Reflexe Teorie a Etiky Sociální práce I.

Hospic a umění doprovázet

Doprovázení těžce nemocných teoreticky

Marie Svatošová, Ecce Homo

Umírám, umíráš, umíráme. Je to sice pravda odvěká, jeden z věčných zákonů, ale je umírání jen a pouze strastiplný, osamocený, bolestivý a stresující proces, kterak moderní společnost svým chováním přednastavila? A smrt tragickým vyvrcholením posledního boje na smrtelné posteli? Nebo může někdo přijít, aby pomohl umírajícímu a jeho rodině překonat a pochopit poslední stadium života? Nějaký sociální pracovník…? Třeba já…?

Asi vyvstane otázka, proč si student teprve prvního ročníku vysoké školy vybere téma, které je na první pohled naprosto pesimistické a neradostné, ačkoli existují mnohem zajímavější a vědečtější knihy. Důvodem mého výběru je skutečnost mého předchozího doprovázení; je to hlavně touha dozvědět se, zdali jsem nepochybil, neublížil, tedy jestli má pomoc byla účelná, správná. A samozřejmě, jestli se vůbec hodím jako jakýsi ,,převozník přes řeku“.

Abych mohl provádět jakoukoli činnost, musím znát smysl, důvod, proč to dělat. Proč se starat o objekty, které stejně za chvíli umřou? Proč se obtěžovat s přebalováním páchnoucího, slintajícího nesmyslu? Pro dokreslení popisu přidávám myšlenku odcházejícího. Podobnost s jiným případem samozřejmě čistě náhodná. ,,Ležím přivázán obinadlem k posteli, abych si nezpůsobil zranění neustálými křečemi. Cítím se jak hadrová panenka, jen nevím, kdo mnou hýbe. Je to hrozné, bolí to… Rodina za mnou nejezdí a místo na záchod  chodím na lopatku. Jediné, co mi zbývá, je pohled z okna. Žalostný konec. … ‘’

            Nevím, jestli budu hovořit za všechny, ale co se týče mého pohledu na nastavenou situaci, která dle mého soudu není nereálná, musím z vlastní zkušenosti říci, že kdybych onomu člověku nepodal pomocnou ruku, sám bych mohl úspěšně pochybovat o svém lidství. Tedy obecný důvod, proč jsem si zvolil cestu toho, kdo pomáhá(i studijní obor), je má touha být člověk. Zní to zvláštně, ale abych své tvrzení vysvětlil, položím otázku. Čím se odlišuje člověk od zvířete? Zdá se to být banální otázkou, ale když se odprostíme od materialistického balastu, majetku a nadřazenosti, můžeme zjistit, že nám zbývá pouze rozum. Přeci myslíme, uvažujeme a tvoříme, tedy jsme nad zvířaty. Myslím ale, že ,,pravda“ je trošku jinde. Ano, máme sice rozum, můžeme tvrdit, že nám byl seslán jako boží dar, ale podle mého se za tímto skrývá prostá evoluce. Prostě a jednoduše, opicím se vyvíjela páteř a následně mozek, čímž postupem času vznikl živočišný druh homo sapiens sapiens. A kdyby se toto přihodilo kupříkladu předkům koz, tak by naše čela byla zdobena vkusnými růžky. Doufám, že to zní srozumitelně. V čem tedy tkví ona lidskost? Myslím, že to není v těžkopádnosti rozumu, ale v síle citu. Můžeme sice tvrdit, že zvířata také mají city, jako třeba mateřský, ale dovolím si protiargumentovat tvrzením, že zvířecí společnost nechá slabé napospas. Nemají to, co mají lidé. Holedbáme se sice svým geniálním rozumem a stupněm poznání, ale kdybychom jednali jen podle rozumu, tak své slabé téže necháme svému osudu, stejně jako zvířata. Ekonomicky, tedy striktně racionálně vzato, živení slabých je velmi kontraproduktivní. Tedy myslím, že lidi z nás dělá schopnost pomáhat si navzájem. Snažím se tedy řídit mottem, kde by lidé byli, kdyby si nepomáhali. Možná jsem naivní, ale doufám, že tento přístup k věci vládne v etice sociálních pracovníků. Proč se tedy starat o slabé? Umírající? Jaký to má smysl? Dokážu, že jsem člověk.

            Abych odpověděl na první dva odstavce; nevidím smrt jako tragickou událost(čímž samozřejmě neříkám, že když člověk umře, je nutno oslavovat), ale jako situaci, kde je nutné jak s umírajícím, tak i s rodinou(pro kterou toto může být mnohem větší zátěž) soucítit, mít trpělivost a hlavně vzhledem k situaci vhodně zasáhnout a pomoct. Ačkoli zkušenosti mám, nevím, jestli bych mohl tuto práci dělat denně, ale po přečtení této knihy bych chtěl jít na praxi do hospicu. Zbývá ještě zodpovědět otázku, zdali jsem postupoval dobře. Odpovím stručně, umřeli šťastní.

             Doufám, že až budu umírat, bude vedle mne má rodina. Nebo alespoň nějaký člověk. A až se zatáhne opona za mým posledním představením a já se půjdu uklonit na jeviště commedie del arte, zvané život, snad mi bude zatleskáno. Ale než tato doba nastane, budu se snažit být člověkem, abych nebyl zasypán rajčaty.

 Petr