Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSirotek
11. 05. 2009
1
9
696
Autor
Alexander Leféver
Byl pozdní večer. Měsíc svítil na temnou uličku. Bylo ticho, jen dešťové kapky burácely na chodník, vysušený odpoledním sluncem. Pouliční lampy osvětlovaly to, co mělo být ponořené do temnoty noci. Osvětlovaly to, co mělo zůstat pod rouškou tmy.
Po ulici kráčela postava zahalená ve starém ošoupaném plášti. Neviděl jsem ji do obličeje, nevím kdo to byl, viděl jsem jen to, co ozařovalo mihotavé naoranžovělé světlo lamp. Byla to postava mladé ženy,která pospíchala za svým cílem. Kapky vody ji stékaly po plášti a pak padaly dolů na chladnou pouliční dlažbu. Žena se najednou zastavila a popošla k velkým dubovým dveřím domu č.455.
Lampy neustále svítily, jakoby chtěly vědět, co se bude dít dál, co se stane? Žena se sklonila a na mokrý práh položila něco, co vypadalo jako balíček něčeho co nedokáži popsat, prorože svělo, které vydávaly lampy nebylo dostatečně silné na to, abych viděl balíček zřetelněji.
Uzlíček byl tvořen teplými dečkami, aby v něm něco neprochladnulo. Žena se pak na uzlíček chvíli dívala, jakoby opouštěla nějaký poklad a už dopředu věděla, že se s ním možná už nikdy nesetká. Pak jí z tváře začaly padat malé slzičky. Stál jsem schovaný ve stínu daleko od ní a ikdyž pršelo a dešťových kapek bylo kolem spousty, tyto kapičky se nedaly přehlédnout. Mezi ostatními zářily podivnou září, která je činila neobyčejnými. Žena pak třikrát pěstí zabušila na dveří, naposledy se zadívala na ten malý uzlíček a pak se rychlým krokem vydala zpět. Za malý okamžik zmizela pod rouškou tmy.
Zůstal tam jen ten opuštěný uzlíček. Za malou chvíli se otevřely dveře a v nich stála starší žena se starším mužem. Společně se zadívali do uličky a když nic nezahlédli jejich oči spadly dolů, kde spočinuly na tom malém uzlíčku. Když jej vzali do rukou, světlo které vydávala nejbližší lampa najednou zesílilo, jakoby mi chtěla sama lucerna osvítit obsah uzlíčku. V tom jsem spatřil to,co mi až dosud zůstavalo skryté.V malých dečkách se choulilo malé miminko, tak bezbrané a tak zranitelné. Žena s mužem uzlíček vzali a spolu ho donesli dovnitř.
Jakmile se dveře zavřely, zhasly i pouliční lampy a já se najednou ocitl v naprosté tmě. V černé tmě, přesto moje myšlenky byly světlejší než kterákoli hvězda na obloze, protože jsem věděl jaký byl cíl oné ženy a jaký byl obsah onoho uzlíčku, který hřála na prsou.
Po ulici kráčela postava zahalená ve starém ošoupaném plášti. Neviděl jsem ji do obličeje, nevím kdo to byl, viděl jsem jen to, co ozařovalo mihotavé naoranžovělé světlo lamp. Byla to postava mladé ženy,která pospíchala za svým cílem. Kapky vody ji stékaly po plášti a pak padaly dolů na chladnou pouliční dlažbu. Žena se najednou zastavila a popošla k velkým dubovým dveřím domu č.455.
Lampy neustále svítily, jakoby chtěly vědět, co se bude dít dál, co se stane? Žena se sklonila a na mokrý práh položila něco, co vypadalo jako balíček něčeho co nedokáži popsat, prorože svělo, které vydávaly lampy nebylo dostatečně silné na to, abych viděl balíček zřetelněji.
Uzlíček byl tvořen teplými dečkami, aby v něm něco neprochladnulo. Žena se pak na uzlíček chvíli dívala, jakoby opouštěla nějaký poklad a už dopředu věděla, že se s ním možná už nikdy nesetká. Pak jí z tváře začaly padat malé slzičky. Stál jsem schovaný ve stínu daleko od ní a ikdyž pršelo a dešťových kapek bylo kolem spousty, tyto kapičky se nedaly přehlédnout. Mezi ostatními zářily podivnou září, která je činila neobyčejnými. Žena pak třikrát pěstí zabušila na dveří, naposledy se zadívala na ten malý uzlíček a pak se rychlým krokem vydala zpět. Za malý okamžik zmizela pod rouškou tmy.
Zůstal tam jen ten opuštěný uzlíček. Za malou chvíli se otevřely dveře a v nich stála starší žena se starším mužem. Společně se zadívali do uličky a když nic nezahlédli jejich oči spadly dolů, kde spočinuly na tom malém uzlíčku. Když jej vzali do rukou, světlo které vydávala nejbližší lampa najednou zesílilo, jakoby mi chtěla sama lucerna osvítit obsah uzlíčku. V tom jsem spatřil to,co mi až dosud zůstavalo skryté.V malých dečkách se choulilo malé miminko, tak bezbrané a tak zranitelné. Žena s mužem uzlíček vzali a spolu ho donesli dovnitř.
Jakmile se dveře zavřely, zhasly i pouliční lampy a já se najednou ocitl v naprosté tmě. V černé tmě, přesto moje myšlenky byly světlejší než kterákoli hvězda na obloze, protože jsem věděl jaký byl cíl oné ženy a jaký byl obsah onoho uzlíčku, který hřála na prsou.
9 názorů
Alexander Leféver
18. 06. 2009
uvidíme, možno príde i nejaká tá asociácia a la dostavník a v ňom vlhký semiš
a to už bude skoro polojasnoooo :)
Armin Tamzarrian
12. 05. 2009Armin Tamzarrian
12. 05. 2009
musím s úsmevom konštatovať, sledujúc skladbu vety v tomto krátkom texte, že po tichu súhlasím s Arminovým názorom :)