Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProcitání do nevšednosti
11. 05. 2009
0
0
464
Autor
Cryoman
Procitám... Zářicí lampička na obloze, pohupující se každý den od východu na západ, schovaná za tisíci něžných bílích vloček, lehce padajících z nebe na zem, měnící se na kapičky vody poklidně dřímající, poklidně stékající ještě zimou ponurými, ještě zimou prokřehlými ulicemi.
Ta fádní všednost která vnikala do žil již tak dlouho, že snad tisíci lety označovat by se dala, ta nebetyčnost dlouhých večerů s vůní těžkého vína, nádechem bílého obláčku kouře, omámená nechutí k životu samému, ta chvíle, ten čas, kdy vše bylo cestou k marnosti, vše bylo jen závojem té nekonečné pusté nicoty. To vše je náhle jiné! Burácející výstřel v pusté, skalnaté krajině! Staletý strom uprostřed zlatícího se pole, kde víla odpočívá za poledního žáru slunce v stiném mechu zelenajících se paží. Peřím posetý tvor vznášející se nad vlnami moře unášeným člunem, drtivě simbolizující očekávanou pevninu, přístav, naději na spásu duší v člunu zmírajících.
Ten den, který již není chmurnou nocí prázdných dnů. Ten den, kdy jak bájný ostrov Avalon, pomalu se odkrývá z mlhavého oparu, ostrov rozkvetlých, vonících jabloní, bájný ostrov ztracených duší, v celé své kráse vystupující, tyčící se před přídí mohutné, šrámy poseté lodě. Starý kormidelník stojící v němém úžasu u dubového kormidla, na kolena padající, v kolenou se podlamující, před tím kouzlem narůžovělých okvětních lístků, vznášejících se v jemném vánku nad útesy blankytného moře.
Tichem se ozývají akordy chrámových modliteb, tichem se rozprostírají přání, tichem se rozprostírá nebeská mana vytrhující slova, rozpoutávající běsnění. Jeden by řek myšlenek, druhý hlubokých citů. Však pramálo záleží na pravdě tohoto dne, této čarovně temné noci. Pramálo záleží na tom co budoucnost ukrývá v tajemných komnatách její nesnesitelné minulosti, jak diamant tvrdé přítomnosti, její prozíravé budoucnosti.
Procitám... Procitám ku zítřku, nesnažím se zpomalit, nesnažím vytěsnit ty myšlenky na to co bylo, na tu která byla, jen v šanc dávám to poselství které mohu dát. Vydat se na cestu, nechat ztišit ten vítr co duši drásá.
Procitám do nevšednosti...
Ta fádní všednost která vnikala do žil již tak dlouho, že snad tisíci lety označovat by se dala, ta nebetyčnost dlouhých večerů s vůní těžkého vína, nádechem bílého obláčku kouře, omámená nechutí k životu samému, ta chvíle, ten čas, kdy vše bylo cestou k marnosti, vše bylo jen závojem té nekonečné pusté nicoty. To vše je náhle jiné! Burácející výstřel v pusté, skalnaté krajině! Staletý strom uprostřed zlatícího se pole, kde víla odpočívá za poledního žáru slunce v stiném mechu zelenajících se paží. Peřím posetý tvor vznášející se nad vlnami moře unášeným člunem, drtivě simbolizující očekávanou pevninu, přístav, naději na spásu duší v člunu zmírajících.
Ten den, který již není chmurnou nocí prázdných dnů. Ten den, kdy jak bájný ostrov Avalon, pomalu se odkrývá z mlhavého oparu, ostrov rozkvetlých, vonících jabloní, bájný ostrov ztracených duší, v celé své kráse vystupující, tyčící se před přídí mohutné, šrámy poseté lodě. Starý kormidelník stojící v němém úžasu u dubového kormidla, na kolena padající, v kolenou se podlamující, před tím kouzlem narůžovělých okvětních lístků, vznášejících se v jemném vánku nad útesy blankytného moře.
Tichem se ozývají akordy chrámových modliteb, tichem se rozprostírají přání, tichem se rozprostírá nebeská mana vytrhující slova, rozpoutávající běsnění. Jeden by řek myšlenek, druhý hlubokých citů. Však pramálo záleží na pravdě tohoto dne, této čarovně temné noci. Pramálo záleží na tom co budoucnost ukrývá v tajemných komnatách její nesnesitelné minulosti, jak diamant tvrdé přítomnosti, její prozíravé budoucnosti.
Procitám... Procitám ku zítřku, nesnažím se zpomalit, nesnažím vytěsnit ty myšlenky na to co bylo, na tu která byla, jen v šanc dávám to poselství které mohu dát. Vydat se na cestu, nechat ztišit ten vítr co duši drásá.
Procitám do nevšednosti...