(S)prostý život

Prostý život nic víc a nic méně, někdy i docela sprostý .....

Byl pozdní večer sychravého a deštivého podzimu, proudy vody stékaly podél chodníku a všudy přítomné kanálové mříže byly až po okraj naplněny vodou, kapky bubnovaly na okapy a připomínaly znělku z televizní reklamy na sušenky….

V tu dobu jsem procházel ulicí ke svému domu s číslem 363, byl jsem značně unavený a ani počasí mi nepřidalo zrovna na energii. Lovím klíče v promoklé kapse riflových džin a poté hned zasouvám do otvoru, ke kterému náleží, už jen následuje zvuk značící suchý příbytek s vyhřátými pokoji.

Vcházím do haly, z bytu staré nepříčetné domovnice se ozývá italská telenovela, avšak já nerušeně pokračuji k výtahu. Odsouvám mříže a mačkám číslo 3, po dvou nepovedených rozjezdech se nakonec výtah rozjede, zhruba 30 kroků mě dělí od vyhřáté postele, na kterou se těším už od polední pauzy. Pomalu odemykám dveře a odkládám promočený deštník, který bezvýznamně pokrýval mou roztřepenou hlavu. Ani hlad mě nedonutí vyhnout se nutnému  odpočinku. Ulehávám do postele a těším se na další nudný den .....  

 

Vlhké chodníky odrážející paprsky ranního slunce zavítaly až ke mně do pokoje, to už se moje oči začaly pomalu pootvírat. Okamžitě jsem vrhl pohled na budík, který právě ukazoval 7:30. Čas tak akorát na ranní sprchu, snídani a honem zase do práce. Sprcha mi dodala potřebnou vitalitu a pocit svěžesti, kuchyně vypadala pustě a ani v útrobách obří ledničky se skoro nic nedalo najít.

Popadl jsem dvě vajíčka a rozklepl na pánvičku. Posnídal jsem a  můj pohled ihned směřoval ke kuchyňským hodinám, které ukazovaly 8:45, s šokem jsem vběhl do předsíně a práskl dveřmi. Chodba byla prázdná a tak jsem ji proběhl k výtahu, který byl dnes jaksi ve formě a rozjel se hned na druhý pokus, tak si říkám, že dnes to zas tak špatný den nebude.

 

Venku svítilo slunce, a na obloze se potulovalo jen pár mráčku a pár lidí venčících čtyřnohé zrůdy, mi nemohlo zkazit den. Běžím směrem k metru, míhavým pohledem sleduji dva bezdomovce, kteří okupují zastávku autobusu. Zrovna včas, metro zastavilo metr ode mě, nastoupil jsem a nechal se unášet až k vytoužené zastávce. Sotva zazněla zastávka, vyběhl jsem z metra a namířil si to přímo k vysoké 25 patrové budově. Je to budova telefonní společnosti a pracuji jako operátor v oddělení poradenství. Po vstupu do budovy pozdravím starého známého, hlídače, který jí od rána do večera koblihy. Vyběhnu po schodech do pátého patra,  protože výtahu bych se nejspíš ani nedočkal a už na schodech slyším svého naštvaného šéfa. Jako stín procházím kolem jeho kanceláře, ale pozornosti se nevyhnu. A už se valí blesky a urážlivé slova z jeho úst, které mne bohužel nezasahují tak jak by si to přál, pohledem naznačujícím ignoraci ho opouštím a mířím ke svému stolu. Ihned si sedám a nezasuji sluchátka s mikrofonem a zkouším nasadit líbezný hlásek. Chvíli na to se ozývá první dementní zákazník se svým ještě dementnějším dotazem. Po pár hodinách bezvýznamného vysvětlování jsem usoudil, že je čas na oběd. Opustil jsem budovu s kručejícím břichem a namířil jsem si to hned do asijského bistra.

