Cita mors ruit

Ponurý moment, memento věčných testamentů, dává život na kříž.
Z krve hnízdicích ptáků, žluč bezedná příští, prameny života z hlubin do nitra stok.
Jak alegorie ruměného hmyzu, jak v poušti zahrabanou hlízu, teď poklop odklápíme.
Sépiová kost, na hladině času, rozprostírá se srdce v krajině mrazu.
Duchaprázdná slova, zvon slyšte znova, znova, znova.
Zastřená víčka, zhášicí svíčka, trhem, škubem, křídla mouše berem.
Bílou stuhou, ruce Tvé budou, do kamene vzpourou srdce.
Útoky mramorů, všemi směry, ty na mne, já na Tebe, vše lidské z nás dvou sebere.
V prahy dveří, víra věří, polštářky něžností a rty zarostlé mechem, zbude jen zrcadlo, zakryté dechem.
Pár tahů prstem, jak Picaso štětcem.
Usmíváš se do ticha, kouřem světlo zastíráš, pak slzu jak kámen mudrců, lapíš v hrsti do děravých kaps.
Předbíháš slova, co z pohárů rtů kanou, na šňůrce korálů, do dlouhých nocí.
Wolfrámem vlákna, jsou nicotné rána, okraje číší, pravdou ať příští, ty osude v smrti, budeš ten příští!