Nejhorší román na světě

Ze života.

Vždycky jsem chtěla psát. A taky číst. Možná víc číst než psát. Zmatek co? No, já jsem zmatkářka, tak mi to promiňte. Kupříkladu teď vůbec nevím co mám vůbec psát. Přepisovala jsem tu
půl hodiny horror na pokračování a pak nějaká technická zrada, nějaky zlý a hnusný error, hajzl jeden, a ono se nám to neuložilo. My dokonce ani nebyli přihlášení..... . Grrrrrrrrrrrrrrr !!!! Proč?!
Za co?! :D No a taky se vždycky rozčílím kvůli blbosti a pak mi je trapně, že bych nejradši nastoupila do vlaku a odjela někam kde mně nikdo nezná.
Je mi 30. Stará? Mladá? Vůbec nevím k čemu se přiklonit. Jsem jak ta třina větrem se klátící. bydlím hodně blízko rodičů takže si pořád připadám jako dítě. " Kam si včera tak pozdě šla?" " Ále,
nikam jenom ven....." " No však mně to je jedno, já se jen tak ptám, ale že si šla jen v tričku a minule jsem slyšela, že kašleš...."
Na druhé straně, skoro všichni moji kamarádi jsou mladší něž já. Někdy, když je poslouchám, tak si připadám jak ovčí babička. Jsem taková divná ženská nebo si tak aspoň připadám. Já totiž nechci děti. Tedy, pokud by byl můj partner ochotný nějaké adoptovat tak ano ale svoje biologické nechci. Tenhle svět pro ně není dobré místo. Moc lidí tohle nechápe. Zdám se jim špatná.
Ale já mám děti ráda, opravdu je jsem vždycky nervózní z toho, když mi ho vrazí do náručí a ono začne hystericky řvát. To si pak připadám jako čarodějnice. Ale já jaksi nemám ani chlapa takže úvahy o dětech jsou téměř plané. Myslím, že se mnou žádný nevydrží. Nejspíš je dusím. Asi jsem i panovačná. Ale je se mnou sranda a jsem fakt moc empatická a hodná. A taky za sebou zanechávám minimální ekologickou stopu. Do práce chodím pěšky, když musím jednou za měsíc do města tak jedu ekobusem.
No tak teda koukám, že jsem ještě divnější než jsem myslela.... .
:D

---