Poprvé

Poprvé

    Pavel se motal kolem český lípy u Národního muzea, nervózně kouřil, každou chvíli koukal na hodinky a přemejšlel o tom, jestli by si ještě stačil koupit někde pivo. Ostatně; zkoušel to cestou sem, zašel to prubnout do hospody Na Smetance, ale výčepák mu nenalil. Prej, jestli je mu osmnáct. No jasně, že je! Ale občanku u sebe zrovna nemá… Takže smůla. Konečně, bylo mu teprve čtrnáct. Ale výčepák to věděl a občas mu nalil. Jenže dneska měl krámy, blbou náladu, vztek na celej svět…pivo? Nasrat! Zasranej věk; člověk je schopnej uvažovat sám za sebe, ať už to znamená cokoli, za svý činy je zodpovědnej minimálně sám před sebou, ale pivo si může dát akorát doma a nebo z milosti v zasraný hospodě, kde dělá zasranej labilně nevyváženej hospodskej, co je jednou jak Mílius, táta mladistvejch ožralů, a chvíli horší než policajt. A Pavel byl, kurva, děsně nervózní, protože měl rande s jednou z nejhezčích holek ve škole, o který se ještě navíc říkalo, že je davajka. Byl nervózní! A to pivo by bodlo!
    Měla přijít v osm a je osm pět, třeba nepřijde, myslel si Pavel. Konečně, to by taky nebylo špatný, zašel by k Milošovi, kde se potají chlastá v jeho pokoji a kde je vždycky prdel… Jak dlouho se čeká na holku, aby člověk nevypadal jako idiot? Pět minut? Deset? Dýl by možná vypadalo, že o ní moc stojí… A stojí? Počká ještě pět minut a pak… Támhle jde! Sakra! Už ho viděla! Potřebuju pivo!
    "Ahoj Pavle."
    "Čau Evice."
    Tak; a předmět rozhovoru vyčerpán. O čem se s ní sakra bavit, aby to nebylo o tom, že bych se jí rád dostal pod kalhotky?
    "Promiň, jdu trochu pozdě."
    "To je dobrý." Sakra, PIVO, PIVO PIVO!
    "Tak, kam pudem?"
    "No, myslel jsem, že by jsme mohli zajít třeba někam na pivo…"
    "Tak fajn."
    No, to je teda fakt fajn! Nikde nám nenalejou a já budu vypadat jako kretén! "Tak jdem."
    Vzal jí kolem pasu a vyrazili. Po cestě se naprosto zbytečně snažil sladit svůj krok s jejím, ale po většinu času prostě naprosto nesynchronizovaně lítali každej jinak a Pavlovi se z toho potilo čelo. Do prdele, proč se tohle musí? A další trapas přijde v první hospodě, kam zapadnou. Nenalejou mu a udělaj z něj malýho kluka. No… Možná… Naštěstí vypadá na sedmnáct a kde ho neznaj, většinou mu poprvé nalejou. Jenže, kde ještě nebyl?
    V hospodě byl doma. Sedět s tou holkou v hospodě, v jakýkoli, byl by naprosto v pohodě. Dostat se tak s touhle holku do hospody k pivu!
    Když kráčeli parkem vedle Národního muzea, zastavil se a řekl: "Hele, tady by to šlo!" a pohodil hlavou směrem ke křoví. Nejapnej pokus, ale vzhledem k tomu, že mlčeli už asi minutu…
    "Nejseš blbej? Vždyť je tam vidět!" řekla Eva.
    "No a?" děl hrdina. Děsný bejt mladej a nadrženej a nemít to kde dělat, když už by to shodou okolností možná šlo!
    Prošli Náměstím Míru a roztržitě se bavili o muzice. Pavel nevěděl, jestli s Evou taky lomcuje ten příslib možných budoucích rozkoší, ale on se nedokázal soustředit na nic jiného; zčásti se těšil a zčásti se bál. A když už měl ruku kolem jejího pasu, snažil se alespoň dostat co nejblíž k jejímu prsu, ale Eva se vždycky nějak šikovně ošila... Je možný, aby s náma holky chodily na rande a přitom nemyslely a nechtěly to samý?
    Vešli do hospody U Tržnice, ale už když vcházeli, změřil si je výčepák pohledem, který jasně řekl naprosto vše. Tady nic. Když mu Pavel říkal o dvě piva, byl to jenom bezmocnej pokus předem odsouzenej k nezdaru. Vyšli zase ven.
