Puberta

Puberta

    Puberta. Jak vlastně definovat toto období vývoje člověka? Období chemického rozkvětu člověka zpravidla probíhající ve věku, který končí na náct. Období, kdy se proti vám stupňuje terorismus rodičů a dospělých vůbec a kdy začínáte mít chutě dělat právě to, co nesmíte. Období, kdy víte prd, a ještě nevíte, že víte prd, a to je fajn. Období, kdy zjistíte, že za vaším obzorem je další a za ním zase další... Období, kdy se zpravidla poprvé zamilujete a zpravidla poprvé nešťastně, zejména, nejste-li zrovna hezoun, což v pubertě sice není věc vyloučená, nicméně však velice zřídkává.
    Mě holky většinou říkaly: "Víš, ty nejsi zrovna krásnej, ale úplně hnusnej, to taky nejseš." Ale druhá půlka věty zněla nepřesvědčivě. Netrpěl jsem na akné, tenkrát jsme tomu říkali beďary, měl jsem jen občas sem tam nějakej, což mám ostatně dodnes, ale zato jsem byl bledej s temnejma kruhama pod očima a vlasy, který jsem chtěl mít vždycky dlouhý, který mi matka vždycky po děsnejch scénách naprosto hrůzostrašně ostříhala a který jsem si většinou přeležel, mi vždycky lítaly právě tam, kde mě hyzdily nejvíc. Navíc jsme nebyli zrovna bohatí, takže jsem chodil oblíkanej v přešitejch máminejch kalhotách, poděděnejch košilích a svetrech darovanejch příbuznejma postrádajícíma cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo vkus. Ohoz podle hesla: "Tohle je přece škoda vyhodit a vždyť je to ještě dítě, ať to donosí!" Zůstává mi utajeno, která křivolaká zákoutí logiky mohou člověka dovézt k závěru, že dítě může vypadat jako idiot, ale zřejmě jde o jev masově rozšířený, jelikož, jak jsem později při prohlížení školních fotografií zjistil, jsem ani zdaleka nebyl jediný hastroš ve třídě.
    Můj pocit estetického zděšení a odpor k té silonovokrepsilonové přešívané konfekci jakož i k sobě samému navlečenému v tom hnusu vedl zákonitě k tomu, že jsem nakonec v něčem jiném odcházel z bytu a v něčem jiném z domu, mezi čímž jsem se ve sklepě převlékl do lidského oblečení, což pro mne byly rozdrbaný džíny sehnaný kdovíkde, který jsem si sám přešil a zúžil tak, že jsem se do nich sotva nasoukal, číny v různý fázi rozkladu, na který jsem si nějakým zázrakem sám našetřil, a vytahaný tričko, který ostatně bylo možno propašovat přímo z bytu pod dederónovou košilí s límcema až někam na bradavky. Teprve tehdy jsem si začal připadat jako člověk.
    Jenže můj lidský ohoz zase nešel pod nos učitelskému sboru, takže si občas pozvali mojí matku do školy a dovedu si živě představit rozhovor, který tam spolu vedli:
    "Podívejte se, paní Kochranová, Pavlík je chytrej kluk, i když trochu divokej, ale v čem on to jen chodí! Vždyť on v těch džínsách vypadá docela dobře..."
    "Já vím, paní učitelko! Vždyť já se tak snažím, aby vypadal jako debil...tuhle jsem ho navlíkla do takový děsný krepsilonový košile, co jsem našla na dně skříně, ten vám vypadal! Opravdu jako kretén..."
    "Já vám věřím, paní Kochranová, ale asi ho musíte víc hlídat. Pavlík je, zdá se, poněkud odbojnější, než většina ostatních, a to by opravdu nedělalo dobrotu. Musíte tu odbojnost v něm nějak...jak bych to jen řekla...zdusit! Trochu ho srovnat do tý naší šablony..."
    "On se musí někde převlíkat, z domu takhle nechodí, to bych mu nedovolila, aby se normálně oblík. Ale já tu jeho skrýš najdu a spálím mu to! Pak mu nezbyde, než nosit ty strašný hadry, co má doma."
    "To by bylo moc dobře, paní Kochranová. Víte ono mu to v těch teniskách, džínsách a tom jeho tričku opravdu moc sluší, stoupá mu sebevědomí, začíná se chovat sebejistě...vždyť on se nakonec ještě začne líbit děvčatům! A s těmi vlasy... Jak se mu teď začínají kroutit na krku a u uší, vypadá vážně moc hezky..."
    "Spolehněte se, paní učitelko! Hned dneska, jak přijde domu, ho ostříhám a to vám slibuju, že mu tam nadělám tolik zubů, jako ještě nikdy, pacholkovi jednomu. Jak z koncentráku bude vypadat, halzlík!"
    "Paní Kochranová, jsem moc ráda, že jsme si spolu promluvili. Myslím, že společnými silami se nám podaří udělat z něj opravdové strašidlo, takže si až do té doby, než vám uteče z domova, nevrzne, jak se tak říká."