 

Bistro bylo zcela plné, takže jsem o usazení za stůl ani nepřemýšlel. Vtrhl jsem k pultu a objednal jsi moje oblíbené krevety. Ještě stihlo zaznít „prosím sebou“ a hned tu byl balíček chutného jídla, ihned jsem se pakoval do práce. Šéf zase kontroloval čas, abych náhodou nezameškal nějakého dalšího zákazníka se svým duchaplným dotazem. Sotva jsem dožvýkal poslední kousek, přišla spolupracovnice a požádala mě, jestli si zítra nechci vzít směnu za ni, že prý má nemocnou dceru. Rychle jsem si vybavil nepříčetného šéfa, a že bych ho mohl zítra znova spatřit, takže výsledná odpověď byla ne. Bohužel jsem ale odvětil „Ano“ cože mě moc nepotěšilo a ani její úsměv mi nepřidal na náladě. Zbytek dnes jsem zase prodiskutoval a jen jsem odpočítával vteřiny do mého odchodu. Šéf pořád kroužil v kanceláři a ještě na mě stihl zařvat „Zítra v čas!!“ já už ale míjel první zákrutu na schodišti. Rozloučení s hlídačem a opuštění budovy bylo rychlé a já už jen směřoval k metru. Bezdomovci se zatím nejspíš přesunuli do parku, kde našli lepší útočiště a neotravovali kolemjdoucí. V metru bylo docela klidno, což se mi jevilo neobvyklé na 5 hodinu odpolední. Vybral jsem si tedy místo co nejblíže dveří, a už jsem si jen užíval cestu domů. Sotva metro dojelo, vylezl jsem ze dveří a kráčel po schodech nahoru na naši ulici. Pomalu se stmívalo, jakmile jsem došel domů mrskl jsem věci na stůl a lehl si na gauč, letmým pohledem na televizní magazín jsem zjistil, že tam dnes nic nehraje a tak jsem si šel lehnout, bez večeře. Zapomněl jsem totiž po cestě nakoupit, z natěšení na klid samoty .....  

Ráno jsem si přivstal a skočil si koupit noviny do trafiky na rohu ulice, prodavačka byla nepříjemná a tak jsem popadl noviny a pádil zpět domů. U snídaně jsem si pročítal druhou stránku a pohledem jsem se zasekl na nabídkách práce. Nějaká firma hledala schopného manažera a navíc, nabízela plno benefitů. Najednou mi hlavou proběhala představa o nové a rozhodně zajímavější práci než ta moje stávající. Bohužel tu pořád byla ta stará a nezbývalo než vyjít na metro, abych nepřišel pozdě, opsal jsem si z novin číslo a vyrazil do práce.

 

V metru mě myšlenka na novou práci nenechala v klidu a pořád se mi honila hlavou. Při vstupu do budovy jsem si popovídal s vrátným Johnem a hned vešel do kanceláře. Šéf mi jen uštěpačně připomněl, aby se mi dnes dařilo. Jako obvykle jsem padal únavou a znuděním. Při obědě jsem se rozhodl, že zavolám na ten inzerát, protože asi přišla hodná chvíle změnit něco ve svém životě, a práce to rozhodně potřebovala. Dovolal jsem se na sídlo společnosti  Merksoft a sekretářka mi doporučila, ať zašlu email s životopisem do konce týdne. Oběd jsem zanedbal a vrátil se do kanceláře. Před pátou jsem se vypravil domů samozřejmě vyčerpán. Nastoupil jsem do metra a vystoupil jsem o dvě zastávky dřív a zašel jsem si do restaurace na oběd. Usadil jsem se ke stolu a po chvíli mě oslovila číšnice. Strnul jsem v úžas, byla dokonalá a nádherná. Po druhém zopakování jejího dotazu jsem se vymanil z jejího kouzla a vykoktal odpověď vepřový steak se sicilskými bramborami. Usmála se a odvětila, ano pane, byl jsem v sedmém nebi. Povečeřel jsem a nechal jsem jí velké spropitné. Jakmile jsem došel domů vrhl jsem se k počítači a napsal jsem svůj životopis …….