    "Hajzl!" okomentoval to Pavel. Dejte mi PIVO a budu lepší svůdce než Casanova! Nejde ani tak o to se opít, jde jen o to si dát to zasraný pivo! Jde o psychologickej efekt…
    "Kam jdem teď?" zeptala se Eva.
    "No, na to pivo!" řekl Pavel, chlapácky si odpliv' a v duchu nadával na ten zasranej zvyk chodit s holkou v objetí. Když si připaloval cigaretu, malinko se uklidnil a řekl:
    "Stejně je to terorismus dospělejch!" Pak pokračoval: "Zasraná vláda zasraný země, ve který se čistě náhodou narodíš, aniž bys to, kurva, chtěl, na tebe uplatňuje nějaký svoje zasraný zákony o který ses neprosil a který musíš dodržovat, ať jsou dobrý nebo přiblblý… No nemám pravdu?"
    Pavel si nedělal iluze o Eviných IQ hodnotách, ale když řekla: "NO FAKT!", začalo mu bejt jasný, že může plácat, co mu slina na jazyk přinese, a čim víc to bude nesrozumitelnější, tím líp. Bez zjevný návaznosti mlel dál:
    "Všimla jsi si, že lidstvo je první společenství, který prohlásilo souložení za něco nevkusnýho, pokud to přímo nevede k plození dětí? Přitom zrovna lidi maj z toho rozmnožování rozkoš, a to takovou, že to dělaj i bez rozmnožování?"
    "NO FAKT!"
    "Chyba evoluce!" prohlásil Pavel: "Prvotní odměna za soulož, jakožto prostředek k reprodukci, se stala sama o sobě motivem. Není to úchylný? Motto se osamostatnilo a samo se stalo cílem!"
    "NO FAKT!"
    "Hele, nezalezem tady do toho křoví?"
    "Ty vole, dyť tam je vidět!"
    "No to je fakt…"
    Pavel s Evou zapadli do hospody U Sadu, ale když chtěli pivo, číšník se na ně jen s despektem podíval a beze slova odešel.
    "Dem pryč!" zabručel Pavel, popad Evu za ruku a vyšel s ní ven. Začínal propadat panice. Co budou sakra dělat? Jestli někam s Evou nezapadne a nedá si něco k pití, bude to teda pěkně posranej večer. A jak dlouho ještě vydrží kecat, když jediná odezva je: "NO FAKT!"?
    Zamířili do Riegráku a hned zkraje narazili na partičku chlastající pivo z kýblu. Pavel začal najednou cítit pevnou půdu pod nohama.
    "Nazdar!," oslovil skrumáž obého pohlaví rozvalenou na lavičkách: "Za půllitr dám dvakrát tolik, než v hospodě."
    "Di do prdele," mínil jeden z té party: "Napij se a drž piču." Což by Pavel opravdu rád. "Já tě znám, ty seš Pavel, viď. Hraješ na kytaru. Kryla, ne? Slyšel jsem tě u Kafáče a fakt dost dobrý. Napij se, kolik chceš, vole." Vida, k čemu všemu je dobrý, že se naučil brnknout pár akordů, aby na to moh' balit holky. Napili se s Evou piva z kelímků, zapálili si a vyrazili dál. Byla už docela tma a Pavlovi bylo jasný, že jestli se do půl hodiny nevrátí domů, bude průser. Dostane zaracha. Ale co, jestli se mu povede někde v křoví Evu pořádně obrat, bude to stát za to. A stejně půjde ven, když bude chtít. Zarach, nezarach. Přivážou mu snad na nohu železnou kouli? Dostane zaracha na další tejden. No a co? Stejně zase půjde ven, když bude chtít. Dostane zaracha na měsíc dopředu a zase půjde. Daj mu snad zaracha až do třiceti? Maximálně mu zakážou televizi a nedostane nic k narozeninám. No a co? Docela si vystačí s knížkou a stejně mu vždycky koupí nějakou píčovinu, kterou nechce. Jako s tou zimní bundou. že prej mu koupí novou bundu, jakou si vybere. Měl z toho opravdu radost, ale když si vybral, byla prej moc drahá. Ostatní byly děsný. Takže místo, aby přidali tři kila na tu, kterou chtěl, koupili mu hrůzu, červenej, modrej a žlutej pruh, kterou na sebe nevezme ani do sklepa pro uhlí, takže vyhodili úPLNě ZBYTEčNě sedm set za něco, co se teď válí ve skříni, nehledě na to, že mu opravdu zkazili radost. Nepřiznal by se, ale obrečel to. (Později bude tuhle bundu nosit Pavlův otčím, když bude dělat na autě.)
