Číše

Když už člověk nemůže..

Těžká byla číše, kterou zvedl na svou počest,

šeptajíce si svůj proslov v duchu.

Že to nebyl jen Absint, co v ní bylo obsaženo,

aby jím zakryl chuť podstaty,

si byl vědom již dříve než se nápoj octl v blízkosti jeho rtů..

Ne, nebyl šílený. To šílený je pro něj svět,

který ho obklopuje.

Vlažná tekutina olízla mu rty a vnikla do úst.

Už nebyl důvod paniky, čas jakoby se pro něj zastavil.

Při prvním polknutí omámila ho chuť a slast,

srdce se mu rozbušilo vzrušením.

Při druhém polknutí přestal vnímat chlast,

napadlo ho zvláštní tušení.

Při třetím polknutí jakoby žalozpěvy z dálky doléhaly mu

do uší, také srdce ještě více se mu rozbuší.

Při čtvrtém zorničky rozšířily se mu dokořán,

v tepnách stoupl tlak a vmísil se mu do žil strach,

který mísil se mu se smutkem však nedozírně větším.

Když se napil po páté, bylo to naposled.

Číše spadla na zem a rozbila se o kamennou podlahu na 137 kousků připomínajících jeho zničené sny a naděje.

Obličej mu ztuhl, zbledl,

nezmohl se ani na to aby si tam sedl.

Byl němý.

 

Zůstal stát, průvan z okna ho ovíval,

vlažný nápoj v žaludku podivně ho dojímal.

Slzy, to bylo první co stékalo mu po tváři.

Věděl, že štěstí nelze chytit jako motýla.

Že život psem je a lež často pravdou nebývá.

Krev, ta začala se linout mu z očí po dráze slz.

To už tlukot srdce zpomalil se

a venku slunce mraky zakrylo se.

Byl chromý.

Ztuhlé ruce třást se začaly,

pot po čele mu stékal a s krví se míchal,

v ústech její trpký pach vnímal.

Byl při vědomí i se svědomím, co provedl..

Byl rád.

Vánek s vlasy začal se mu hrát

a nápoj v žilách mu dál kolovat.

V hlavě tlukot srdce jak na velký buben mu udíral.

Oheň v břiše ucítil, pak pálení na hrudi,

ruce hřejí, již nestudí.

Výraz tváře měnil se mu jak když uzře démona.

Zrak se mu zakalil, nejdřív viděl rozmazaně,

pak zakryla ho temnota.

Byl slepý.

To už strach mu srdce svíral,

leč pořád nepřekonal smutek kterým oplýval.

Myšlenky už ztrácet začal, vzpomínky mu mařily se.

Ruce mu změkly, tu nehty mu slezly

jako když listí v podzimu ze stromu opadává.

Podivné šimrání mimo jeho současného vnímání

zažíval i v rozkroku, co se dělo, nedozví se.

Náhle zima, padá sníh,

z dálky slyší dětský smích?

Ne. To není sníh.. To vlasy s lehkostí vloček

se mu z temene hlavy spouští na zem,

kde tiše vyčkávají.

Najednou pištění, jako skla řinčení, napadlo mu uši.

Pak už ticho, jenom žal a bolest v uších,

byl tam sám a jen tak stál.

Co neslyšel bylo křupnutí jeho kostí na nohou.

Podlomilo ho a zkymácel se na zem jak sťatý dub.

Necítil to, pouze tlak dopadu na studenou podlahu

do chuchvalců vlasů, co nadzvedly se v žasu.

Ani klepání na dveře,

ani bouřka v dálce nedolehly jeho sluchu.

Byl hluchý.

Ruce smítaly se sami od sebe v prapodivné křeči,

svalstvo již dávno nebylo pod jeho kontrolou.

Tu o další praskání přišel jeho sluch.

Sevřelo mu plíce, že nelidský se linul zvuk mu z úst

a pak už nic.

Dveře se začaly prohýbat od úderů pěstí.

Ticho v místnosti bylo nemilou zvěstí.

V podivném nápoji našel své štěstí.

Cítil již teplo blažené,

světlo na konci tunelu osvítilo mu mysl.

To se mozku přestalo dostávat kyslíku

a obličej mu zkysl.

Byl mrtvý.

Dveře pod náporem beranidla praskaly v deskách.

Tělo ztratilo tvar, rozkynulo.

Když dveře rozlítly se dokořán,

tělo zpopelnělo a ve vzduchu se rozplynulo,

průvan vysál ho oknem a rozséval do kraje.

Doktor konstatoval smrt

a z úlomků číše dospěl k objevu.

Byl jím dokonalý jed..

---