    "Paní učitelko, jak říkáte! A všichni se mu budou smát!"
    Všichni se mi sice nesmáli, ale mé vlastní pocity mne degradovali dost hluboko na to, abych se cítil v pohodě a bodoval u dívky, do které jsem byl zamilován. Bylo to první děvče, kterému při běhu začal poskakovat hrudník. Moje první láska. Jsem do ní vpodstatě zamilován doposud, i když se časem ukázalo, že je to kurva zasraná, což znamená, že dá každýmu, kromě mě, v myšlení je, diplomaticky řečeno, trošku pomalejší a vůbec, že za to nestojí. Taky jí časem narostla základna až za hranici nevkusu, i když ksichtík jí zůstal roztomilý s mírně zvednutým nosíkem a ďolíčky ve tvářích. Tenkrát to byla prostě nádherná holka a všechny případné nedostatky překryla moje mlha v očích zvaná láska, nebo tak nějak. Pamatuji si, že jsme jí jednou s kamarádem sledovali až k domu a já jsem si pak v seznamu našel její telefonní číslo, který si pamatuji dosud. A že je to nějakejch let. Taky si vzpomínám, že nosila do školy takovou příšernou brčálově zelenou tašku a já jsem ji chtěl strašně mít. Když se mi ji konečně matka uvolila koupit, objevila nějakou levnější a "lepčí" a já jsem ji tenkrát nedokázal říct, proč chci zrovna tu zelenou. Na tu svojí tašku si už nepamatuju, ale tu brčálovou bych poznal ještě teď. Nakonec to s mojí slavnou školní brašnou dopadlo tak, že jsem si ve sklepě přendaval věci do "plynárny" popsaný jménama zahraničních kapel, mezi nimiž vévodili Kiss, AC/DC a Judas Priest.
    Moje láska se jmenovala Kateřina. Byli jsme kamarádi. časem jsem to dotáh na jejího důvěrníka. Mezitím s ní chodili a později i spali všichni mí nejbližší kamarádi. Všichni se mi svěřovali. A já nezištně urovnával jejich roztržky, kryl je před rodičema, div jsem jim nehlídal džíny. (Znáte ten fór, co je to ruská trojka, ne; dva píchaj a třetí hlídá džíny.) Měl jsem všechno z první ruky a u většiny událostí jsem byl, při čemž jsem se nepřestával snažit zapůsobit. Ta holka ani neví, jak moc mě ovlivnila a přičinila se o to, že jsem teď tím, čím jsem. Abych vynahradil svůj fyzický handicap, snažil jsem se to dohnat inteligencí a začal jsem číst. U každý nudný pasáže nějaký knihy jsem pomyslel na ní a četl dál. četl jsem jak zběsilej a přemejšlel, až se ze mě kouřilo. Remarque, Verne, Nesvadba, Neff, čapek, Merle, Mňačko...pravda, taky May, štorch, Foglar… ale taky Heller, Orwell, Salinger… Když to teď tak s odstupem analizuju, myslím, že jsem jí duševně poněkud přeskočil, takže se to všechno stejně minulo účinkem. Nicméně jí děkuju za svou zálibu v knihách, což není zrovna malej přínos.
    Taky jsem se naučil hrát na kytaru. Děsně mě to sralo. Prsty bolely a znělo to pořád dost špatně, něž abych pociťoval sebemenší uspokojení. Ale u každýho tvrdě dřenýho akordu jsem myslel na to, jak jí budu oslňovat svojí hrou a pokračoval až do hranice totálního vyčerpání. Tady musím podotknout, že jsem neměl ani tušení, na jaký příšerný dřevo se to vlastně učím. Tu kytaru mám doposud a ani dnes na ní nejsem schopen kloudně zahrát, zčásti proto, že je děsně tvrdá a zčásti proti, že je nenaladitelná. S trochou studu musím přiznat, že jsem jí ladil podle znělky Pramenu a to taky nebylo to pravý vořechový. Když přičtu věčný kritizování svý mámy, že se to moje mlácení do strun nedá poslouchat, což jsem si ostatně v skrytu myslel i já sám, myslím, že proces mé výuky hry na kytaru lze označit přídavkem obdivuhodný. Zvrat nastal v době, kdy jsem od svého náhradního otce dostal novou, slušnou i když docela obyčejnou španělku. Zcela náhle zněly všechny struny a díky tomu, že tahle kytara šla naladit, připadalo mi, že hraju jak Bůh. Vytrvalé cvičení dodalo prstům mozoly, pravé ruce na jistotě, hudbu a texty dodali Katapult, Elán, Kryl... Tehdy jsem taky složil první svoje písničky, což jsem považoval za bezkonkurenční trumf. Mylně. Mí kamarádi byli ještě pořád hezčí a tudíž zajímavější. Každopádně díky, Katko, za tu kytaru.
