Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRekviem pro duši
11. 05. 2009
0
0
431
Autor
Cryoman
Duše je prázdná! Prázdná láhev od levného vína. Jdoucí ulicí, s rozumem v mlhavých myšlenkách o žití, s mhlavými myšlenkami na bytí všícna. Omámen vůní šátku, omámen tichem srdce, omámen šepotem té rozjímající se temnoty duše. Slepě jdoucí ulicí, se skutky nynější doby vpijejících se hlouběji do duše. Sním, jdoucí poutník, snící ve světě skutečností pravd a nepravd.
Jdoucí s prázdnou duší, neohlížím se a přesto vidím stíny lidí za mnou na oponě políbených múz, tam někde za zády v dály, jak končí. Jdoucí k nepoznanému, vidící, s páskou přes oči jak odsouzený na popravišti se smyčkou která se stahuje. Vidící vše nové, na pestrobarevných pohledech ze vzdálených zemí.
Jdoucí, utichající, mihotající se uličkami nočního měsíčního města. Jdoucí po kočičích hlavách, vypouklých do mocného barokního oblouku. Přejdoucí jej, mění se ve spícího draka, on probouzející se, z trosek kamenných homolí pečlivě vyskládaných jedna vedle druhé. Otevírá oči, tiše zahaluje ten svět za zády do plamenné vášně, s černou roztančenou sukní z kouře a dýmu.
Jdoucí, úpěnlivě sledující, ozáření cestiček nočního černého města. Jdoucí mezi lampičkami, nízkými i vysokými, tyčícími se do nebeských výšin. Přejdoucí jej, mění se v čarovné svíce, louče, pohupující se nad světem, vzlétající k nebi jako zamilované touhy, přání.
Jdoucí, prosící, skryt ve stínech řad mohutných topolů. Jdoucí mezi těmi řadami padlých andělů, s křídly i bez křídel, s úsměvem i pláčem na rtech a v očích. Přejdoucí jej, mění se v dav lidí, tlustých, hubených, otrhanců i boháčů, pokorně stojící okolo cesty. Kývnutím ruky je zdravím a oni se klaní. Klaní se před majestátem té lásky co v kříži na mé hrudi dřímá.
Jdoucí, s nevyřčenými slovy na rtech, stoupající do výšin po opracovaných kamenech. Jdoucí po schodišti času, po stále stejných, jeden od druhého nerozeznatelných kvádrech. Přejdoucí jej, mění se v bílé holubice, s křídly roztaženými k slunci je napínajícími. Letícími od severu na jih, letícími od jihu na sever. Stoupají a já pozoruji, nedá se vrátit, nedá se ohlédnout do propadliště dějin. Letící k k oblakům, letící tak, až splynou v nicotě.
Dřímající. Na velkém kameni sedící s hlavou sklopenou do rukou, s magickou holí s průzračným křišťálem a celým světem kolem něj, černým pláštěm halící jeho vyprahlé tělo, vousem bělavým.
Jdoucí s prázdnou duší, neohlížím se a přesto vidím stíny lidí za mnou na oponě políbených múz, tam někde za zády v dály, jak končí. Jdoucí k nepoznanému, vidící, s páskou přes oči jak odsouzený na popravišti se smyčkou která se stahuje. Vidící vše nové, na pestrobarevných pohledech ze vzdálených zemí.
Jdoucí, utichající, mihotající se uličkami nočního měsíčního města. Jdoucí po kočičích hlavách, vypouklých do mocného barokního oblouku. Přejdoucí jej, mění se ve spícího draka, on probouzející se, z trosek kamenných homolí pečlivě vyskládaných jedna vedle druhé. Otevírá oči, tiše zahaluje ten svět za zády do plamenné vášně, s černou roztančenou sukní z kouře a dýmu.
Jdoucí, úpěnlivě sledující, ozáření cestiček nočního černého města. Jdoucí mezi lampičkami, nízkými i vysokými, tyčícími se do nebeských výšin. Přejdoucí jej, mění se v čarovné svíce, louče, pohupující se nad světem, vzlétající k nebi jako zamilované touhy, přání.
Jdoucí, prosící, skryt ve stínech řad mohutných topolů. Jdoucí mezi těmi řadami padlých andělů, s křídly i bez křídel, s úsměvem i pláčem na rtech a v očích. Přejdoucí jej, mění se v dav lidí, tlustých, hubených, otrhanců i boháčů, pokorně stojící okolo cesty. Kývnutím ruky je zdravím a oni se klaní. Klaní se před majestátem té lásky co v kříži na mé hrudi dřímá.
Jdoucí, s nevyřčenými slovy na rtech, stoupající do výšin po opracovaných kamenech. Jdoucí po schodišti času, po stále stejných, jeden od druhého nerozeznatelných kvádrech. Přejdoucí jej, mění se v bílé holubice, s křídly roztaženými k slunci je napínajícími. Letícími od severu na jih, letícími od jihu na sever. Stoupají a já pozoruji, nedá se vrátit, nedá se ohlédnout do propadliště dějin. Letící k k oblakům, letící tak, až splynou v nicotě.
Dřímající. Na velkém kameni sedící s hlavou sklopenou do rukou, s magickou holí s průzračným křišťálem a celým světem kolem něj, černým pláštěm halící jeho vyprahlé tělo, vousem bělavým.