věnováno ...
všem dívkám ...
a ženám ...
které jsou ...
NA HRANICI ...
ZOUFALSTVÍ ...!

Stála jsi na rohu rušné ulice, opovrhovaná všemi tak rádoby počestnými lidmi …. Stála jsi na rohu, jen abys prodala trochu své ctnosti za pár hloupých berných mincí …. Stála jsi na rohu, s duší rozdrásanou, poskvrněná neLáskou, sama sebe nenávidíc, a lidé okolo chodící, Tě sjižděli mlsným pohledem svých chlípných očí …. Stála jsi na rohu, s nenávistí ke všem mužům, zákazníkům, kteří se za úplatu na Tobě provinili svou chlípností, svou neLáskou, svým chtíčem …. Když tu náhle k Tobě přistoupil On a do své dlaně vzal Tvou dlaň …. Když tu náhle se Tě zeptal, co pro Tebe může udělat hezkého, pro Tvoje štěstí …. Když tu náhle, po prvním pocitu, že je to cvok, jsi pocítila něco neznámého, tak krásného …. Když tu náhle se zadíval pevně do Tvých smutných, blankytně modrých očí toužebných …. V nádherné noci jsi Ho svlékala, něžně hladila, sténajíc nehranou opravdovou rozkoší tak šíleně roztoužená náhlou láskou …. V nádherné noci Tě svlékal, něžně se usmíval, líbal Tě na ústa chvějící se touhou, na víčka, jež se zalévala slzami dojetí …. V nádherné noci Jsi plakala, stulená do klubíčka v Jeho náručí, úlevou, že není stejný jako ti druzí a ty slzy stékaly po tvářích, očišťujíc Tvou duši …. V nádherné noci Ti splnil všechna tajná přání, tak vysněná, však dávno zapomenutá krutým způsobem života, jež Tě shodil do bahna poznání neReality, aby přišel On, a byl tu jen pro Tebe …. To ráno, když ocházel, vztáhla Jsi prosebně ruce Své a řekla: „Lásko,ne!!! Já chci zůstat s Tebou …!“ „Lásko,ne!!! Vezmi mne s sebou …!“ „Lásko,ne!!! Vím, že se už nevrátíš …!“ „Lásko ne!!! proč mě takhle trápíš …?!“ To ráno, když ocházel, se na Tebe něžně usmál: „Bejby,já vím, že jsi smutná , ale budu pořád s Tebou, v Tvém srdci, kdykoliv Ti bude nejhůř, zase se tu objevím a budu jen a jen Tvůj. Vždyť Ty mne dobře znáš,jen si asi nevzpomínáš, kdo jsem. A tu břitvu, tak ostře nabroušenou, kterou Jsi chtěla použít na cestu do pekel, raději zahoď!“ „Bejby,já vím, že život není jenom hezký rým, ale špinavost a zmar, jež se tváří jako nejvzácnější dar, a pak padáš, padáš, na dno zvrhlosti a utrpení! Ty to nesmíš nikdy, nikdy vzdát, té ubohosti v Sobě dovol nevyhrát! Lásko! Já Tě budu mít vždycky rád, jen musíš žít …!“ S těmi slovy odešel, ptáš se sama Sebe, kdo to byl? Kdo o Tebe tak stál? Snad Anděl, z nebes sestoupil, možná to byl sám Král, Který si jen za svou poddanou na kratochvíli zaskočil. Možná to byl Tvůj vysněný Princ, z bájí a pohádek, možná proto teď spěchal na Hrádek …. Svět se teď trochu jiný zdá, ani ta břitva v nočním stolku už není zlá, víš,že Ho možná nikdy více nespatříš, ale tu noc, kdy s Tebou byl, Ti všechny plány na odchod do Nicoty překazil a pomohl Tvé unavené duši …. …. překonat HRANICI ZOUFALSTVÍ ….

---