Navždy probuzeni: 6. Zahlazení stop

Tak a máme po vražde, udělam t¨ztoho truchu detektivku i když to vtehle kapitolce možna nepřijde.

. ZAHLAZENÍ STOP

Zahladit stopy bylo jednoduché, když možná až moc jednoduché. Doufám že sem na nic nezapomněla. V lese jsem zahlazovat nic nemusela, akorát Karolíninu mrtvolu otřepat od jehličí, listí a různých větviček.Tělo jsem si hodila zpátky přes rameno a utíkala jsem zpět, běžela jsem tak rychle, že každý kdo by mě uviděl, by si myslel že se mu to jen zdálo. Protáhla jsem se zpátky i s Karolíniným tělem do jejího domu sklepním okýnkem. Potichu jsem jí vložila zpátky do postele, když jsem uslyšela jak se někdo zbudil. Největší rychlosti jakou jsem dokázala vyvinout, jsem se dostala ke sklepnímu okýnku a už jsem běžela domů.
Teď přišla ta těžší část. Zahladit stopy na sobě. Tričko jsem měla od krve ale ne nadarmo jsem si vzala to nejstarší a nejvytahanější co jsem měla. Vystříkala jsem ho Savem a vyhodila do popelnice u domu. Kalhoty byly jen špinavě od lesní trávy, mechu a kdo ví čeho jiného. Ruce jsem si stejně jako tričko umyla v Savu, stejně jako nůž. Botám jsem očistila podrážku od bláta a s vlasů si vytahala větvičky.To už se blížila šestá hodina ranní. A dům se začínal budit.

Bylo to tak jednoduché?
Nebo se mi to jenom zdá?
Asi to ověří jen čas.
Kdo ví kolik ho mám.
Asi bych se měla jít chystat jdu dnes přece ještě do školy.

„Dneska bude asi rušný den“ řekla jsem si potichu pro sebe a ušklíbla jsem se. Co si obleču? Hm…. Chtěla by to něco smutečního, i když spíše slavnostního. A zase jsem se usmála.

Směj se dokuď můžeš, budeš mít dnes co dělat, abys udržela smutný obličej plný lítosti a strachu, že se kolem tvé vesnice potuluje vrah, který ti zabil tvou spolužačku.
Ach to je hezká představa!
Dneska bude veselý den.
Minimálně uvnitř mě, když ne na povrch.

Černý tričko se stříbrným potiskem, kárované trubky, Černá mikina Children of bodom. To by šlo.
Cesta do školy, na svačinu, atd. byla o ničem. Karolína ku podivu do školy nepřišla. Jak překvapivé! Nikdo nic nevěděl, tedy do velké přestávky. Pak se objevila ve dveřích učitelka bílá jako stěna. Svolala všechny na místa a já jediná věděla co nás čeká.
„Takže opravdu nikdo neví co je s Karolínou?“ zeptala se trochu ustrašeně, nejspíš byla ještě v šoku. Všichni se udiveně podívali a záporně točili hlavami nebo říkali ne, včetně mě. Učitelka se otočila došla k učitelskému stolu a žuchla na židli. Smutně po nás koukala a ve třídě se to rozšumělo. „Co se stalo?“ „Nevíte někdo co se děje?“ „Ztratila se?“ „Někdo ji něco udělal?“. Ve třídě se to hemžilo otázkami.
„Našli ji mrtvou“ oznámila sotva slyšitelně učitelka. Všichni utichli a hleděli na učitelku jako by nechápali. „Je mrtva“ řekla už hlasitěji. „Byla to vražda, podrobnosti newím, ale jestli někdo něco víte řekněte to.“ Naléhala.Ve třídě bylo dobrých 5 minut hrobové ticho. Přerušil ho až klepot na dveře, které se záhy pootevřely a dovnitř nahlédl policista. „Můžu s vámi mluvit?“ měl neutrální tón, z jeho hlasu nebylo s to vycítit na co myslí.

Co se chytá říci.
Co se chystá prozradit.
“Milá paní učitelko, máte ve třídě vraha!“
Ne tohle rozhodně ne.
Minimálně nebude myslet mě.
Stopy nebyly.