Jmenuji se Mark Sajmon dosáhl jsem věku 25 let. Vystudoval jsem gymnázium a dokončil úspěšně maturitu, bohužel mě nepřijali na Univerzitu. V té době umřela má matka a mě nezbývalo než si najít práci. Momentálně pracuji v jedné telefonní společnosti jako operátor.  Můj život jaksi postrádá smysl a už mě přestává bavit každodenní stereotyp a jednobarevnost mého života.

 

To už bylo skoro půl 8, co jsem potvrdil odeslání a s napětím budu v nejbližších dnech očekávat odpověď. Podíval jsem se na zprávy a šel jsem zalehnout do postele. Nemohl jsem usnout a pořád jsem myslel na tu nádhernou číšnici v té restauraci, bylo opravdu dokonalá. Rozhodl jsem se, že zítra zase zajdu na večeři do té restaurace. Snad tam bude zase ona. Venku se silně rozpršelo a okenní římsy vydávaly melodický zvuk, to mi pomohlo usnout ….

 

 

Vzbudil mě hluk vedlejšího bytu pohledem na budík jsem zjistil, že je teprve půl 4. Tak jsem zalehl a šel znova spát, po 10 minutách jsem se převalil na druhý bok, ale stejně jsem neusnul.

Pozvolna ještě se slepenýma očima jsem vešel do kuchyně. Letmým pohledem jsem zkontroloval stav ledničky a nijak to nevypadalo dobře. Chtělo by to na nákup, rychle jsem se upravil a oblékl a už jsem procházel po domovní chodbě směrem k vstupním dveřím. Nastoupil jsem do autobusu a vystoupil jsem před hypermarketem.

 

V obchodě bylo pusto a v provozu byly jen tři pokladny. Popadl jsem nákupní vozík a směle vjel do obchodu. Připadal jsem si jako blázen, kdo by tak mohl nakupovat ve 4 ráno. Nakoupil jsem vše potřebné a pro jistotu jsem vzal i láhev šampaňského, kdyby náhodou mě přijali. U pokladen nebyla žádná fronta, vlastně tam nikdo nebyl. Paní prodavačka mi ochotně připravila nákupní tašky a já jen zaplatil a vzal si nákup. Tašky bylo pořádně těžké, než jsem došel na zastávku, začalo zase pršet. Doma jsem všechny věci vybalil a důkladně uložil do lednice. Už nemělo cenu snažit se něco dospat, neboť už bylo půl sedmé. Usmažil jsem si vaječnou omeletu a zapnul si televizi. Zrovna dávali Přátelé, můj oblíbený seriál. Po hodině jsem vypnul televizi a šel se chystat do práce. Ještě jsem stihl zkontrolovat email, jestli náhodou nepřišla odpověď, bohužel ne. Doufal jsem, že to třeba bude můj poslední den v mojí staré práci. Vyrazil jsem tedy v dobré náladě a plný energie do práce. Jakmile jsem zasedl za stůl, tak mě přišel napomenout šéf, že tohle už je naposledy, ale opravdu naposledy co jsem přišel pozdě, jinak mě vyrazí. Normálně bych mu řekl, že končím, ať si najde náhradu. Ale má dobrá nálada mě nechávala klidným.

 

Odpracoval jsem si své a sbalil si věci a opustil práci. Po cestě jsem si stěžoval, jaká to je nuda jezdit metrem a představoval jsem si, jak se vezu v novém služebním autě.  Ach jaká pěkná představa, povzdech jsem si. Doma jsem si ihned zasedl ke stolu svého staršího počítače a hned jsem kontroloval emailovou schránku. Zrychlil se mi tep a zatajil se mi na chvíli dech, očekával jsem v napětí kladnou odpověď.

 

 

---