    Zůstávala odbojnost a repetenství ve škole. Nechci si sám sebe idealizovat, ale myslím, že jsem byl pěkný číslo. často jsem diskutoval a mluvil za mlčící většinu. Velice nevděčná role; nakonec ze mě udělali předsedu třídy. A to i přes to, že jsem byl u většiny průserů a dost jsem se pral. Přestával jsem, když jsem začínal mít navrch. Podle ideálů svejch literárních hrdinů jsem taky chránil slabší. Jednou jsem namlátil jednomu tlustýmu velkýmu debilovi z naší třídy, kterej terorizoval takovýho malýho ňoumu. Nafackoval jsem mu a uklidil se do bezpečí. A když ke mě přilít, nafackoval jsem mu zas a mrštně jsem mu vyklouz. A tak dokola. Nakonec měl tu svojí otlemenou masitou držku úplně rudou s mapama mejch dlaní a rozbrečel se. Já jsem řek něco v tom smyslu jako: "Příště si nedovoluj na slabší!" a šel jsem si sednout. Hrdina. Katka tam jako na potvoru nebyla. Příští den mě před školou odchytla máma toho tlustýho debila, odtáhla mě do vchodu jednoho domu a tam mi nafackovala a vyrvala polovinu vlasů. Rozbrečel jsem se a ona řekla něco v tom smyslu jako: "Příště si nedovoluj na slabší!" a odešla. Na slabší? Copak je ten vypasenej vepř slabší? Když jsem vyšel s rudým ksichtem a opuchlejma očima ven, Katka tam jako na potvoru byla.
    Pozdějc jsem se dozvěděl od jedný holky, že mi říkali "kovbojíček". Nevím jestli mělo, ale polichotilo mi to. Ta holka mi to řekla, když jsme se potkali o takovejch deset let později. Líbila se mi. Moc se mi líbila a teď si říkám, proč jsem se tenkrát v tý pubertě nezamiloval do ní. Hezká, správná holka. Než jsem si s ní stačil něco začít, zabila se v autě. Kdybych se tenkrát zamiloval do ní, třeba by mi teď koukala přes rameno a opravovala hrubky v úplně jiný povídce
.     Ale abych byl taky trochu pozitivní, musím přiznat, že jsem s Katkou týden chodil. Bylo to po lyžařským výcviku v Jizerkách. Nevím už úplně přesně, jak se to tenkrát vlastně semlelo, ale vím, že jsme si po celej tejden posílali psaníčka. Dlouho jsem je měl schovaný, ale pak je nějak sežral čas. Každopádně mě Katka zase dohnala ke skvělým výkonům. Tentokrát sportovním. Byla skvělá lyžařka a já byl jenom nejlepší z posledního družstva. Nicméně jsem zvítězil ve sjezdu. Tady musím podotknout, že to bylo vítězství poněkud netradičního sjezdu, který se kromě sjezdu jako takového skládal i z návratu do výchozího bodu. Nic pro Olympiádu. Navíc jsme jeli všichni najednou. Dolů jsem dojel jako kdovíkolikátej, Katka jako první. Jenomže hnán něčím nedefinovatelným jsem při stoupání zpět s lyžema na rameni všechny předběh a těsně před cílem dohonil i Katku. Z náhlého nevysvětlitelného popudu jsem jí vzal lyže a doběh jako první. Zkrátka "kovbojíček". K jakým obdivuhodným výkonům dokáží člověka, respektive muže, inspirovat, respektive dohnat, ženy, respektive láska. Málem jsem se tam nahoře u cíle složil. Ale cejtil jsem, že tohle je ono, že tohle konečně zabralo. Večer, poslední den výcviku, jsem dostal psaníčko, ten nádhernej fenomén puberty, kde mi psala, že by se mnou chtěla chodit. Fakt! Nebyl jsem proti.
    Chodili jsme spolu asi necelej tejden. Kupodivu jsem byl víc nejistej, než šťastnej. Tak jsem si zvyk na to, že o ní pouze usiluju, že náhlý úspěch mě poněkud rozhodil. Pamatuju si na jedinou událost z toho tejdnu. Na mejdan, kde jsme se poprvé líbali. Byl to můj první "francouzák". Měl jsem takovej strach z toho, že pozná, že to dělám poprvé, že jsem si to ani náležitě nevychutnal. Ale i tak to nebylo špatný. Jo, jo, Katko, čím bych dnes byl, nebejt Tebe?
    Nejspíš jsem byl moc zamilovanej a moc nesmělej, takže jsem jí připadal nudnej, nebo tak něco. Než jsem se stačil vzpamatovat, na dalším mejdanu se se mnou rozešla. Ani nevypadala moc rozpačitě, když mi to říkala. Spíš to znělo jako: "Jo, a abych nezapomněla, už s tebou nechci chodit." Něco jsem na to řek, už nevim co, nejspíš "Hmm... To je dobrý", a šel domů. Zase jsem byl ve svý kůži.