    "Hele, nezapadnem tady to toho křoví?" zeptal se Pavel Evy a dostalo se mu obligátní odpovědi. Taky ani nečekal, že by dostal jinou. Tahle věta byl vpodstatě rituál. Hra.
    Když odcházeli od partičky na lavičkách, podařilo se Pavlovi sebrat jim jednoho lahváče a jakmile zmizeli z dohledu, otevřel ho otvírákem, který nosil na klíčích. Nejdřív nabíd' Evě. Ucucla si, Pavel dopil takřka na ex zbytek a začal se cítit v pohodě.
    "Hele Evice, nepudem do Ďolíku? Už mě to vážně docela sere tady jen tak courat!"
    "Hmm…A co tam?"
    "A co tady? Tam se můžem třeba pomilovat." Jak se dokáže po jednom lahváči cítit člověk jako hrdina!
    "No to tak!" ušklíbla se Eva.
    Pavel jí chytil za ruku a zamířil s ní do křoví.
    "Jestli si myslíš, že NěCO bude, tak to se teda pleteš," nechala se slyšet Eva, ale nijak sebou necukala a že by jí musel TáHNOUT, to teda nemusel.
    "Vo co vlastně jde?" zafilosofoval Pavel: "Vždyť je to přirozený. Příroda. Lidi by se jí neměli protivit. Nebo si taky myslíš, že ti může stát nebo rodiče diktovat, kdy to smíš a kdy to nesmíš dělat?" To je vono! Zahrát na strunu: vzpoura proti autoritám.
    "Jseš debil?" vyjela na něj Eva: "Kdo říká, že moje rodiče rozhodujou o mojí ehm? Ale to ještě neznamená, že bych měla dát každýmu na požádání. A zrovna tobě!" Což byla rána pod pás, ale Pavel měl už v sobě naštěstí zbytek toho lahváče. Lahváč = sebevědomí za 2,70 plus koruna za lahev.
    "Pusinko, kdybys nehodlala s tou svojí ehm něco dělat, asi bys tady teď se mnou nebyla… Pojď, jdem. A neříkej, že je tam vidět, protože tam opravdu vidět není!"
    Chvíli bylo ticho.
    "No, vidět tam teda fakt není!"
    Humprey Bogart řekl: "No tak vidíš, Kotě! Tak jdem a ničeho se neboj!" Načež si zapálil spartu a dělal, že se ničeho nebojí, ale bál se, protože to nebyl Humprey Bogart, ale já, teda Pavel, bylo mu čtrnáct a ještě nikdy TO nedělal.
    Několik slov na vysvětlenou: Ďolík bylo místo v křoví na stráni nad Polskou ulicí, kam si parta mladistvejch neustále tvrdošíjně tahala lavičky, který pracovníci SLZ zase neméně tvrdošíjně odnášeli zpátky na svá místa, a kam se chodili mladí opít, líbat, nadávat a všechno možný, kecat atd... Právě tam teď zamířil Pavel s Evou. Pavel na chvíli zadoufal, že tam někdo bude, ale Ďolík byl opuštěnej. Bylo koneckonců už dost zima a navíc pozdě. I přes to pivo se ho zmocnila taková menší panika a nejradši by celou tuhle akci odvolal. Jenomže se slušelo pokusit se Evu alespoň pořádně obrat.
    Dopil lahváče, odhodil ho na zem, přitiskl se k Evě a začal jí líbat. Její obrana byla čistě formální a za necelou minutku se Pavlovi podařilo vsunout jí ruku pod všechny ty svetry, tílka a kdovíco ještě a stisknout v dlani její mlaďounké a pevné ňadro; Pavlova třetí, maximálně čtvrtá koza! A Eva se ani necukala. Nakonec to nebude tak špatnej večer, pomyslel si Pavel a začal Evě rozepínat kalhoty. Už už byl málem u cíle, v Mekkce všech puberťáků, když ho Eva odstrčila. No jasně, i tak to nebylo špatný... Jenže Eva si svlíkla párkra a hodila ho na zem. Pak si na něj lehla a čekala. A je to tady! Vyděsil se Pavel: ona mu snad fakt dá!
