Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVír ve větru
29. 04. 2009
0
1
441
Autor
Sider Orea
Jde po chodníku se sluchátky na uších a vůbec se nerozhlíží kolem sebe. Její asymetricky střižené vlasy hnědé barvy se trochu pohybují, když si s nimi jen tak pohrávám. Zpoza brýlí se skelným pohledem modrých očí dívá před sebe, ale je jasné, že myslí na něco úplně jiného. Chtěl bych ji celou obejmout, ale jen slyším její zrychlený dech. Přichází k přechodu a hned se ocitá mezi auty.
Až teď se rozhlíží.
Příliš pozdě.
Nestačila uskočit před rychle jedoucím autem, a zdá se, že ani nechtěla. Teď tu leží jen tak u cesty a já sbírám odvahu podívat se na ni.
Musí trpět.
Vidím, jak se zvedá a chystá se odejít. Snad jako by se ani nic nestalo, jen na lokti má trochu sedřenou kůži.
Leží a nehýbe se.
Sebral jsem odvahu a blížím se k ní. Ona tady leží, a přestože má zlomenou nohu, celý obličej zalitý krví a sedřený od asfaltu, připadá mi stále krásná a občas ji zlehka prohrábnu vlasy. Malá prsa se pod oranžovým tričkem plným krvavých skvrn nepravidelně zvedají a klesají, je mi jasné, že dýchání jí dělá problémy a asi má zlomená žebra. Lidé jen pozorují a nikdo jí nepomáhá, jen čekají na příjezd záchranky, kterou už v dálce slyším a myšlenkou se ji snažím popohnat.
Na konci ulice už jsou přes hlavy přihlížejících vidět světla sanitky, která i ve dne zlověstně svítí. Dav se pomalu rozestupuje, aby mohli záchranáři k dívce co nejblíže, přesto někteří pořád stojí a pozorují, takže blokují cestu.
Pořád se snažím být v její blízkosti a pozoruju, jak jí nasazují límec kolem krku a pomalu ji nakládají na nosítka.
Leží zabalená v igelitu a ničemu se nediví. Jen leží a oddechuje pomalu a nejistě. Ví, že se blíží něco velkého.
Začíná se dusit, ale je zabalená tak pevně, že nepohne rukama a nemůže se svíjet. Kolem úst se jí objevuje trochu bílé pěny. Křeče sílí a ona se dusí. Už se to musí zastavit. Křehké, bezvládné tělo padá na zem a tupým nárazem hlavy o asfalt ukončuje její trápení.
Vím, že nemůžu jet s ní, a tak se jen dívám, jak se zavírají zadní dveře auta a ona mizí čím dál rychleji v opět se uzavírajícím davu.
Přál bych si být někde úplně jinde, ale nejsem si jistý, jestli s ní nebo někde dalo, kde bych na to všechno zapomněl. Pomalu odcházím a prodírám se mezi lidmi, kteří stále ještě pozorují místo nehody, ale už také začínají zjišťovat, že nic zajímavého se už nestane.
Můžu být ve vteřině kdekoliv, přesto vím, že už ji nikdy nenajdu.
Mám chuť se jim všem pomstít, zpřelámat jim kosti v těle.
Rozvířit les a větvemi je přimáčknout až na zem.
Probodnout je šípy, tak aby žádný neminul.
Zvednout ze země roj sekyr a vrhat je kolem sebe nablýskaným ostřím vpřed, tak aby usekly, co jim do cesty přijde.
Nic z toho však nemohu, tenhle pocit mi vydrží dlouho. Tak dlouho, až se začnu sám sebe bát. Budu se snažit zavalit je tunami písku a kamení, za to co jsem viděl, nemohu jinak. Nic se tím nezmění.
V uších mi zní nějaká balkánská hudba, hraná zřejmě na harmoniku, i když píseň ubíhá v rychlém tempu, působí na mě smutně a depresivně. Slyším i ťukání klapek na těle akordeonu. Snažím se uniknout těm zvukům a rozbíhám se pryč.
Světlo.
Hluk.
Tma.
Nemůžu už dál a unik se nedaří. Povrch těla mám rozpálený a cítím, jak se mi začíná škvařit kůže na rukách. Ale nebolí to, jak bych čekal, je to skoro příjemná slast. Snad nějaká forma trestu za mé myšlenky a touhy, i když nevykonané.
Už jsou celé černé.
Vrtačky vibrují v mé hlavě a prodírají se ven skrz mou lebku. Jejich rytmický skřípot mě přivádí k šílenství a netuším, jak je zastavit. Čím dál vyšší tóny křižují uvnitř mé hlavy a rozechvívají i zbytek těla. Už slyším i praskání kostí pod tlakem točících se hrotů vrtáků. Začínám si uvědomovat bolest spálenin a rozvrtané lebky.
Konec všem křehkým představám o životě. Viděl jsem ji jen jednou, snad promluvit jsem si chtěl, ale nejde to. Už tu není.
Vrtáky zajíždějí s neskutečnou bolestí zpátky do lebky a dírami teď tryská ven celý můj dosavadní život. Už nemůžu vstát a pomalu začínám padat dolů. Dopadám na schodiště a praská mi jedna kost za druhou. Točité schody bez odpočívadel a zábradlí se zdají být nekonečné, poznávám to místo.
Bydlím tu, v posledním patře, chodím tam jen já. Všude po zdech visí pavučiny a tma pronikla už do každého koutu. Přesto nechávám vždy otevřené dveře.
Kovové údery při každém dopadu připomínají mlácení tyčí do radiátoru. Stále intenzivnější a hlasitější…
Bledá, prochází kolem, právě když se ocitám před dveřmi a nemůžu z ní spustit oči. Už vím, že aspoň chvíli půjdu s ní. Chci se dotýkat jejích vlasů a snad se i podívat skrz brýle. Nevnímá nic z okolí a chystá se přejít cestu.