Posmění

            Byla jsi úžasná, když jsi mi poslední noci místo blanických rytířů s pusou před svítáním za zvuku Pacca de Lucia něžně omotala provaz kolem krku, to abych se neoběsil, až odjedeš, a na něm píšťalku s nápisem Tereza a já jsem mohl kdykoli, kdykoli zapískat a ty by ses vrátila nebo mi poslala na pomoc měsíc nebo vzkaz; a proto jsem pomohl jen sporadicky, když umírala, protože můžeš prý mít rád jen jednoho člověka a cizí ti vyčítají každý úsměv navíc, zvlášť když jsi pryč.

            A já se bál cokoliv dělat a pak ještě víc, když jsem se snažil aspoň trochu pomoct a propadal se do přetvářky nezájmu a předstíral postupně jí, sobě i tobě, a pak ještě víc, když to postupně ona, ty i já odhalila.

            Vyčpěla noční a já čekal na ráno, do hospody po šichtě daleko a trolejbus zoufale nejel, opíral jsem se o plot obklopený ženskýma uniknuvšíma z inertního obchoďáku a stál co nejdál, abych se spolehlivě distancoval od vulgarity prochcaného sněhu a úsměvů Veroniky, se kterou jsme prováděli inventuru čajů a čokolád.

            Chtěl jsem, aby byly se mnou starý ukrajinský babky, ale vědě jsem, že se jednou otevřou vrzající dveře a budou pryč, zmizí v blikání oranžové záře s epitafem příští zastávka nevím jaká mezi panelákama a náměstím odporně sterilním hlasem a tak jsem radši mlčel a díval se jinam: zrovna zapadalo město za mrak.

Vtom se vrávoravě přiřítilo auto, starý Ford a v něm člověk a volal Odvez mě, umírá A bylo jasné, že křičí na mě a z posledních sil Zběsile Přeskakoval mu hlas, prosil, Ukrajinky se otáčely, i babky ze skladu – všem bylo jasné, že křičí na mě Odvez mě, jsem opilý, nemůžu řídit A já ho znal Byl to on Odvez mě, umírá Světla města dál táhla mou pozornost, chtělo se mi spát a nechtěl jsem se hýbat Kdo, zeptal jsem se tiše Ona, řekl a já věděl Vyměnil jsem si s ním místo a rozjel se V Humpolci pod sněhem.

Pouštěl jsem si Dylana, jeho skřípění krásné cikánce se míchalo s motorem a padal sníh a všude klid a krásně; stovkou v serpentinách, ale věděl jsem, že to nestihneme; pak jsem autu uvěřil, sto čtyřicet šlo i do kopce, ale stejně bylo pozdě, projížděli jsme teprve posledním lesem před odbočkou z hlavní, když vyběhla srnka a všechno skončilo.

Byl to jenom sen rána zchromeného bděním, ale já věděl, věděl, že se to splní, že umřeme Že to tak bude, že za tebou do Francie nikdy nepřijedu, že je všechno nesmysl, i to, že se zabijeme, ale právě proto se zabijeme, že se to stane Věděl jsem, že možná kdesi ve Valenciennes promýšlíš to samé, víš, že je to blbost, a jenom se opájíš tou bezednou možností nesplnitelnosti, ale já, já věděl, věděl, že se to stane, protože jsem četl večer Havla A on to věděl A Ukrajinky to věděly, jen mě nepráskly vedoucí, protože věděly, že stejně umřu Verča ze skladu to věděla, proto se na mě tak smála a pomáhala mi rovnat bonboniéry Mon cheri A proto se usmívá z čekací boudy, protože už mi nikdy mon cheri neřekneš a já se nikdy nezeptám, co s těmi třešněmi Nikdy – usmívá se pořád Proto.

Najednou bylo ticho Blondýna zmizela, nebyla, nesmála se, dávno nic, jen v dálce světla, jinak mrtvo – zatočila se mi hlava a v tu chvíli jsem prostě musel zapískat, musel jsem tě přivolat, musel být s tebou Vyndal jsem zpod trika píšťalku, abych přemohl bledost bdělých snění a přivolal zpátky trolejbus, zaplašil patos ničeho, opojný, jak z Villonových balad.

A ono nic, ona nepískala.