    "Tak pojď. Budeš opatrnej, viď? Už jsi to dělal?"
    "No jasně," lhal Pavel a položil se vedle Evy. Připadal si jak ve snu. Líbal jí, hladil prsa a nemoh' uvěřit tomu, že je to skutečnost. Ježíši (to ještě vzýval Boha, v něhož nevěřil), já snad budu opravdu mrdat! Když se dotkl rukou toho vlhkého ehm zapomněl na všechno kolem, dokonce i na Evu. Kdyby si sama nesundala kalhoty a nepomohla jemu z těch jeho, kdoví, jak by to dopadlo, protože zapomněl i na to, kde mají kalhoty zipy a na jakou stranu se stahujou. Když se jí šteloval mezi roztažené nohy, šeptal jí do ucha: "Miluju tě!" (Tehdy si to ještě neuměl odpustit maje pocit, že to k tomu prostě patří, což mu slouží ke cti). Dlužno podotknout, že Eva měla zřejmě již své zkušenosti, jelikož reagovala v tom smyslu, že jako: "No jasně!"
    Několik neúspěšných pokusů, hmatání, tlačení, omylů, kdo má taky hned napoprvé vědět, jakej úhel zvolit, a najednou...Pavel to ještě zkontroloval hmatem...no jasně! JE TAM! JE TAM! JE TAM!
    Rozkoš? Extáze? Kdo ví? Ani Pavel to s odstupem času nedokázal pojmenovat. Spíš než cokoli jiného by se jeho pocity daly vyjádřit jednou výstižnou větou: "Ježíši, já mrdám!" Pravdou je, že mu tahle věta a její obměny neustále prolétávaly hlavou: "Já opravdu mrdám! Mám ho v kundě a mrdám!" Koneckonců, opravdu mrdal. Tak, a konec s honěním, ode dneška mrdám! Myslel si. (To ještě nevěděl, že na další mrdání si bude muset počkat skoro celej rok.) Jestli se vám zdá, že se to v tomhle odstavci až příliš hemží mrdáním, tož, máte pravdu, ale ono to je prostě o tom. O mrdání.
    No, všechno podstatné je vlastně už řečeno, ale pro zachování žánru ještě chvilku pokračujme.
    Jelikož byl Pavel už tenkrát uvědomělý a solidní mladík, počkal, až se mu zdálo, že Eva dosáhla orgasmu, a pak se bez sebemenších potíží udělal taky. Na tomto místě by se dalo zafilosofovat o tom, jak to vlastně je s tou mužskou ješitností, která je nutí v zájmu vlastního ega vyžadovat po ženě orgasmus a pokrytecky tvrdit, že bez toho to není ono ani pro ně, ale my se na to pro tentokrát vyserme, třeba už jen proto, že jsou to feministický píčoviny, a nebo proto, že je to prostě nejspíš asi jako se vším; někdo tak, někdo jinak a někdo zase tak. Pavel to bral nejspíš asi takhle: něco za něco; ty mě a já zase tobě, což je docela fér, ne?
    Z nedostatku zkušeností ten svůj puberťáckej náklad nehodil Evě na břicho, ale pod zadek, což Eva komentovala slovy:
    "Ty seš ale blbej! Vohodil's mi párkra!" Ale usmívala se u toho. Pavel se začal taky usmívat a pak se samým štěstím rozesmál nahlas. Za chvíli se oba dva řezali jak idioti. Co dodat? Snad jen to, že Pavlovi to zůstalo, což se mu později kolikrát těžko vysvětlovalo. (A možná ještě, že toho párkra za nějakej čas Pavel s Evou vyměnil za kožený kalhoty a má ho dodnes. Bohužel ovšem vypranýho.)
    Na závěr poznamenejme, ze když se o nějakou dobu později Pavel s Evou posadili k volnému stolu v hospodě U Bohouše a objednali si pivo, zřejmě z nich tak sálala ta náhlá dospělost, že jim je výčepák bez zbytečnejch průtahů prostě přines.

7.11.1999 v železné Rudě

---