Pravda si tě vždy najde!

Ne tentokrát ne!
Nesmí.

Po takových deseti minutách objevila ve třídě zpátky učitelka a volala podle abecedy každého. Většina se vracela zamyšlena a moc nemluvili. Na jakoukoliv otázku co se stalo odpovídali, že na nás taky přijde řada a všechno se dozvíme. Trochu se mi ulevilo. Kdyby věděli něco konkrétního, něco konkrétního o mně, určitě by to řekli. Ti co byli na začátku to měli rychle za sebou. Naštěstí sem patřila mezi ně. Byla jsem na řadě jako pátá. Učitelka mě dovedla do kabinetu kde už seděl ten samy policista s ježte jedním, který nejspíš dělal poznámky.
„Posaďte se prosím, jen se vás zeptám na pár otázek“ hlas měl pořád stejně neutrální. Posadila jsem se a snažila jsem se vypadat ježte víc nechápavě a vyděšeně.
„Vaše jméno?“ „…………..“řekla jsem roztřeseným hlasem.
„Nakolik jste znala Karolínu?“proč lhát každý ví jaký sní mám vztah. „Nenáviděla jsem jí“ sakra řekla jsem to až moc klidně. Policista který zapisoval ke mně vzhledl oči, ale ten druhý pokračoval dál v pokládání otázek.
„Proč?“ „Kvůli tomu jak se chovala, oblíkala mluvila, prostně zní vyzařovala na mně taková negativní energie……. proč, proč se mně na tohle všechno ptáte? Co se stalo?“ div jsem se nerozbrečela,nahodila jsem zpátky svůj roztřesený hlas.
„Karolína Geryková je mrtvá, našli ji v její posteli s rozpáraným břichem a vysátou krví. Ano je to zvláštní, ale nebojte se upíru, spíš nějaký maník vymyslela nějaký přístroj, kterým tu krev všechnu z těla dostal. Mimo jiné byl zabit i její pes, ten měl taktéž vysátou krev.“ Bral to jenom jako další případ, možná trochu zajímavější, ale jinak mu to bylo jedno. Doufám že je to hlavní vyšetřovatel, to se pak na mě určitě nepřijde.
„Jako, jako že, že jí někdo za..zabil?“ koktala jsem vypadal to důvěryhodně. „Tady v Mořkově? TO… to není možné.“ Tvářila jsem se šíleně překvapeně, potom jsem přešla do šoku.
„Uklidněte se potřebuji vám položit ještě pár otázek“ pokračoval dál jako by se nechumelilo.
„Takže jste neměla Karolínu ráda?“ Ptal se, ale s jeho hlasu bylo jasné že už ať bude moje odpověď jakákoliv, pro něho to bude ano. „ Já… já…. Ne..neměla jsem jí rá..ráda, ale, ale nezabila jsem jí“ natahovala jsem jak se říká moldánky, ale nerozbrečela jsem se.
„Nikdo netvrdí že by ste jí zabila, jenom toho potřebujeme vědět co nejvíc“ no moc uklidňující to nebylo, nejspíš byl zvyklí slyšet takovéhle věci i od vrahu. Jenom jsem kývla hlavou že chápu.
„Takže kdo všechno neměl Karolínu rád?“další otázka. „No, to je těžké, když svým způsobem jí neměl rád nikdo, ale ona byla taková ta typická hračka pro kluky, oni by jí nezabili neměli by si s kým hrát a holky ty prostě její chování přecházeli, když se s nima bavila tak se sní bavili a když ne tak ji šly s cesty“ nějak rychle jsem se uklidnila (tedy pro ně já byla klidná pořád), doufám že to nebude podezřelé.
„Hmmm…. Zajímavé“vypadal zamyšleně.
„No myslím, že toho bylo dneska na tebe dost, můžeš jít, ale nejspíš s tebou budeme potřebovat ježte mluvit“ jenom jsem zase přikývla a už jsem utíkala zpátky do třídy.

Nikdo na nic nepřijde.
Není na co přijít.
Nějaký chlap si vzal sací přístroj a vysál náhodné holčině krev.
Jen tak.
Jo na to se nepříjde.

---